Zápisky z Mrtvého domu
Fjodor Michajlovič Dostojevskij
https://www.databazeknih.cz/img/books/11_/119778/bmid_zapisky-z-mrtveho-domu-pQf-119778.jpg
4
359
359
Slavný román popisující nejtěžší chvíle autorova života: několik let strávených v káznici a následné vyhnanství.
Literatura světová Romány
Vydáno: 2001 , OdeonOriginální název:
Записки из Мёртвого дома (Zapiski iz Mjortvogo doma), 1861
více info...
Přidat komentář
Přečetl jsem snad všechny Dostojevského díla, toto zbývalo... a přijde mi snad nejslabší, snad jakoby to nenapsal ani onen genius. Četbu jsem spíše protrpěl, popis je nemastný, neslaný, chybí mi jakákoliv autorská přidaná hodnota, pozlátko. Solženycyn s popisem pobytu v gulagu je diametrálně zajímavější dílo. Zvláštní.
"Každý člověk, buďsi kdokoli a jakkoli ponížený, vyžaduje, i když nevědomky a instinktivně, úctu ke své lidské důstojnosti. Trestanec ví, že je trestanec, že je zavržený, a uvědomuje si své postavení vůči veliteli; ale žádné cejchování a žádné okovy ho nepřinutí, aby zapomněl, že je člověk. A protože jím skutečně je, musí se s ním také lidsky zacházet."
Čítala som vydanie z roku 1891. Nádherný jazyk!
"Člověk jest bytost ke všemu přivykající a myslím, to právě že jest najlepší jeho definice."
Samotné zápisky z "trestnice" ("káznice") mi prišli miestami trochu rozvláčne, zaujali ma v nich najmä portréty niektorých spoluväzňov, "nešťastných", ako prostý ľud po celej Rusi nazýval zločincov (a zločin "nešťastím"). V nich badať zrod geniálneho spisovateľa, veľkého znalca ľudskej povahy. "Tam, v Omské pevnosti stal se Dostojevský tím psychologem analytikem, zkoumajícím nejtajnejší hlubiny lidských duší, tam v něm vypučeli zárodky těch velkolepých románů, jež uchvacují duši čtenářovu svou hroznou pravdou", píše v doslove Jaromír Hrubý. A ďalej: "...tu přišel k přesvědčení, že 'ne mnohému mohou naučiti lid naši mudrci, spíše sami se musí ještě u něho poučiti".
Hodně tady už bylo o knize napsáno. Já bych chtěla dodat, že obzvlášť v téhle době může být zajímavé dozvědět se něco o ruské duši a životě a pochopit tak, z čeho pramení jejich smýšlení. Kniha je plná autorovo postřehů a názorů a za mne určitě jedna z těch, kterým by se měla věnovat větší pozornost.
Pro ruské klasiky a Williama Shakespeara mám slabost od malička. Nevím proč, a kombinace je to zajímavá, ale je to tak.
Jedno z prvních děl, které jsem od Dostojevského četla a byla unešená stylem psaní, jeho rozvětvenými popisy a důkladnou psychologií.
To nejlepší, co mohu o knize napsat, ale už za mě napsala uživatelka ivetka859, pode mnou, takže nebudu psát další sáhodlouhé popisy.
V Zápiscích z mrtvého domu "je nejvíce Dostojevského, ale nejméně dostojevštiny," jak se tvrdí v doslovu k vydání z roku 1958, jinak nepříliš cennému, protože tendenčnímu. Skutečně zde nenajdeme mnoho charakteristických rysů autovovy pozdější tvorby, namísto toho jsou ale Zápisky jistě nejautobiografičtějším dílem, ačkoliv musely být zřejmě kvůli dobovým společenským podmínkám koncipovány jako zápisky fiktivní postavy, která měla na rozdíl od Dostojevského samotného spáchala zcela nepolitickou vraždu, o které ale po úvodní, vymikající se kapitole nepadne ani zmínka. V jiném Dostojevského díle by to byl klíčový motiv, zde je od vraždy okamžitě upuštěno a dále není naznačováno, že by právě ona byla důvodem uvěznění, a ne politický zločin, za který byl vězněn sám autor.
