Zapomeňte na neděli
Valérie Perrin
https://www.databazeknih.cz/img/books/53_/535210/bmid_zapomente-na-nedeli-66045f7a9d209.jpg
4
243
243
Melancholický román o všech minulých, současných, utajených a nádherně prožitých láskách. Novinka od autorky, která si podmanila srdce českých čtenářů i posluchačů audioknih. Jedenadvacetiletá Justine žije se svým bratrancem Julesem u babičky s dědou, protože jejich rodiče společně zahynuli při autonehodě. Justine pracuje jako ošetřovatelka v domově důchodců Hortenzie a staré lidi nade všechno miluje. Učarovala jí zejména téměř stoletá Hélène, která vždycky snila o tom, že se naučí číst. Justine a Hélène se brzy spřátelí, svěřují si, co se jim v životě kdysi přihodilo i co se děje právě teď, a objevují věci, které by jedna bez druhé nikdy nespatřily. Justine díky Hélène začne také pátrat po tom, jaká temná tajemství skrývá její vlastní minulost.... celý text
Literatura světová Romány
Vydáno:
2024
,
Jota
Originální název:
Les Oubliés du dimanche, 2015
Interpreti: Karolína Bínová
více info...
Přidat komentář
Výborná kniha, kterou jsem přečetla jedním dechem. Zajímavý příběh odehrávající se ve více rovinách s vcelku překvapivým rozuzlením.
Krásný příběh !!! Krásné psané !!! Mam moc rada romány, kde se prolínají dvě dějové linky a jsou lehce spojené !!!
Válečný příběh Helene se mi líbil moc, tajemství předků Justine a Julese už mi moc uvěřitelné nepřišlo. Nicméně pěkně vyprávěné s více dějovými liniemi, které mě bavily.
Přečetla jsem tři romány od Valérie Perrin a tento se mi líbil nejvíc. Nečekané rozplétání příběhů, mnoho vrstev, vypravěčský um, to všechno bylo i v jejích ostatních románech, ale tento zároveň hladil po duši, a částečně i děsil - jak stačí málo a život se sesype, jak krásná i krutá může být láska, jak krásné i kruté může být stáří..
Zapomeňte na neděli je prvotina Valerie Perrin, která však v CZ vyšla jako třetí v pořadí. Její knihy Vyměňte vodu květinám a Tři se mi sice líbily více, ale přesto stojí tahle kniha za přečtení.
Mladá Justine pracuje jako pečovatelka v domově důchodců a poslouchá vyprávění jedné starší paní. Tyhle dvě časové linky jsou zprvu trochu víc zamotané, ale to postupné rozplétání mě bavilo. Není to nic veselého, čtení občas bolí, ale Perrin má svůj osobitý styl psaní, který dokáže vtáhnout.
Začínám být "fanda" na Perrin. Doufejme, že ještě nakladatelství Jota něco dalšího přeloží.
Knížky Valérie Perrin nejsou jen tak něco. Jsou plné symbolů, snění, lásky v různých podobách.
Není to čtení, které vás pohltí při otevření knihy, ale příběh vás pěkně pomalu a postupně vtahuje do osudů lidí, kteří své příběhy žijí, aniž by si to uvědomovali. Do toho se rozmotává klubko minulosti, která vždy nese vinu na tom, co se stane dál.
"Už se mu nedařilo cítit sebemenší radost. Ale opanoval ho hluboký vnitřní klid. Tak si ostatně všiml toho, že Edna mu nechybí.
Naopak. Ulevilo se mu. Ulevilo se mu, že už není pod dozorem. Že unikl jejímu zkoumavému pohledu. Způsob, s nímž Edna číhala na stopy minulosti, ho uvěznil v jeho obavách. Život v kavárně pana Louise ho osvobodil.
