Ze světa lesních samot
Karel Klostermann
https://www.databazeknih.cz/img/books/53_/539483/bmid_ze-sveta-lesnich-samot.jpg
4
410
410
Román klasika české literatury zobrazuje dramatické změny poměrů na česko-bavorském pomezí v posledním čtvrtletí 19. století, kdy ustálený životní řád "světa lesních samot" narušila živelná katastrofa. V dramatizované četbě na pokračování účinkují Otakar Brousek, Vilém Besser, Čestmír Řanda, Gabriela Vránová, Miriam Kantorková a další. V roce 1983 natočila režisérka Jana Bezdíčková. Karel Klostermann (1848 - 1923) Narodil se v hornorakouském Haagu, oba jeho rodiče však pocházeli ze Šumavy. Tomuto kraji věnoval spisovatel prakticky celé své dílo. Největšího čtenářského úspěchu dosáhla trojice románů Ze světa lesních samot, V ráji šumavském, Kam spějí děti, která tvoří volnou trilogii. Značné obliby dosáhly i další romány - Skláři, Mlhy na blatech. Otakar Brousek (1924 - 2014) Byl český divadelní i televizní herec a dabér, hlava celé herecké rodiny. Začínal jako naprostý ochotník bez jakéhokoliv formálního divadelního vzdělání, amatérsky hrál i režíroval. Působil v letech 1959 až 1990 ve Vinohradském divadle, kde zůstal do smrti jako stálý host. Účinkování ve filmu bylo vzácnější. Byl to herec s mimořádně precizní dikcí a vysoce kultivovaným hereckým projevem. Byl i výborným recitátorem, konferenciérem, dabérem a voiceoverem. Vilém Besser (1930 - 1985) Vyučil se číšníkem. V oboru však nepracoval dlouho, převážil jeho zájem o divadlo. Svou hereckou kariéru zahájil v zájezdovém souboru Divadla československé armády, resp. Ústředního divadla Československé armády, pak vystřídal několik regionálních scén. Nakonec zakotvil zhruba na dvacet let v Realistickém divadle Zdeňka Nejedlého v Praze na Smíchově, kde působil v letech 1961 až do své předčasné smrti v roce 1985. Čestmír Řanda (1923 - 1986) Čestmír Řanda byl český herec a divadelní režisér. Absolvoval strojní průmyslovku, při zaměstnání se věnoval ochotnicky divadlu. Po válce začal na doporučení Jaroslava Průchy studovat herectví. Po vystudování konzervatoře se stal členem Divadla Josefa Kajetána Tyla v Plzni, kde byl též činný jako režisér. V roce 1960 následoval režiséra Luboše Pistoria do pražského Divadla na Vinohradech . Od roku 1966 byl pak až do své smrti v roce 1986 členem činohry Národního divadla. Působil rovněž úspěšně ve filmu, rozhlase a v televizi, zabýval se také dabingem. Věnoval se i autorské a dramaturgické tvorbě, napsal řadu skečů pro rozhlasové a televizní vysílání. Gabriela Vránová (1939 - 2018) Gabriela Vránová byla česká herečka a divadelní pedagožka, dlouholetá členka pražského Divadla na Vinohradech. Po absolutoriu brněnské JAMU v roce 1960 působila nejprve v Národním divadle moravskoslezském v Ostravě, poté v pražském Divadle na Vinohradech. Účinkovala v řadě filmů a televizních inscenací. V závěru života byla bez stálého divadelního angažmá, úspěšně spolupracovala s rozhlasem, v roce 2004 jí byla udělena Cena Františka Filipovského za celoživotní mistrovství v dabingu. Pedagogicky působila na Pražské konzervatoři, kde od roku 1974 vyučovala herectví. Miriam Kantorková (1935) Od dětství hrála v rozhlasových hrách, studovala však zpěv a hru na klavír na Pražské konzervatoři. Během studia hrála ochotnicky divadlo. Po absolutoriu konzervatoře vyučovala několik let hudební výchovu, teprve poté se stala herečkou, zpěvačkou a konferenciérkou v Armádním uměleckém souboru Víta Nejedlého, zároveň s tím studovala herectví na DAMU. Po ukončení této školy spoluzakládala Poetickou kavárnu Viola (dnes Divadlo Viola), pohostinsky hrála v Divadle Na zábradlí a nakonec zakotvila v Divadle E. F. Buriana, kde působila až do jeho oficiálního zrušení. Dnes vystupuje pohostinsky s různými divadelními soubory. Během své kariéry si zahrála několik desítek filmových a televizních rolí, mezi její nejznámější role patří účinkování ve filmu Romance pro křídlovku nebo ve snímku Kladivo na čarodějnice. Z nedávných televizních rolí třeba účinkování v televizních seriálech Život na zámku nebo Ordinace v růžové zahradě. Účinkuje také v rozhlase a v dabingu.... celý text
Romány Literatura česká
Vydáno:
2018
,
Radioservis
Interpreti: Otakar Brousek , Vilém Besser , Pavel Soukup , Ludmila Roubíková , Zora Jandová , Gabriela Vránová , Čestmír Řanda
více info...
