Ze světa lesních samot
Karel Klostermann
https://www.databazeknih.cz/img/books/53_/539483/bmid_ze-sveta-lesnich-samot.jpg
4
406
406
Román klasika české literatury zobrazuje dramatické změny poměrů na česko-bavorském pomezí v posledním čtvrtletí 19. století, kdy ustálený životní řád "světa lesních samot" narušila živelná katastrofa. V dramatizované četbě na pokračování účinkují Otakar Brousek, Vilém Besser, Čestmír Řanda, Gabriela Vránová, Miriam Kantorková a další. V roce 1983 natočila režisérka Jana Bezdíčková. Karel Klostermann (1848 - 1923) Narodil se v hornorakouském Haagu, oba jeho rodiče však pocházeli ze Šumavy. Tomuto kraji věnoval spisovatel prakticky celé své dílo. Největšího čtenářského úspěchu dosáhla trojice románů Ze světa lesních samot, V ráji šumavském, Kam spějí děti, která tvoří volnou trilogii. Značné obliby dosáhly i další romány - Skláři, Mlhy na blatech. Otakar Brousek (1924 - 2014) Byl český divadelní i televizní herec a dabér, hlava celé herecké rodiny. Začínal jako naprostý ochotník bez jakéhokoliv formálního divadelního vzdělání, amatérsky hrál i režíroval. Působil v letech 1959 až 1990 ve Vinohradském divadle, kde zůstal do smrti jako stálý host. Účinkování ve filmu bylo vzácnější. Byl to herec s mimořádně precizní dikcí a vysoce kultivovaným hereckým projevem. Byl i výborným recitátorem, konferenciérem, dabérem a voiceoverem. Vilém Besser (1930 - 1985) Vyučil se číšníkem. V oboru však nepracoval dlouho, převážil jeho zájem o divadlo. Svou hereckou kariéru zahájil v zájezdovém souboru Divadla československé armády, resp. Ústředního divadla Československé armády, pak vystřídal několik regionálních scén. Nakonec zakotvil zhruba na dvacet let v Realistickém divadle Zdeňka Nejedlého v Praze na Smíchově, kde působil v letech 1961 až do své předčasné smrti v roce 1985. Čestmír Řanda (1923 - 1986) Čestmír Řanda byl český herec a divadelní režisér. Absolvoval strojní průmyslovku, při zaměstnání se věnoval ochotnicky divadlu. Po válce začal na doporučení Jaroslava Průchy studovat herectví. Po vystudování konzervatoře se stal členem Divadla Josefa Kajetána Tyla v Plzni, kde byl též činný jako režisér. V roce 1960 následoval režiséra Luboše Pistoria do pražského Divadla na Vinohradech . Od roku 1966 byl pak až do své smrti v roce 1986 členem činohry Národního divadla. Působil rovněž úspěšně ve filmu, rozhlase a v televizi, zabýval se také dabingem. Věnoval se i autorské a dramaturgické tvorbě, napsal řadu skečů pro rozhlasové a televizní vysílání. Gabriela Vránová (1939 - 2018) Gabriela Vránová byla česká herečka a divadelní pedagožka, dlouholetá členka pražského Divadla na Vinohradech. Po absolutoriu brněnské JAMU v roce 1960 působila nejprve v Národním divadle moravskoslezském v Ostravě, poté v pražském Divadle na Vinohradech. Účinkovala v řadě filmů a televizních inscenací. V závěru života byla bez stálého divadelního angažmá, úspěšně spolupracovala s rozhlasem, v roce 2004 jí byla udělena Cena Františka Filipovského za celoživotní mistrovství v dabingu. Pedagogicky působila na Pražské konzervatoři, kde od roku 1974 vyučovala herectví. Miriam Kantorková (1935) Od dětství hrála v rozhlasových hrách, studovala však zpěv a hru na klavír na Pražské konzervatoři. Během studia hrála ochotnicky divadlo. Po absolutoriu konzervatoře vyučovala několik let hudební výchovu, teprve poté se stala herečkou, zpěvačkou a konferenciérkou v Armádním uměleckém souboru Víta Nejedlého, zároveň s tím studovala herectví na DAMU. Po ukončení této školy spoluzakládala Poetickou kavárnu Viola (dnes Divadlo Viola), pohostinsky hrála v Divadle Na zábradlí a nakonec zakotvila v Divadle E. F. Buriana, kde působila až do jeho oficiálního zrušení. Dnes vystupuje pohostinsky s různými divadelními soubory. Během své kariéry si zahrála několik desítek filmových a televizních rolí, mezi její nejznámější role patří účinkování ve filmu Romance pro křídlovku nebo ve snímku Kladivo na čarodějnice. Z nedávných televizních rolí třeba účinkování v televizních seriálech Život na zámku nebo Ordinace v růžové zahradě. Účinkuje také v rozhlase a v dabingu.... celý text
Romány Literatura česká
Vydáno:
2018
,
Radioservis
Interpreti: Otakar Brousek , Vilém Besser , Pavel Soukup , Ludmila Roubíková , Zora Jandová , Gabriela Vránová , Čestmír Řanda
více info...