Kniha je příhodně pojmenována Zápisky z mrtvého domu, není totiž pojata jako román či novela, ale skutečně jako autentické, mnohdy roztříštěné zápisky vězně. Tato forma byla zvolena právě pro svou autenticitu, román by zde se svou výpovědní hodnotou nevystačoval. Celé dílo je vysoce realistické a popisné, zachycuje každý aspekt vězeňského života, ten ale není vykreslován v tak hrozivém světle, jak by se mohlo předpokládat. To se týká především spoluvězňů - na rozdíl od toho, jak nelítostně obvykle Dostojevskij líčí ruskou duši (např. v povídce se zaměnitelným názvem Zápisky z podzemí, která je ostatně taky o uvěznení, ale metaforickém, existenciálním), zde je ke skutečným zločincům nanejvýš shovývavý, a po počátečním odcizení, které do jisté míry přetrvává, nachází v ostatních trestancích cosi překvapivého - krásu.
Dostojevského Zápisky pro mě byly silným čtenářským zážitkem. Až po chvíli, když jsem se uvelebila ve vypravěčském stylu, jsem začala doceňovat a objevovat, jakou psychologii v sobě knížka nese a jak barvitý jazyk užívá.
Z jazykového hlediska Dostojevskij rozhodně nešetří slovy, věty píše květnaté, používá výrazy, na které by si člověk ani nevzpomněl. V hádkách trestanců se objevuje nespočet lidových průpovídek a frází, které mají svoje kouzlo. A upřímně, jak tu dříve někdo haněl věty typu "jak jsem již dříve zmínil", pro mě to bylo spojením autora s dějem, v tu chvíli se mi připomněl jakožto moderátor vyprávění a zároveň účastník příběhu. Takže tahle stránka knížky se mi moc líbila a byla pro mě obohacující.
Jinak jsem knížku četla především jako psychologický rozbor jedince a skupiny, vztah člověka ke svobodě a přežití. Zní to epicky, ale Dostojevskij to dokázal předat s takovou lehkostí a všedností, že mi moje vlastní horlivost a emoce nepřekážely. Myslím, že člověka ta četba dohání k větší toleranci, možná i nastavení zrcadla a zamyšlení, jak sebou nechal díky krásné rétorice manipulovat.
Mám vydání z 1958, přečetla jsem ho včetně doslovu od Vladimíra Dostála o tom, jak strašlivé bylo žití v trestnicích a jak zlý osud Dostojevského potkal, jak ho ruský svět káral a kolik životů bylo promrháno... Ještě že "Přesnou a konečnou odpověď ... dal Lenin" - achjo, teď abych to četla znovu, tentokrát jako politologický rozbor
Ano, je to samozřejmě obžaloba carského Ruska a hrozných podmínek v káznici, ale mě na tom nejvíc fascinovala mistrovská psychologická studie trestajícího a jeho oběti. Právě v prostředí "Mrtvého domu", zalidněném celou škálou výrazných typů, mohl Dostojevskij naplno rozvinout svůj laboratorní výzkum všech hlubin lidského vědomí i podvědomí. Jen z těch výsledků poněkud mrazí, neboť jak píše sám spisovatel, každý z nás se za určitých podmínek může stát tyranem, nadvláda jednoho člověka nad druhým se může stát zvykem, ve kterém můžeme pomalu najít zalíbení.
"Člověk je tvor, který zvykne všemu – tohle je tuším jeho nejlepší definice." (s. 15)
Zápisky z Mrtvého domu jsou asi nejvíce autobiografickým počinem Dostojevského. Jeho potrestání jako člena Petraševského spolku a následné prohlédnutí, že ten módní socialismus asi napáchá více zla než carský režim, a že tedy to jeho uvěznění asi mělo smysl, protože z něho vyšel jako uvědomělejší, to je myslím, hlavní, co si ze Zápisků odnést, ještě kromě toho, že i zlí lidé jsou někdy dobří, a že ne všichni trestanci jsou zrůdy.
Jelikož jsem četl vydání z padesátých let, nechybí asi nutné proleninovský doslov, který zdůrazňoval Dostojevského "socialistické cítění", a umenšoval klíčový Dostojevského duševní přerod. No beru to jako nutné zlo, a myslím, že román Běsi skutečně ukázal, že Dostojevský moc dobře věděl, kam povede manipulace prostého sedláka, ale pochopitelně o tom v doslovu není ani čárka.
