Zázemí
Jana Šrámková
https://www.databazeknih.cz/img/books/16_/161263/mid_zazemi-cSj-161263.jpg
4
166
166
Druhá kniha autorky románu Hruškadóttir (2008), jednoho z nejúspěšnějších prozaických debutů posledních let, oceněného Cenou Jiřího Ortena. Ani deník, ani vzpomínky, ani obrázky ze života. Drásavá elegie o ztrátě města, domu, pokoje; babičky, s níž člověk sdílí tvář. Román dosud nenarozených dětí a už narozených dětí a první zpovědi a tetování na ruce. Příběh malé holčičky, která se bojí, i když už to je dávno žena.... celý text
Přidat komentář
Asi nějak takhle bych vzdala hold své babičce(kdybych to uměla).Knížečka mne velmi dojala.
Vzpomínky na babičku, na dětství a velká otevřenost autorky. Knížka mě zasáhla, dojala a bavila.
Tenhle styl psaní by mě bavil tak v povídce, na knížku je to trochu moc a navíc mě úplně "nebere" vzpomínání na babičku...
ja mám rada knihy spomienkového typu. je pravda, že Zázemí nie sú jasne a chronologicky vypustené spomienky na papier, ale mne sa kniha páčila (viac ako Hruškadóttir). dokonca sa mi vďaka nej pripomenuli zážitky a momenty prežité s mojimi babičkami.
...jsem odulá ozvučnice drobného bubeníka...máslem na vnoučatech a hnojivem na kytkách jsi nikdy nešetřila...pohrdání profesionalitou jako nepoctivou cestou ke slušnému výsledku...nezhojitelné proutíčko...
Nostalgie, její i moje.. dvě odpoledne naslouchání příběhu ve vlaku a rodném domě, dojímání a vzpomínky. Je mi to povědomé.. nezachytitelnost vzpomínek a prolínání dnů, takový je život.
Moc krásná kniha, která mě rozplakala. Byly to tak povědomé momenty - vzpomínky na babičku, žlutý gauč, něco, co se předává. Padal na mě z té knihy někdy smutek a úzkost, ale byla to úzkost takového životného druhu. Zajímalo by mě, jak ji budu vnímat, až budu taky mít vlastní děti. To vědomí propojení generací musí působit jako prastaré kouzlo. Podíváte se na svoje dítě a vidíte babiččiny rysy... Knihu mi poslala poštou kamarádčina babička, já ji pak koupila a poslala mojí mamce:-)
Takový zvláštní pocit. Vnitřní rozpolcenost jak vnímat příběh. Občas nepochopení, proč se rozepisuje o takových zbytečnostech, občas údiv, jaký zprvu nesouvislý obraz babičku připomene. V nitru ale příjemné teplo, které vystupuje ze slov a jakmile do vás prostoupí, veškeré pochyby se rozplynou. Srdečná zpověď.
Tak nějak se člověku chce pořád říct - tohle přece taky znám, trochu jindy a jinak, ale podobně...aneb knížka, co je blízká...až moc -
Útlá a hutná zároveň. Poetická a jemná. Pro mě až přespříliš, ale je tam spousta postřehů, které sama nosím v hlavě, ale nedokázala bych to nikdy tak trefně vyjádřit. Vše životně podstatné - vyrovnávání se se smrtí a vyrovnávání se s rodičovskou rolí. Takové přemítání o životě.
Ten pocit, když se snažíte číst ale vzorek na ubrusu je tisíckrát zajímavější než kniha...
No, všichni tušíme, že mateřská je strašná pruda a že babičky umírají, ale o tom všem se můžeme dočíst v Betynce nebo v Žena a život. Ze zásady nečtu knihy, ze kterých už na pohled sálá sračkoidóza, ale státnice jsou celkem výmluvný argument, proč občas přemoci sama sebe a nechat se okrás o dvě hodiny života.
