Zapomenuté světlo
Jakub Deml
https://www.databazeknih.cz/img/books/25_/25098/zapomenute-svetlo-25098.jpg
4
139
139
Soubor prozaických esejů vzniklých jako reakce na smrt autorovy přítelkyně, spisovatelky Pavly Kytlicové a básníka Otokara Březiny. Formálně je text koncipován jako odpověď na dopis velkomeziříčského spisovatele Bohumila H. Ptáčka, obsahem je však osobní výpovědí či zpovědí osamělého člověka, zmítajícího se v mučivých rozporech mezi svou vírou a realitou okolního světa.... celý text
Přidat komentář
(SPOILER)
Kniha svou formální chaotičností skvěle reflektuje chaos a soužení vypravěče-postavy, Demla. Jediné, co knihu dělá poněkud slabší, je „intelektuální masturbace jazykem“, která tam, dle mého, né vždy slouží účelu knihy a bývá tam, ne zřídka, jen pro „ironii“. Nicméně se jedná o jednu z formálně („vypravěčsky“) nejzajímavějších knih, co znám.
Obsahově je také velice fascinující, ale hlavně díky formy vyprávění a psychického hroucení a soužení hlavní postavy, Demla, které se promítá a tvaruje způsob vyprávění v průběhu knihy.
„Přeju si jenom toho, aby ke mně nikdo nechodil, aby mne nikdo nenavštěvoval, aby mně nikdo nepsal, aby mně celý svět nechal na pokoji a jestli přece někdo mne miluje, aby si nechal svou lásku pro sebe a posílal mně jenom peníze.“
„Kdyby se mně všechny ženy celého světa vysraly na hlavu, odpustím jim tuto neslušnost pro jedinou ženu, která mně milovala, a mne, díky Bohu, milovalo více žen, ale nejvíce ze všech Pavla Kytlicová.“
Dílo, které je protkáno bolestí. Opravdu bolestné to číst. Taky docela schizo. S jistotou můžu říct, že Jakub Deml by miloval twitter. S jistotou můžu říct, že v mé hlavě neupadne do zapomnění.
„Není nic smutnějšího než lampa za bílého dne, kterou zapomněli zhasnout.“
Jak toto dílo mohu hodnotit? Je to čiré šílenství, či naprostá autentičnost jedné duše? Snad spíše to druhé, jelikož skutečný blázen si svého bláznovství není vědom, ale ...
"Věřící člověk nepotřebuje vůbec žádného zázračného krvácení, žádných redakcí a žádných stigmat – stačí mu jeho vlastní bláznovství." (s. 13)
U Demla nelze přehlížet jeho jazykové mistrovství, ale kdyby v něm nebylo upřímnosti, bylo by to pouhé stylistické cvičení, ale Deml je svůj, Deml se nebojí ukázat čtenáři Demla, a Deml za to taky i trpěl ...
"Honem jsem ji dal obvázat a honem do auta a honem do nemocnice. Byl nejvyšší čas, ale ta milá selka se bránila a vzpěčovala: „Můj není doma a co řekne, že bez jeho dovolení jsem jela do špitálo?“ Hovno řekne a už ať jste pryč! povídám jí, své milé, na rozloučenou. Tož ji to přece neminulo, umírá skrze svini jako já. To mi projelo hlavou a ta moje svině je moje dobrá pověst. Pane B.M.P., máte ještě trochu trpělivosti?" (s. 49)
Tato kniha je velmi mnohovrstevná, čas již odnesl všechny ty problémy ne vždy příznivě přijatých nálad, které okolo sebe autor šířil. Osobně jsem si z této knihy pro praktický život odnesl jednu myšlenku (i když popravdě řečeno nevím, zda v knize skutečně je, každopádně mne během čtení této knihy napadla):
Pokud vím, že mohu člověku (či lidem) něčím prospět a cítím, že on (oni) o to stojí, tak bych měl udělat maximum pro to, abych mu (jim) tímto skutečně prospěl. Pokud ovšem on (oni) o to nestojí, tak bez ohledu na to, že jsem přesvědčen, že tím, že mne neposlechne (neposlechnou) dělají chybu, tak je zbytečné se zde jakkoliv angažovat. Za těchto okolností platí věta Jakuba Demla z knihy Zapomenuté světlo: "Polib mi p...l."
Zapomenuté světlo asi nejvíc připomíná koláž, protože styly se poměrně dost různí, od vyprávění přes dopis, deníkové záznamy až ke kdovíčemu. V knize jde o hledání kořene nebo kořenů ve chvíli, kdy člověk byl vykořeněn ze všech svých jistot a cítí hluboké neporozumění svého okolí. V tomto hledání by mu měli pomáhat hned 3 jazyky - čeština, němčina a latina. Pasáže prosáklé sebelítostí a chudinkovstvím mě velmi pobavily, nicméně kniha je mnohovrstevná, dá se číst mnoha různými způsoby.