Přidat komentář
Opět jsem se podívala na dřívější těžký život lidí na Šumavě, která jim dávala obživu ale také často brala. Ocitáme se v zastrčené osadě blízko hranic, kde sledujeme osudy revírníka, jeho pomocníka a hajného. Jedná se o krásný a divoký, ale také poměrně chudý kraj, kde kromě dřevařství se někteří živí pytláctvím, a tak často dochází ke střetům. Zima tu přichází brzy a je dlouhá, chybný krok může znamenat smrt a doktor je den chůze daleko, přesto ti, co tu vyrostli, mají tenhle kousek země moc rádi a žijí se zdejší přírodou pospolu.
Karel Klostermann uměl přírodu Šumavy moc krásně popsat, dokonce mám podle jeho knih už naplánováno pár tras, až se někdy na Šumavu dostanu. :)
Kniha mě jistým způsobem zklamala. Jako správný romantik jsem čekal příběhy plné těžkého, ale radostného života na Šumavě, ve kterých se to bude hemžit samorostlými filozofy s originálními myšlenkami, neboť co jiného dělat v těch pustinách přes zimu, než dumat, dumat a dumat? Mladý příručí dokázal, že se dají dělat i jiné věci, když je poblíž mladá krasavice (ehm). No zkrátka, Klostermann život na Šumavě vyličuje dost depresivně, v zimě se trpí nudou, osamoceností, a v létě to není o moc lepší. Navíc příroda v jeho vyprávění působí jak z hororu, obrovské vichry, po deštích záplavy vody, přívaly sněhu apod. Pobavilo mě, když jsem se dočetl, že redaktor donutil vymazat z knihy Katyino těhotenství a nemanželské dítě, aby se čtenářstvo necítilo pobouřeno.
(SPOILER)
Problém mám s tím, že jsem knihu četla, jako náctiletá do povinné četby na střední a bohužel si jsem si ji v paměti uchovala, jako něco naprosto dokonalého (5*).
Možná je to věkem a hořkost života na samotě, na mě působí daleko tíživější, ale padla na mě docela depka.... Celé ty roky, jsem knihu vnímala, jako českou Větrnou Hůrku, a nechápala jsem proč! Tak teď už vím...
Každopádně pan Klostermann je mistr, jako byste Šumavou sami procházeli. Život na samotách prostě nebyl jednoduchý.
Audiokniha - Hlas pana Alfreda Strejčka, ke knize sedí naprosto dokonale. To se Vážně povedlo :o).
Tuto knihu jsem objevil díky čtenářské výzvě a musím říct, že mě velmi překvapila. Jedná se o typický realistický román, který zachycuje těžký život na Šumavě v období druhé poloviny 19. století. Zachycuje přelom starého světa na úsvitu moderní éry a každodenní chléb obyvatel této oblasti, lesníků, pytláků, dělníků, vrchnosti a jejich osudy. Klostermannovo vyprávění je psáno poměrně moderním jazykem, přesto si udržuje jisté dnes staromilecké, poetické, i když částečně kruté kouzlo. Hory, bažiny a hluboké lesy tvoří pozadí příběhů ve kterých se lidské osudy ukazují v tragických i idealistických odstínech. Rozpory mezi bavorským i českým elementem, mezi vrchností a chudinou, mezi vzdělaností a prostotou ukazují překvapivě živé obrazy o tehdejším životě. Za mě je to obrovské překvapení, protože autora jsem vůbec neznal, ale kniha mě vtáhla okamžitě do děje. Knihu doporučuji všem vnímavým duším se slabostí pro temný šumavský kraj na přelomu moderní doby.