83%? Vážně...? Za vydání tohoto deníčku znuděné matky by si nakladatel zasloužil deset morových ran a krach firmy jako bonus. Autorka sice vyčůraně podotýká, že se nejedná o její vzpomínky a o ni vůbec, nicméně nevyvratitelným faktem zůstává, že ženské ve své tvorbě horlivě zrcadlí své nitro, a toto je obraz nitra ženy, kterápotřebuje robotu. Nemám nejmenší proti ženám autorkám, ale při tolika zajímavých tématech opravdu nemám potřebu číst stesky sesmolené na papír mezi Ulicí a Pindami z gyndy. Ne, ne, ne, ne, ne, ne, ne. Ne.
Mojí babičce bude za pár let 90, několikrát jsem s ní mluvil o jejich zážitcích z okupace, z komunismu atd. a tyto rozhovory jsem nahrával a pak sám přepisoval. Myslím, že kdyby se každý z nás ptal na zážitky svých prarodičů, dostal by zajímavý příběh, který by vydal na knihu. Pro někoho může být zajímavé si číst o babičce Jany Šrámkové. Pro mě to však bylo zbytečné, protože svoji babičku mám. V knize jsem se nedočetl zkrátka nic výjimečného. Právě naopak.
Kniha, která se spíše poslouchá, než by se četla. Zřetelně slyším hlas, povědomě důvěrně známý, každé jeho zachvění. Čtu a všechny ty nesmazatelné vzpomínky se derou do mých, prolínají se a... vracejí. Koloběh vzpomínek, paměti. Vracíme se tam, kde jsme začali. Poznamenaní.
Poznámka: tohle je trochu jiná Šrámková než v Hruškadóttir. Mám potřebu to dodat, protože spousta lidí má potřebu psát, jak je předchozí kniha nadchla a z této mají poté rozpačité pocity... a je to škoda.
Tak tady si nejsem jistá, nejdřív jsem nevěděla,pak jsem byla nadšená a na závěr jsem zase spíše nevěděla. Hruškadottír mě každopádně uchvátila více. Šrámková má ale úžasný styl psaní. Taky bych to chtěla umět:)
Upřímně jsem se bál, že Zázemí, coby osobní literární zpověď, bude zástupcem žánru "nemám o čem psát, tak píšu o sobě". Že tedy bude jakousi bezradnou snůškou náhodných pocitů a prázdnotou nafouklých myšlenek. Že aura kolem Jany Šrámkové tout knihou poněkud vybledne... Nakonec jsem ale u této knihy plakal.
Obdivuji Janu Šrámkovou pro to, že je v třiceti letech tak zralou osobností, aby se její niterný život mohl stát silným tématem. I že je tak zralou spisovatelkou, aby z vrcholně náročného materiálu, jakým je ona sama, dokázala vytvarovat knihu, kterou má smysl si pustit k tělu. V Zázemí se Janě Šrámkové daří něco, co mnozí z nás zatím neměli tu možnost vůbec zažít. Pohlédnout na svůj život v zrcadle smrti na jedné straně a zrození na druhé. Se zrakem zostřeným tak, jak už snad ničím jiným více být nemůže, si pak klást nejpalčivější možné otázky a čelit nejbolestivějším pochybám. To vše bez jalové spekulace, ale upřímně, plně a celistvě prožitě. Díky svému talentu navíc nezůstává jen u mrazivě syrových popisů, ale vede je ještě hlouběji pod povrch pomocí metafor, které se zatínají čtenáři až do morku.
Je vzácné najít osobnost, která žije svůj život do krve. Děkuji, že se můžu učit u Jany Šrámkové.
Po novele Hruškadóttir jsem po nové Šrámkové hrábnul všemi deseti - a opět nemůžu litovat. Mám rád její nostalgii, obzvlášť tu, kterou lze přenést do věcí tak blízkých jako je vlastní dětství, vzpomínky a samotná nejdůležitější bytost, kolem které se celé vyprávění a vzpomínková mozaika pevně obtáčí - babička. Lehké, křehké a poetické vyprávění o hřmotné a velké duši někoho, kdo už není fyzicky, ale pořád jakoby ulpíval na drobnostech současného života - na žlutým, na proutečcích, na duši, stejně tak, jako někde hluboko uvnitř, kam se ani prsty nedá dosáhnout...