Hélene na něj nikdy nečíhala. Hélene se neschovávala za dveřmi. Hélene se mu nehrabala ve věcech, Hélene nehledala v každém jeho gestu pohyb, který by ho zradil. Hélene se nebála jeho, ani jeho pravdy, ani jeho minulosti.
Postupně si Lucien uvědomil, jak moc musela být Edna nešťastná a zděšená, když se dozvěděla, že se nejmenuje Simon, ale Lucien. Až tak, že opustila jejich dítě. "
" Staříci utečou, ale nevědí, kam jít. Zapomněli cestu, která vede do života předtím. Doma bylo prodáno, aby se mohl zaplatit jejich pobyt v Hortenzii. Jejich květináče jsou prázdné a jejich kočky umístěné jinde. Jejich doma existuje jen v jejich mysli, jejich osobních knihovnách. V těch knihovnách, kde ráda trávím celé hodiny.
Je mi líto, když je vidím, jak se mačkají od deseti hodin ráno ve vestibulu a sledují dvoje hlavní dveře, které se otevírají a zavírají.
Čekají."
Na tuhle knížku jsem se neuvěřitelně těšila a podepsalo se na to velkém očekávání.
Mladá Justine žije se svým bratrancem u prarodičů, protože jejich rodiče společně zemřeli při autonehodě. Justine pracuje v domově důchodců, kde se spřátelí s Héléne, která ji postupně svěřuje příběh svojí životní lásky. Do toho se rozvíjí i příběh Justine.
Bohužel jsem se nějak nemohla začíst a celkově mi to přišlo takové nezáživné. Hvězdička navíc je za konec, ten mě totiž dostal na maximum, protože to jsem nečekala.
Věřím, že své nadšené čtenáře si tahle knížka určitě najde! Jen já mezi nimi nebudu....
Začala jsem číst a bylo mi téměř svátečně a těšila jsem na stejně krásný zážitek, jaký jsem měla u předešlých dvou knih autorky. A bylo to tak, opět jsem četla jedním dechem. Dva proplétající se silné silné, hluboké, smutné i krásné příběhy. Představuji si autorku jak píše, slušelo by jí do ruky pero, vidím, jak na papíře lehce přibývá text, v tom textu je láska, lidskost, empatie ke stáří, nevyrovnanost mládí, je tam i zloba, závist a nenávist...
Valérie Perrin ve svém románu „Zapomeňte na neděli“ přináší dojemný příběh plný lásky, přátelství a tajemství. Příběh jedenadvacetileté Justine, která pracuje jako ošetřovatelka v domově důchodců, a její hluboké pouto s téměř stoletou Hélène, je emocionální cestou, která nutí čtenáře přemýšlet o životě, lásce a stáří. Perrin zde citlivě zachycuje krásu a křehkost lidských vztahů, přičemž se dotýká témat jako ztráta, vzpomínky a rodinná tajemství.
Autorčin jemný a hluboký styl psaní zasahuje přímo do srdce čtenáře, a její schopnost vykreslit autentické a komplexní postavy činí z této knihy nezapomenutelný literární zážitek. „Zapomeňte na neděli“ není jen román, ale hluboký emocionální zážitek, který inspiruje a dojímá. Pokud hledáte knihu, která vás chytne za srdce a přiměje přemýšlet o smyslu života, pak je tato kniha tou pravou volbou.
Stejně jako v románu “Vyměnit vodu květinám i v této knize autorka rozvíjí několik zdánlivě nesourodých a velmi originálních příběhů, které se v samotném závěru překvapivě přetnou. Bylo to napínavé i dojemné čtení se sympatickým členěním do krátkých kapitol. Škoda jenom několika pravopisných chyb, které korektorovi utekly, nicméně rozhodně doporučuju.
Tento příběh mi v některých věcech připomínal Příběh slunečnice od naší úžasné Miriam Blahové.
Minulost střídá přítomnost, starý a nemocný člověk vypráví příběh mladé dívce...Jasný, rozdíly tam jsou, jádro příběhu je jiné, ale myslím si, že koho učarovala Slunečnice, tak z tohohle bude taky nadšený.
