Zasněžený popel

18.08.2023

Zasněžený popel je název, který funguje jako samostatná báseň z této sbírky. Ty jsou scénami, rozestavěním kulis, ve kterých se dějí mikroděje, je v nich pnutí, napětí pod povrchem, ale napohled působí mrtvě, tiše, nedějově.
Vidíme sníh, ale díky básníkovi víme, že je pod ním ještě popel. Vesnice je v básni Buštěhrad definována samotou dvou lidí, kteří bydlí na jejích koncích. V jiné básni se čas přelévá z pokoje do pokoje (jako v jezeře studené a teplé proudy). Jinde teplo uniká z domů, protože "nad touto vesnicí / je stržená střecha". A báseň Rozhovor beze slov o vraždě na kraji města toto do jisté míry posouvá až do extrému. Krátká veskrze dějová báseň je popsána opět jako scéna, kde jakoby vedle sebe se popisují látky stromů a žebra ulic s dýkou ("její hrot je hojně zasněžen"), bolestí a rozhovorem, který je příslovečně němý.
Zároveň nám už báseň prozradí, že dominantou sbírky bude chlad, zima (v níž je autor básnicky nespíš doma, srv. Zimní dvůr). Básníkův "čas odděluje / podzim od začátku jara." A nápadně často cítíme buďto chlad nebo naopak teplo (které často vytyčují exteriér x interiér). Asi nevcýmluvnější je v tomto směru první báseň druhého oddílu ,kdy lyr. sobjekt přichází prokřehlý do hospody, až z něj v teple začne pára stoupat až k obrazům jelenů na stěnách, kteří náhle působí jako v lese útápějícím se v mlze. Lyrický subjekt dokonce v jednu chvíli říká: "namluvme nyní o zimě." Z čehož je jasné, jak neodbytně mu do těch veršů leze, nelze se jí vyhnout, je jakousi existenciální daností.
A zároveň je v podtextu jasná křesťanská linka. Ta je vystavěna umně a rafinovaně, málokdy prosvitne cosi jako naděje, spíše lze z lyrického subjektu cítit vzdor vůči hostilitě světa. Např. "někteří lidé jsou uzavřeni / ve svých dnech, / a přesto nejsou vertikální"; "Ani ve filozofii není spásy / bez krve". A jen občas "vane modré světlo / kam chce". I křesťanskost nacházíme už v názvu. Popel je symbol pokání, přiznání se k hříšnosti (špína) a pomíjivosti. A tento popel je přikryt sněhem jako boží láskou. Mimochodem, stejnou symboliku (i barevnou) má oblečení ministrantů při mši, vespod černá klerika, na ní bílá komže. Opět jde ale o podtext, náznak. A to mě baví, postupem sbírky je autor už doslovnější, začíná se to tam hemžit kláštery, což je trochu škoda.
A zároveň k té syrovosti jaksi patří, že se topíme v krajině jaksi středověké. Nikde žádná útěcha výdobytků techniky, jako by se autor čemukoli modernímu vyhýbal. Není to žádný útěk do idyly, spíš skoro naopak do reality - sebelepší medicína, technika a pokrok nezastřou pravou podstatu vezdejšího světa, která je krutá, chladná, plná násilí.
Proto raději než ulice plná aut zimou prolezlý klášter nebo chudobinec, raději než revolver dýka, raději než hliníkový žebř ostrev.
Závěrečná próza ještě více odhaluje podobu tohoto světa a všechny výše zmíněné charakteristiky ještě zesiluje. Za mě je to trochu škoda, je až moc doslovná.
Jako celek se mi to ale velice líbí.