Z knihy mám rozporuplné pocity. Některé části se mi líbily hodně, některé míň a některé byly vyloženě utrpení. Na další knihy autora se nechystám, přesto si myslím, že alespoň jednu by si měl přečíst každý. Život na Šumavě té doby nebyl žádný med, přesto z knihy dýchá určitá poetika a alespoň pár dní na Klostermannově Šumavě, bych klidně strávila.
(SPOILER)
Ty staré časy. Kniha mě úplně dostala do doby, kdy kdy čestné slovo platilo, kdy se v životě dělo převážně to, co se dít mělo, žádný dnešní zbytečný balast. Překvapilo mě neustálé soužení postav svými emocemi, nakolik byli lidé tenkrát smířenější se svými osudy? Z příběhu se zdálo, že ne o moc více než my v dnešní době. Jen ten Bůh a uvnitřnění je tam mnohem vice, než dnes.
Klostermann umí příběh vygradovat a zase utišit. Umí dojmout lidskosti postav a za chvíli zase povahami postav opovrhovat. Paní Zdenička, věčně ukňouraná a sobecka to vydržela téměř celou druhou půlku knihy :)
Libí se mi rozuzlení, kdy všechno "zapadne tak jak ma". Že ti, co žili v pokoře a podle svého svědomí většinou vyhráli.
A ještě jednou zmíním ten pomalý čas. Rozmlouvání jen o tom, co se děje. Prosté věty, žádné okecávání, hodnoty jsou prosté a jasné., na všechno je potřeba vyhradit čas, vše zde trvá déle, je potřeba nechat věci proběhnout, vyvinout, a zároveň je čas na vše reagovat. Díky za nahlédnutí do starých časů Šumavy.
Na tuto knihu jsem narazila díky aktuální čtenářské výzvě a nemohla jsem se odtrhnout. Krásně se četla a Šumava, kde jsem trávila jako malá v létě poměrně dost času, ta je krásně vykreslená. Lesy, bažiny, jakoby vyvstávaly před očima. Milá kniha.
Opravdu jsem nečekala, že knihy od K. Klostermanna by mohly být až tak čtivé.. Až jsem někde narazila na pochvalnou recenzi a rozhodla se, že si od něj zkrátka něco přečtu. Ze světa lesních samot jsem víceméně náhodou vybrala v knihovně z police a přečetla nadšeně za dva dny. Styl, jakým je kniha psaná, je opravdu čtivý. Děj je poutavý, i v té šumavské nudné, těžké zimě, stále postupuje dál. Stejně zajímavé jsou i popisy přírody a živlů. Život v těchto končinách byl ale opravdu těžký, takže se nejedná o lehkou zábavnou četbu, ale o popis života v těch nejodlehlejších krajích Šumavy v druhé polovině 19. století, což byla docela síla.
Až po přečtení jsem si jako bonus uvědomila, že se mi kniha hodí i do výzvy :-) A vlastně by se dala použít hned na několik témat.
Když jsem jezdila s rodinou po Šumavě, pořád jsem někde narážela na zmínku o knihách spisovatele Karla Klostermana. Docela jsem se přemlouvala k přečtení této knihy, protože jsme měla představu, že kniha bude napsaná starým jazykem aj., ale zárověň jsem chtěla vědět co na něm je tak zajímavého.
Bylo to moc příjemné čtení o krásné, ale zároveň velmi kruté přírodě na šumavských hvozdech. Přesně, ale s úctou a láskou, popsaný každodenní život lidí žijících v těchto odlehlých končinách.
Je velmi zajímavé číst o těžkém životě těchto hajných, dřevorubců, pytláků, jejich rodin a představovat si ty nepropustné lesy, které dneska pojíždíte na kole, procházíte při tůrách ...
To místo, které tenkrát bylo synonymem pro osamělý život a tvrdou práci je dneska vyhledávanou oblastí k relaxaci a odpočinku.
