Zázemí
Jana Šrámková
https://www.databazeknih.cz/img/books/16_/161263/mid_zazemi-cSj-161263.jpg
4
166
166
Druhá kniha autorky románu Hruškadóttir (2008), jednoho z nejúspěšnějších prozaických debutů posledních let, oceněného Cenou Jiřího Ortena. Ani deník, ani vzpomínky, ani obrázky ze života. Drásavá elegie o ztrátě města, domu, pokoje; babičky, s níž člověk sdílí tvář. Román dosud nenarozených dětí a už narozených dětí a první zpovědi a tetování na ruce. Příběh malé holčičky, která se bojí, i když už to je dávno žena.... celý text
Přidat komentář
Myslím si, že to je neprávem opomíjený klenot, který kdyby četli dospívající, mohlo by jim to pomoci nastavit zrcadlo, pomoci zvolnit a ocenit se. Mimořádně citlivě napsané, Šrámková je mimořádný talent.
Melancholická kniha napsaná velmi pěkným, příjemným a bohatým jazykem. Kniha o vnitřní bolesti a vzpomínání. Chtěla bych takhle hezky popsat, co cítím. Asi to není kniha pro každého. Mně se ale líbila.
U této "rodinné" literatury se vždycky obávám, že to bude jen taková sebestředná sonda do svých záležitostí. Přestože v Zázemí najdeme mnoho velmi konkrétních informací (například střípky z literárního života), které poukazují k autobiografičnosti novely, zdaleka tu nejde jen o intimní zápisky o blízké osobě.
Evokuje to vskutku práci paměti – když vzpomínáme, není to jen tak z ničeho nic, že si člověk sedne na gauč a vzpomíná. Jde o drobné asociace, o slova, která evokují něco známého, co si ani nedokážeme racionálně vysvětlit, o předměty, které jsou napěchované událostmi a vlastními významy. Vypravěčka Zázemí naráží na minulost v regálu s čokoládovými anděly. Psaní Šrámkové tak působí spontánně, ale nikoliv lehkovážně; je to propracovaná mozaika záznamů, které se tu více, tu méně vztahují k babičce.
Celkem hojně jde také o to, jak vůbec něco takového zpracovat. Babička je pro vypravěčku pevný bod, o který se může opřít; na druhou stranu však spojitosti s ní postupně mizí a v jistých chvílích je na místě se jim i vyhnout. Nejde tu však pouze o člověka, ale také o prostor, jež daná osoba obývá. Domek ve Vysoké Mýtě nabývá se všemi těmi maličkostmi zadranými pod kůži až mytického významu. Ztráta prostoru zde působí vskutku chmurně, protože nejde jen o metry čtvereční, ale i o člověka. Text nepůsobí sentimentálně ani ve chvílích, kdy se vypravěčka na babičku obrací skoro až zoufale. Ale není to jen tak z ničeho nic, přechází se ze zdánlivých detailů a banalit do niterných proseb: "Copak bylo opravdu potřeba jezdit pro domácí slepice až na Chlum? Copak jsi sama nemívala slepice, i když jen pár?" Dneska se tomu říká roadtrip, babičko. Pojď, utečeme spolu."
A jasně, nakonec je zde i obsah vzpomínek. Nejedná se však o žádné velké patetické chvíle, ale o drobnosti, na které vypravěčka naráží při chůzi po "obskurních pěšinách": žlutá gaučová sestava, proutíčko, meruňky v knedlících. Šrámková kolem těchto drobností obsesivně krouží, někdy se k nim dokonce vrací v erratách, až do momentu, kdy je propojí s dalším předmětem či současnou situací (mateřství, literární provoz). A pak už nepůsobí jako prostá banalita, ale jako zásadní formující skutečnost.
Šrámková píše velmi osobitě, se spoustou poťouchlých (ale krásných) metafor, ale většinou se vyvaruje ornamentů a dalších stylistických pozlátek. Možná bych jen oželil jednu z posledních kapitol, črtu o konverzi vypravěčky – tam se už možná moc vzdaluje od "pevného bodu" a nenacházím tam spojitost se zázemím. Ale to je drobnost. I tak je pro mě tato kniha jednou z prozaických zázemí české produkce.