Samotnému románu není co vytknout, je autentickou výpovědí o životě v káznici, ale nadto také se vyznačuje hlubokým pochopením lidské duše, a málokterý autor viděl tak hluboko a pravdivě do duše jako Dostojevský.
V rámci môjho cyklu "Velikáni svetovej literatúry" prišiel po Tolstom rad na Dostojevského. Knihu som vybral, pretože ju spomínal Solženicyn v Súostroví Gulag, keď porovnával Gulag s cárskymi trestaneckými tábormi.
Čo sa týka knihy, keby to bol niekto iný ako Dostojevskij, má to za plný počet. Od neho som čakal trošku viac. Kniha bola občas dosť rozvláčna. Napriek tomu, je vynikajúca.
Človek sa dozvedel veľa o systéme cárskych pracovných táborov a celkovo spôsobe "narábania" s odsúdencami, Dostojevskij pridal svoju psychológiu postáv. Akurát občas som mal pocit, že veľa si síce dokáže všimnúť, ale nevie vyvodiť závery. Aby som zhrnul, veľmi poučná sonda do života ruských trestancov z doby cárstva.
A na záver krátke porovnanie s Gulagom (veď preto som to čítal, nie? :)). Napriek tomu, že cárski trestanci to určite nemali ľahké, tak s výnimkou "uličky" si v porovnaní s Gulogom žili neporovnateľne lepší život. Sám Dostojevskij priznáva, že pre mužikov pobyt vo väzení vlastne mohol znamenať zlepšenie ich situácie, pretože konečne prvýkrát v živote mali pravidelnú stravu a boli sýti. Toto sa o Gulagu rozhodne povedať nedá.
Jedna z prvních knih, kterou jsem četl od Dostojevského. Autrovy osobní zážitky z vězení. Kniha se mi líbila, knihu hodnotím na 100 %.
Je to jedna z těch knih, kdy v popředí stojí autorův mistrný spisovatelský um na úkor všeho ostatního. Obsahem mě kniha nenadchla, i onu zde často zmiňovanou psychologii postav si dovedu představit hlubší, i.e. méně popisující chováni a více analyzující prožívání, ale takřka u každé věty jsem se zalykala potěšením z četby stylisticky dokonalého textu. Málokdo umí psát jako Dostojevskij.
Ani jsem nečekala,že by se mi tahle knížka mohla tak líbit. Musím říct fakt dobrý čtení.
Já mám knížky a filmy z prostředí vězení rád, ale tady jsem tomu nějak nepřišel na chuť. Nevím proč. Moc dobře se mi to nečetlo. Ale taky už je to ňákej ten rok, co jsem se tím prokousával. Třeba by to teď bylo lepší, ale asi to zkoušet nebudu.
Kniha ve mě zanechala velmi realistický dojem. Jde o takové střípky (zápisky) o trestancích, o radostech a strastech života v káznici (svátcích, divadle, práci, nemocnici...) - nejde tedy o vyprávění s jednotnou dějovou linkou. Na druhou stranu je to Dostojevský se svým rozborem lidských povah, motivací atd., což mě na jeho knihách vždycky bavilo. No a taky se mi zdá, že ze svých zážitků načerpal dost inspirace pro další knihy, které patří mezi mé oblíbené (třeba Běsi nebo Bratři Karamazovi).
Perfektní.Nemohl jsem se od knihy odtrhnout.Popis života ve věznici a ještě lepší popis lidí a jejich psychologie.
Přišlo mi to až dokumentární v pozitivním slova smyslu. Psychologicky hodně zájimavé. Forma místy náročná (dialogy se téměř nevyskytují) - je to jen souvislý text. 40 stran méně by mi nevadilo. :-)
Autorovy další knížky
| 2004 |  Zločin a trest |
| 2004 | Bratři Karamazovi |
| 2008 | Běsi |
| 1958 | Bílé noci |
| 2020 | Idiot |
Slabšie ako ostatné Dostojevského romány, pretože to nemá celistvý príbeh, jedná sa len o rozprávanie o živote s ľudským odpadom, ktorý vraždil rodiny, zvieratá, aj seba navzájom.
Ps: Mal som slovenské vydanie z roku 1943, takže kritizovať archaizmy nemá zmysel (bračekovci), ale nechápem jazyk, v ktorom to bolo prekladané. Jak keby nárečová slovenčina, zohľadňujúca českú gramatiku (zhoda podmetu s prísudkom, spodobovanie).