Bože, to je chaotik, říkal jsem si při čtení skoro neustále. Přesto jsem z knihy cítil opravdovost. To není žádný předem rozmyšlený a rozvržený literární útvar, jakých dnes jsou plná knihkupectví, to je řinutí textu přímo z duše autora, obnažení a vydání se čtenáři, pozvání do největší možné blízkosti. Je to slovo, které jednou vyřčeno nelze vzít zpět, pálení mostů, kopání do všeho kolem - i do toho, co by mě mohlo zachránit.
Hvězdičky neuděluji, kdo chce hodnocení, nechť čte dál.
Zpověď. To je první slovo, které mě napadne ve spojení s Demlovým Zapomenutým světlem. Upřímná, soukromá, dojemná, syrová zpověď zavrženého kněze, zavrženého muže, zavrženého člověka. Útlá knížečka, která je však nabita mnoha myšlenkami, názory a ze které prýští neskonalý smutek.
Hlavní kostru tvoří Demlova dopisní reakce na psaní Bohumila Ptáčka, kterým je označen za skutečného básníka - ten samý Malina Ptáček, jenž ho udal za urážku státu. Druhou, paralelní dějovou linkou, je umírání Marie „Zezulky" Zezulové. Zároveň je kniha plná odboček k různým článkům z novin - jakási Demlova obrana sebe sama.
Deml sám sebe vykresluje jako člověka, jenž už na světě nemá nikoho, člověka, který balancuje na pokraji ztráty své životní víry a čeká už jen na pouhý konec, kterého se paradoxně dovolává u Krista. Přesto je v knize čitelný silný Demlův vzdor, takové to české "proti všem", a potřeba se ospravedlnit.
Čtení trochu ruší přechody do němčiny, když Deml plynule přejde z češtiny do němčiny. Bez boje se přiznám, že stránky ve francouzštině jsem jednoduše přeskočil. Z jazykového hlediska je text nejen plný krásných slovních spojení a podobenství z Bible, ale také vulgarismů a dialektismů.
Kniha, kterou bez znalosti kontextu Demlova života asi nemá cenu číst. V opačném případě tragický pohled do duše vykořeněného člověka bez naděje, jenž kouše jako pes zahnaný do kouta a jímž v jednu chvíli opovrhoval téměř každý.
Krutě bolestná procházka utrpením i sebetrýzněním, samotou i temnotou, zahořklostí, rebelstvím a cynismem v kombinaci s vysokým ideálem křesťanského Boha, ne vždy šťastně uchopeným?
7/3
Vzdálenost mezi mým světem, nitrem, dobou a pravdou a světem a nitrem, dobou a pravdou Jakuba Demla mi brání "Zapomenuté světlo" hodnotit. Oceňuji v něm upřímnost, spontánnost a jakési rebelství vůči..... vlastně všemu.
Zajímavé setkání, které snad časem budu brát jako počátek o větší seznámení se s ostatním jeho dílem.
„Přeju si jenom toho, aby ke mně nikdo nechodil, aby mne nikdo nenavštěvoval, aby mně nikdo nepsal, aby mně celý svět nechal na pokoji a jestli přece někdo mne miluje, aby si nechal svou lásku pro sebe a posílal mně jenom peníze. Pro Boha Vás prosím, pane, neobtěžujte mne svou láskou!“
Četl jsem Zapomenuté světlo jako beletrii, jako sice autobiografickou prózu a velmi osobní zpověď, přesto jako beletrii, jako stylizovaný útvar, směřovaný k obecnému čtenářstvu. Zdálo se mi totiž, že jenom s tímto vědomím jsem schopen unést tíhu Demlových negativit a ten téměř fyzický pocit, který mi přineslo setkání s jeho bolestmi, zoufalstvím a domnělými i skutečnými křivdami. V opačném případě bych knihu nejen nemohl hodnotit hvězdičkami (jak o tom píší Sigas a J.Frei), to bych ji nemohl ani komentovat. A nejspíš bych ji asi ani nemohl číst, jako bych nedokázal číst náhodně nalezený intimní deník.
Z předchozích komentářů mě zaujal také Vojslavin postřeh o beznaději směřující k naději. Přemýšlel jsem o tom, a nejprve dost marně hledal tu naději, která by měla být cílovým bodem. Ale říkám si, že je to možná samotná existence toho textu: vždyť kdyby nebylo adresáta, u kterého doufáme v pochopení našich stesků, nebylo by vůbec proč psát. A kdyby nebyla naděje, že budou pochopena i ta nejvnitřnější lidská místa, neměla by své opodstatnění tak razantní otevřenost a sdílená intimita.