Když bylo ještě patro plné babiččiných věcí a já si jela vybrat knížky, už rekonstruovali přízemí. Obnažené základy domu. Podříznout. Podlahy místnosti vykopané do hloubky hrobu. Místo pokojů krátery. Potěšit... Dobře, že jsme se nepotkali. Jak mu to vysvětlit. Že se zlobím, protože izolují, protože nechtějí mít v domě vlhko, protože by rádi světlo v kuchyni, protože ji vyměnili s ložnici. Protože dostali regulérní nabídku, kterou mně nikdo nedal. Protože oni ji přijali, zatímco já bych stejně nemohla.
(s. 43)
Na mě to bylo asi moc obrazné nebo nevím, ale text mi vůbec nesednul. Nevím, o čem ta kniha byla a nevím ani o čem měla být.
pěknými slovy a nápaditými metaforami oplývající (další) hysterická třicátnice-intelektuálka, která nemá pořádně co na práci, tak řeší "svá těhu", a když už neví, co roupama, když všechno je tak těžké a složité a dojemné, tak konvertuje z protestantky na katoličku (zázrak!); no, možná znám odpověď na ústřední otázku, proč babička byla tak v pohodě, a mně to nejde - protože neměla v životě čas o tom přemýšlet?
Obsah knihy líbivě sepsán (místy s užitím cizích slov), leč něco tomu k udělení plného počtu hvězdiček chybí. Už vím; pointa knihy na straně 135 (SPOILER: Kniha je fikcí! KONEC SPOILERU).
Některé krátké úvahy mě zaujaly více (např.první dvě strany, konkrétně strana 61-62 a “příběh” “Road trip” na straně 122-125), jiné méně.
Nemile překvapená jsem byla tím, že kniha je primárně o hlavní protagonistce, která na mě místy působí uknouraně (Co si počnu? Ani bábovku nejsem schopna upéct-což pramení z “příběhu” s názvem “Dorty”, konkrétně ze strany 93) vzhledem k věku (přes třicet-naznačené v úvodních “příbězích” a např. straně 124 na konci odstavce prvního této strany).
Důvěrné, až intimní vyprávění, pocity a vzpomínky. Kniha o ztrátě nebyla tak drásavá, jak jsem čekal, ale zato jsem v ní našel něco velmi blízkého, co zná asi většina z nás, ale o čem se nemluví. Ty drobné, zdánlivě nedůležité detaily, které se vynořují jako ostrovy z oceánu zapomenutého života a jsou nabité významem toho, co zůstává neuvědoměno. Ta stále přetrvávající vnitřní nejistota: “A Ty, babičko, Tys zažila někdy něco z toho, co já? Ty výčitky, pochybnosti, ten děs?” Marné čekání na dospělost: “Kdo Tě naučil vyrůst? Nebo kdo Tě po nocích trénoval vypadat šťastně. Babičko, jak já miluju cukrovou vatu.” Ten plíživý pocit bezvýznamnosti života: “Pane Bože, kde přebýváš v takových bezbarvých chvílích? Když tě není nikde vidět, ztajeného v maloměstských kulisách, ale zas to není zlé natolik, abys byl odhalen trpící v trpících.”
Čtení mi neskutečně rychle uteklo! Kniha je rozdělená do kapitol, které se vždy vztahují k nějaké vzpomínce na babičku a nejen to. Šrámková předkládá i svoje postřehy a pocity týkající se mateřství, vztahu k dětem nebo osobního vyznání víry. Zvlášť v těchto místech mi to přišlo hodně osobní. Má navíc úžasnou schopnost podívat se na běžné každodenní věci nevšedně a nechybí jí umění sebereflexe. Díky této knize jsem si o autorce udělala ucelenější obrázek. Tolik mě to nevtáhlo jako Hruškadóttir, ale i tak to byl skvělý čtenářský zážitek!