Knížka se mi moc krásně četla a rozhodně nebude poslední, kterou si od Karla Klostermana přečtu.
Pro mě asi nejkrásnější kniha od mého oblíbeného spisovatele. Těžko lze uvěřit, že Šumava, jak ji známe dnes, byla tak surově drsná, neúprosná, nelítostná, nepřemožitelná. A obyvatelé tehdy hodně těžce žíjící ve "svém světě" lesních samot, uprostřed močálů, roklí, sněhových vánic, ničících vichřic tu mají své skutečné napínavé příběhy, do kterých se díky p. spisovateli naprosto vcítíme, ale zároveň u toho pociťujeme i vděk za pohodu a teplíčko našich domovů.
Věřím, že mnoho čtenářů, stejně jako mě, zláká touha vydat se na Šumavu a najít místa, kde se příběh odehrával.
Román se četl hezky, autor mistrně vylíčil těžký život na Šumavě. Vzhledem k současnému zimnímu počasí - závějím sněhu a neustálému větru a sněžení jsem se do toho prostředí i krásně vžila. Přestože děj není nijak rozmanitý, nenudila jsem se a knihu si užila.
Laskavé čtení o drsném životě v pohraničí na Šumavě, o obyčejných lidech žijících v lesích, lesnících a jejich rodinách, ale též o drsných pytlácích. Krásná čeština vykresluje dokonale postavy zasazené do majestátné, tvrdé, nádherné přírody.
Kniha zanese čtenáře na česko-německé hranice staré drsné Šumavy. Navzdory její krutosti a těžkému životu čtenáře něčím přitahuje - možná proto, že podobný život v dnešní době již vůbec neznáme. Stejně jako krajina, jsou drsní i tamější obyvatelé a příběh samotný. Má však svoje jedinečné kouzlo a doporučuji přečíst každému, kdo má rád přírodu a návraty do dob minulých.
K přečtení mě inspirovala návštěva zámku Štěkeň, kde spisovatel pobýval. Kupodivu docela dobrá kniha, zajímavá čeština, dnes už zapomenuté obraty a slova. Lepší než Jirásek, ten je dlouhý a nudný. Klostermann je čtivý a kratší.
Příběh ze staré Šumavy, ze kterého dýchá kouzlo té nádherné krajiny plné lesů, močálů a potoků, těžký život místních lidí, dřevařů, hajných, ale i pytláků. Na samotu Pürstlinku přichází revírník Kořán se svým příručím Svijanským. Poznávají těžkou práci i život na samotě, kdy ne každý to zvládne psychicky a do toho věčný boj s pytláky a přírodou. Skvěle napsaný příběh starším jazykem, kdy Klostermann reálně vylíčil nádheru místní přírody i rozporuplnou povahu místních lidí.
Na to, že bylo napsáno před 130 lety, se překvapivě snadno a pěkně čte. Poutavý děj, reálné, i když rázovité postavy - hajní, pytláci, celníci, nešťastné manželky, kněží, co se plahočí hodiny a dny, aby dali poslední pomazání... A ty popisy přírody, ty braly dech. Je to hrozná fráze, ale stará Šumava na stránkách fakt a doslova ožívá před očima.
Zapomenutý, nepřístupný kraj, kde existovaly pouze staré stezky vedoucí hlubokými hvozdy, do nichž jinak nebylo možné proniknout vůbec, a v něm lidé, rozptýlení po malých osadách a samotách; uhlíři, dřevorubci, pár sedláků z Bavor – to je Klostermannova Šumava, kde drsné podmínky a nemožnost komunikace s okolním světem vytvořily velmi osobité společenství lidí se svéráznými tradicemi, zvyky, a taky mravními postoji.
Svět lesních samot, ze kterého na vás dýchne realisticky věrně popisovaná krása šumavské přírody a jejich lidí. Svět, který už zanikl. Šumava ve své původní kráse, s její divokou a nespoutanou přírodu, která je k člověku nesmlouvavá, vlastně až krutá, a která je přitom zároveň nevýslovně krásná.