Moc se mi líbilo vyprávění Hélene. Absolutně si nedovedu představit, jaké to je být analfabet a je to hodně děsivá představa. Její cesta k umu čtení je neskutečně zajímavá a koho při tom potká ještě zajímavější.
Postava, kolem které se točila přítomnost, mě někdy pěkně štvala. Zkrátka byla hodně jiná než já. Kluky jen na zábavu, žádný city, ale ono vše má své důvody a nakonec mi k srdíčku přirostla.
Samotný důvod názvu je absolutně super. To mě až pobavilo. Hodně černý humor, ale super nápad! Tomu, kdo to dělal, jsem fakt fandila.
Konec byl dojemný, málem ukápla slzička a vše se krásně spojilo a vysvětlilo.
Jedna hvězdička dolů za začátek. Dost dlouho jsem se začítala. Jinak jsem spokojená a doporučuji.
Úžasná kniha, stejně jako Vyměnit vodu květinám. Autorka píše příběhy, které něco důležitého říkají, na něco závažného upozorňují. Vůbec jsem se s touto knihou nechtěla rozloučit, několikrát jsem se vracela a říkala si, zda je to vůbec možné, jestli jsem to opravdu dobře pochopila. Ani chvíli se nenudíte, naopak vás to nutí přemýšlet, dělat si názor a na konci vše krásně vyplyne a vy všechno pochopíte.
Nezapomenutelný příběh. O mládí, stáří, lásce, nenávisti. Jak to dopadá, když nenávist vám zatemní mozek, když chcete někoho podvést, když si myslíme, že život přelstíme. Kniha plná nádherných myšlenek. Doporučuji každému, kdo hledá kvalitní čtení, kdo hledá pravé hodnoty a neobvyklý čtenářský zážitek. A jen tak mimochodem: Havran byl neodolatelný, tenhle anonym by měl pracovat ve všech domovech důchodců.
"Dítě bez matky je sirotek. Ale jak se říká matce bez dítěte?"
"Život bere a vrací ve stejnou dobu."
Kniha ZAPOMEŇTE NA NEDĚLI je moje první přečtená autorčina kniha. Časem si ještě možná přečtu knihu VYMĚNIT VODU KVĚTINÁM.
Hlavní postavou je mladá žena JUSTINE (21 let), která žije se svým bratrancem JULESEM u babičky s dědou, protože jejich rodiče společně zemřeli při autonehodě. Život u babičky a dědy také nebyl jednoduchý, ale nic jiného jim nezbývalo.
Justine pracuje jako ošetřovatelka v domově důchodců Hortenzie. Seznámí se se ženou HÉLENE (96 let), která ji svěřuje svůj příběh. Vzájemně se svěřují jedna druhé.
Hélene měla problémy naučit se číst. Šila na stroji a založila si kavárnu.
Střídají se kapitoly ze současnosti a z minulosti. V románu se mihne 2. světová válka, ale jen letem světem.
Kniha se celkově četla dobře a v knize se nachází také překvapivé události.
Kniha má pěkný přebal.
Chvilku mi trvalo, než jsem se začetla a zorientovala v příběhu. Nakonec jsem vydržela, znát odpověď na otázku "jak to vlastně všechno bylo" se stalo nezbytným. Jak je u Perrin obvyklé - nic není, jak vypadá...
Celkem jsem se divila co jsem si vybrala za knihu, že to bude asi dost sladké čtení, ale potom jsem se začetla a byla v tažená do příběhů Helene a Justine.. moc krásně napsané.. smutné, melancholické, ale také plné lásky, naděje a života
Možná jsem se tentokrát ztratila v překladu, možná jsem jen nebyla úplně připravená příběh pojmout.
Jistá jsem si, kromě současných 3,5 * tím, že si knihu přečtu znovu a že v ní příště objevím mnoho nového ...