"Bulim a jsem přesně v náladě vletět do kadeřnictví a nechat se vzít strojkem na pět milimetrů, ač jsem se muži přísežně zavázala, že to už neudělám, nebo si nechat na hlavě vytvořit nějakou ujetou asymetrickou kreaci ve fluorescentní barvě, co bude aspoň zábavná, když nic jiného, protože to není k ničemu vypadat hezky, ba to se vším ostatním v životě blbě kontrastuje a je z toho akorát smutno."
Úchvatný koncert slov. I v mojí hlavě bloudí útržky obrazů, střepiny historek, povědomé předměty nebo známá a přesto skoro zapomenutá místa - to vše spojené s mou babičkou. Vždy pohladí a navodí ten nezaměnitelný pocit dětské bezstarostnosti.
Štveš mě, Šrámková. Kladeš věty za sebe tak, aby čtenáře tísnily, nebo aby vypadaly tvé myšlenky hladově? Pár stránek, co se četlo těžce. I stejně dlouhou filosofii mám přečtenou dříve. A k čemu? Byla jsi zmatená a nevěděla, jak babičku zachytit, když už ti propadla náručí?
Chvíli před čtením jsem hledala knihy o stárnutí, o babičkách, o rodičích; zkrátka o lidech, co stárnou a umírají a nás to bolí. Protože jsem hledala něco, co by vyjádřilo moje pocit, co by mi od nich ulehčilo. Tohle dílo mi nesedlo úplně, chvílemi mě trápilo, ale aspoň jsem si mohla přečíst další příběh. Za to jsem ráda.
Milé setkání. Útlounká knížečka (nějak mi tohle slovní spojení asociuje outloně - taky je takový....roztomilý) plná nostalgie, ale i bolesti, vzpomínek i obav nad nutností "dospět" z malé babiččiny holčičky v dospělou ženu.
Styl a způsob psaní Jany Šrámkové mi nesmírně lahodí, od ní bych si s radostí přečetla třeba i návod na použití zubního kartáčku.
Zajímavé střípky úvah (hlavně těch o literatuře) a popisů, někdy až nejpříjemně osobních, kterým chybí nějaká pospojitost, propojení. Zmínky a vzpomínky na babičku tuhle funkci nesou těžce a pro čtenáře často nelogicky - toliko k hodnocení z literární stránky. A z té lidské... jak často jsem si při čtení s nostalgickým úsměvem vzpomněla na moji babičku.
Nenáročné počtení pro polední pauzy v kavárně.
Náhodný úlovek z blešáku, zprvu dojem malé české knihy. Ale uvízla mi, a ještě dva měsíce po přečtení pořád vězí. Podnítilo mě to k tomu už se netrápit tím, že asi už nikdy nenapíšu o svojí babičce. Díky za to!
neskutečně silný zážitek, ještě více umocněno tím, že vím, co autorka prožívá při vzpomínání na svou milovanou babičku, která už tu není... víc netřeba psát.! Každý kdo zažil, pochopí. Díky za tuhle knihu.
Opět jedna, která není pro "polykače příběhů". (Pří)jemná, poetická, osobní.
Zpověď jsem poslouchala se zájmem a s účastí, místy jsem přesto zůstávala poněkud vzadu (má upachtěná čtenářská neobratnost snad?), místy jsem byla slovy ždímána přesně tak, jak si (někteří) při čtení přejeme být ždímáni. :)
Výmluvná ukázka (o ostrém životním mezníku, který očekáváme, ale který – pochopitelně – nepřichází): https://www.youtube.com/watch?v=5n4IXaXAc9w
Není to žádná velká literatura a ani si na to nehraje. Ale ve mně podnítila touhu napsat o své babičce. A Jana Šrámková si získala moje sympatie tím, jak hledá.
Dojemná kniha vzpomínek na babičku, i neuvěřitelně otevřená osobní zpověď. Kniha malých osobních mouder i bolestí. Kniha o žlutém kanapi a andělském úsměvu.
Autorovy další knížky
| 2008 |  Hruškadóttir |
| 2013 |  Zázemí |
| 2017 | Dům číslo 226 |
| 2017 | Bratři v poli |
| 2022 | Fánek Hvězdoplavec |
Krásná, jemná, něžná a melancholická kniha. Vzpomínání na dětství. Dojemné a silné. Přečtu si ráda další knihu!