V příběhu, který chvíli lehce plyne, chvíli docela svižně vypráví a přitom úžasně barvitým slohem vše popisuje, je zachycené kouzlo světa původních šumavských pralesů, do kterých není radno jen tak vstupovat, znamenalo by to totiž minimálně poměrně namáhavě se prodírat nesmírně houževnatými lesními porosty …
„Cožpak u nás strom roste jako v kraji? Pomalu roste, zima a sníh nedají a jarní mrazy mladé větvičky pálí; za dvě stě let u nás té výše a tloušťky nedosáhne, k níž dospěje dole za padesát.“ „A k tomu ty velké malým ve vzrostu brání,“ dodal mladý jakýs člověk. „Brání ve vzrostu,“ uchopil se zase slova jednooký stařec, „to máš pravdu – ale zato také chrání! Ty velké tu stály od nepaměti, ale věčně státi nebudou; zetlí ten onen, jeden po druhém, a padne; na jeho místo jiný postoupí a zmohutní, třebas i zadlouho. Tak se stává, že dokud celou věc člověk lesu samému ponechává, nic lesu se nestane. Co les ztratí, zase si vynahradí. Ale pokácejte ty staré stromy zkraje, ty velké, a uvidíte! Vzepře se vítr do husté drobotiny a povídám vám, celou rázem ji položí.“
Před očima vám vyvstane obraz skutečně drsných hor, kde žít není žádná sranda, a proto jsou stejně drsní i lidé, kteří se, navzdory všem místním těžkostem, rozhodli právě tady usadit, anebo možná ani jinou možnost neměli. Seznámíte se s celým pošumavským pomezím, kde se potkávají a střetávají čeští a němečtí starousedlíci. Poznáte všechny, kdo se rozhodli právě tady žít, od těch nejnuznějších, od drvoštěpů a pytláků, až po aristokratickou vrchnost, která tak maximálně jednou za rok zavítá do zdejších hor na hon. V zevrubném líčení se vám představí život místních dřevařů, vorařů, sklářů, pytláků i hajných, poznáte celý ten místní lidový svéráz, od toho dobrého, co v nich je, jako zdravý selský rozum a až nečekaný důvtip, jako třeba, když hajný
… „V úkrytu pürstlinských lesů kombinoval smělé teorie, které mapu Evropy rub na rub přeměňovaly.“; …
až po všelijaké špatnosti, které se v nich skrývají, všemožné zlotřilosti, kterých se dopouštějí, mravní degeneraci a tupost, která přichází s odloučeností od okolního světa.
A všechno to jsou skuteční lidé z masa a kostí … „nedostává se mi fantazie ani vynalézavosti; lidé, jež jsem svým milým čtenářům představil, existovali neb existují právě tak jako existuje příroda, do níž jsem je uvedl, a já jsem si ani jednu z postav nevymyslil, s nimiž moji čtenáři v mých skromných knihách se seznámili…“ (K. Klostermann – Šumavská dramata)
Je to zvláštní uzavřený svět lidí spojených společným údělem – tvrdým bojem o přežití uprostřed nekompromisní a monumentální přírody, která je dokonale lhostejná k lidským osudům.
Karel Klostermann svůj příběh „vymaloval“, a tak se stalo, že jsem uviděla, působivý, poetický obraz „ráje šumavského“ …
„…jest jedno, ať svit vycházejícího nebo zapadajícího slunce zlatí oblohu, vroubí lemem různobarvého světla hory, lesy, skalní temena i stráně, utkávaje modré a fialové závoje přes husté lesy a nachově černé stíny přes hluboké rokle a úžlabiny; ať vše se koupá v moři světla poledního slunce; ať vystupují hromonosné mraky, příšerně hrozivě, plné majestátnosti; ať valí se ohromné kotouče co mléko bílé mlhy, tu zahalujíce rázem nebo zvolna hřbety a ostré výběžky temen horních v záhyby světlého roucha svého…“
Klostermann umí! (A Vavruch je jednou z nejzajímavějších vedlejších postav, o kterých jsem v poslední době četl.)
Štítky knihy
Autorovy další knížky
| 1955 |  Ze světa lesních samot |
| 1972 | V ráji šumavském |
| 1941 | Mlhy na Blatech |
| 1971 | Skláři |
| 2004 |  Erotomanie |
Během týdne se ze mne stal obdivovatel Klostermanna . Nádherné dílo
K dispozici i jako audiokniha na YouTube. Taky moc hezky zpracovaná