Váhám, jestli dát 3 nebo 4 hvězdy do hodnocení. Kniha je psaná poetickým jazykem, většina událostí je jen náznakem, lehce se dotkne vzpomínek, nicméně něco mi tam chybí. Pokud to autorka myslela jako vzpomínkovou knihu na babičku, mělo tam být více událostí z babiččina života. Uvádí, že se babičky ptá na historii jejího života, na všech devět sourozenců, jak se jmenují, kdy se kdo narodil, co se kdy stalo, nahrává si vzpomínky na diktafon, protože i naše vlastní pamět nás může klamat. Čekala jsem tedy děj více do hloubky,ale ...Děj se skládá spíš z fragmentů ze života autorky, občas se mihne nějaká asociace, která vyplaví dávno zasuté vzpomínky, jako návrat do rodného města, dům, kde žila babička...chybí mi tam nějaká forma, toto je moc snové a neuspořádané. Souhlasím, je to takové archetypální, něco jak předobraz všech babiček a vzpomínek na ně, než o skutečně vystavěný příběh, který začíná a končí..tohle se prolíná časem a prostorem, současností a vzpomínkou. Poetické a snové, pro ty, kdo to tak mají rádi.
Průzračnost a něha. Smutek a vzpomínky. Hledání kořenů a snaha dospět. Aneb Hruškadóttir zase trochu jinak. Takhle bych to napsala, kdybych to uměla.
Díky, Jano. Jana.
Úžasně napsaná vzpomínková kniha, autobiografie i fikční svět. Několikrát jsem se musela pousmát, z dalších fragmentů mi bylo smutno, jiné mi zas přišly jako vystřižené z mého vlastního života. Nádherně čtivé, prostě milé. Pohlazení na duši. Každý čtenář si snad musel vzpomenout na vlastní dětství strávené u své babičky, na ty zážitky.
Rozpomínání. Hledání ztracených ale přece důvěrně známých chutí, vůní, vjemů, dojmů, pojmů („žlutý“, „proutíčko“). Reflexe nespolehlivosti paměti a tanečky s fikcí versus autobiografií. Není to nijak novátorský přístup (z poslední doby mimo české teritorium mě v daném kontextu napadá Julian Barnes /Vědomí konce/ a Delphine de Vigan /Noc nic nezadrží/, což by pro autorku každopádně měla být příjemná společnost), ale je poeticky, sugestivně leč nevtíravě podaný (snad až na ty části, kde se čtenáři připomíná literární provoz a znalosti „postavy“). Umně stylizovaná hra na pravdu. Intuitivní záležitost předvádějící svou propracovanost, věty plavně dlouhé, asociativně rozbujelé, zaseknuté následným trefným spojením o pár slovech, které v dětství neodbytně uvízlo, aby se v pravou chvíli do věci vložilo. Babička Šrámkové jako archetyp všech babiček 20. století, v němž je pevně zakořeněná, i když stihla zahlédnout to následující (Němcová tu svou věnovala století předcházejícímu, takže už bylo načase, ačkoli neochvějnost a laskavost jsou zřejmě nadčasové – stačí si vzpomenout na vlastní prarodiče). K tomu ještě (auto)portrét konkrétního vzorku generace neschopné dosáhnout dospělosti, generace, která se narodila až po dvou horkých a jedné studené válce a dostala tak do vínku svobodu, možnost si užívat, věnovat se nepraktickým činnostem, nemuset řešit zásadní dilemata, jen ta imaginární. A mateřství, konečně nijak nemytizované, přesto výstižně popsané a přirozeně začleněné do „rodinného“ tématu. Ještě teď cítím uklidňující, suše zatuchlý pach staroby smíšený s hygienickým odérem pracího prášku vzlínajícího z ubrusu pod květovaným servisem.
Autorovy další knížky
| 2008 |  Hruškadóttir |
| 2013 |  Zázemí |
| 2017 | Dům číslo 226 |
| 2017 | Bratři v poli |
| 2022 | Fánek Hvězdoplavec |
Osobní, otevřená zpověď, která asi neosloví každého. Už jen proto, že je zcela jiná než "Hruška", a to je jen dobře! Mně styl Šrámkové naprosto sedí, takže 4 a 1/2 :) a těším se na další knížku...