Vnímám tímto úhlem pohledu Demlovu prózu jako svého druhu extrémní modlitbu, podobně, jako když v Bibli prorok Jeremiáš volá „Proklet buď den, v němž jsem se narodil. Den, v kterém mě má matka porodila, ať není požehnán.“ Svědectví o utrpení tak velkém, že v něm už není místo na zdvořilost a argumentační vyváženost, a vlastně ani na hledání spravedlivého a pravdivého zhodnocení věcí. Na to je pocit z pohledu do tváře krutého světa příliš intenzivní.
„Nejhorší ze všeho jsou noci. Víte? Každý člověk potřebuje odměny a když já po velké, těžké práci přijdu domů, nikdo mně nečeká, nikdo mne nepochválí, nikdo mne neobslouží, nikdo mi nepoděkuje, nikdo mne nepohladí a neřekne: Dobře's to udělal!“
Stokrát ano, po asi pátém životním kole četby se znovu objevily nové kontexty, nové bolesti, nový úhel pohledu na samotu a utrpení, nová beznaděj směřující... ale vlastně ano, k naději. Tohle je jedna z mých věčných knížek. I po desátém kole v ní asi najdu něco podnětného.
Jakub Deml jako rozhněvaný kněz, Zapomenuté světlo jako tryzna za Marii Zezulovou, oslava soucitného doteku, vykřičení všeho negativního, co v člověku vzbuzují nárazy na svět. Nelze všemu rozumově porozumět, osobně jsem se v textu tu a tam ztrácela - ale jeho dikce, tón, naléhavost a upřímnost až sebemrskačská mě nepouštěly, nutily prodrat se tou směsí vysokého a nízkého, sarkastického a soucitného, obranného a útočného... takže až nakonec jsem se mohla vynořit emocionálně vyčerpaná, zároveň s pocitem očištění. Bylo to intenzivní, bylo to těžké, bylo to krásné.
Chudák Ptáček - ten z toho snad musel zešedivět :-)
Jinak co se týče stylu: Nejsem si tedy jistý, jestli Deml opravdu tak úplně nezvládal ty avantgardistické postupy, ale přijde mi až neuvěřitelné, že by autor mohl usilovat o to, aby vzbudil čistě nepříznivý osobní dojem.
(Člověk má zvlášť v ich-formě sklon tvářit se naopak spíš jako "klaďas" :-)
Pokud se necháte unést proudem autorových slov a nebude vás pohoršovat jejich cynismus, pesimismus, beznadějnost, snad i zahořklost, budete vyplivnuti po několika málo hodinách zdecimovaní a vyčerpaní a budete vědět, že takhle intenzivních zážitků, v nichž vám bude dovoleno zcela se ponořit do hlavy jiného člověka, příliš není.
Málokdy nedávám hvězdičky, ale dnes to bude ten případ. Autor si vylévá srdce, zpovídá se ze všeho špatného a umí čtenářem zacloumat - a přesto mám pocit, že mi spousta věcí unikla, jakoby mi kniha protekla mezi prsty. Přitom dílo je to bezesporu silné...prostě jsme s autorem nějak nebyli na stejné vlně.
Chrlení hluboké životní hořkosti a úzkosti z úst prokletého básníka v sutaně.
V některých duševních a emočních stavech musí být čtení mimořádně bolestné, asi i škodlivé.
Hodnotím čistě pocitově, pro tuto chvíli.
Nějakým zvláštním způsobem ohromující dílo. Ačkoli jsem mnohdy nechápal dobové souvislostech, nerozuměl jsem německým či francouzským pasážím, unikal mi smysl biblických narážek a občas jsem se v autorově textu i v jeho myšlenkách poněkud ztrácel, přesto mi cosi nedovolilo knihu odložit a já ji přečetl v posteli na jeden zátah. Zvláštní zážitek, který si netroufám hodnotit hvězdičkami ani ho (ne)doporučovat - prostě to zkuste a uvidíte.
Kniha krátká počtem stran, ale přesto obsahuje silný obsah, který ve mně rezonoval ještě hodně dlouho. Silné myšlenky, temná a hodně hutná atmosféra, i když ten styl psaní je místy dost rozvolněný.
Štítky knihy
Autorovy další knížky
| 1934 |  Zapomenuté světlo |
| 2000 |  Moji přátelé |
| 1912 | Hrad smrti |
| 1914 | Tanec smrti |
| 1931 | Mé svědectví o Otokaru Březinovi |
Trochu zajímavější než Tanec smrti. Ale zase, Deml z mého čtenářského pohledu neví, co chce vlastně říct. Má jít o kritiku soudobých církevních představitelů, politiků, kapitalismu? Má jít o osobní zpověď? Komorní finále shakespearovské lásky k umírající Marii? Já nevím. Je to všechno dohromady, teologické pasáže se střídají s krvavým hlenem, latina s "hysterickou kurvou" a "hovny". Každý, kdo mu cokoliv vytkne, je debil, rozuměl mu jenum Březina, lituje se, miluje lidstvo, ale nesnáší lidi. Bavil mě jazyk, ironické postřehy o dobročinnosti, ale to je tak všechno.