Přidat komentář
Šumava mi učarovala již v dětství a velice rád bych se tam ještě někdy podíval. Když tam nemůžu fyzicky tak alespoň prostřednictvím této knihy. Tak takové bylo moje rozhodnutí, když se mi dostala do ruky tato kiha.
Opravdu velice těžký život vedly místní dřevorubci a lesníci. A jak květnatý jazyk byl použit při psaní této knihy.
K autorovy se ještě určitě vrátím.
Starý příběh, a přesto stále čtivý. Na šumavských hřebenech nebyl lehký život. Byla jsem zvědavá, jak dopadne mladý adjunkt, jestli se mladá paní revírníková dokáže popasovat s životem v pustině. Doporučuji všem, pro které je Šumava srdeční záležitostí.
Pro mě Šumaváka je to srdeční záležitost. Kniha popisuje těžký život šumavských horalů na konci 19.století.
"Kdyby jedovatý pohled usmrcoval, ani jeden z dřevařů by nezůstal naživu, takovým okem si je hajný přeměřil."
Do Pürstlingu přichází nový revírník a s překvapením se dovídá, že před tím tu panoval Divoký západ. On si ale přivedl manželku z maloměsta a nového adjuknta a hodlá žít jako civilizovaný člověk. I navzdory hajnému Vavruchovi, starému zarytému zabijákovi. Jak to asi může dopadnout?
Hodně dlouho se seznamujeme spíš se všedními starostmi obyvatel samoty. S barvitými popisy výjmečných a nemilosrdných šumavských pralesů, s těžkou vyčerpávající prací i s ubíjejícím nicneděláním, které nastane, když počasí nedovolí vycházet. Kromě toho se řeší manželské a milostné trable a zásadní otázka, jaká žena se vlastně hodí pro lesníka v této osamělé pustině (správná odpověď: žádná). V poslední třetině naberou události docela dramatický spád, doposud utichlá válka s bavorskými pytláky a zloději dobytka se totiž znovu rozhoří a zasáhne do života každého z nich. A nevyzpytatelná příroda také ještě neřekla poslední slovo.
První a dle mého názoru nejlepší Klostermannův román.
Za mě 5 hvězd bez váhání od začátku do konce. Nestává se mi často, že by mě kniha stejně nadchla na začátku jako na konci a držela mě po celou dobu ve stejné mire spokojenosti nad obsahem. Byl to balzám na duši, predstavuji si stále tu starou drsnou Šumavu a život, jaký se zde žil. Kniha je nezna, ovšem nechybí ji napětí, napletka, milostný příběh i popis krajiny. Tesim se na druhy dil. Dekuji a doporučuji.
SPOILERY.
Zvolání Naděnky Urbánkové před samotou dědy Komárka, že z toho úplně na člověka dejchne Klostermann, mě přivedlo k dojmu, že to bude idylické vyprávění z romantické Šumavy, a ono ejhle - asi četla jinou Kadlovu knihu... Z tohodle dejchal akorát zmar, smrt, hniloba a zoufalství. V podstatě se tam za celou knížku nestalo nic hezkýho, ba naopak. Myslela jsem, že když na konci postihla lesy taková katastrofa, že se Kořán hecne, postaví si Blbečku (é, pardon, Zdeničku) do latě, zůstane tam a pokusí se zmírnit následky, ale on prachsprostě podpantoflácky zdrhnul. Ale on to KK zmiňoval celou dobu, že městský tam dlouho nevydržej... A pořád o tý nudě, no je vidět, že to psal chlap, protože ženská se nudit nemá čas, nedokázala jsem furt pochopit, proč se prostě nezačnou zabývat nějakým koníčkem - naštípám víc loučí (o dřevo tam teda nouzi neměli) a začnu třeba vyřezávat, nebo si nechám dovézt z města haldu knih (tam by to bylo pro nás knihomoly v zimě ideální místo na všechny nedočtený restíky, co ;-)), nebo něco. Prostě mi pili všichni nehorázně krev (hlavně ta bába Nany), ale nutno přiznat, že KK popisoval pouze realitu té doby a přiblížil čtenáři také jiné kouty Čech než jen třeba zidealizované Ratibořice. Celou dobu se mi vtírala do hlavy myšlenka, proč tam teda v prvopočátcích lidi vůbec lezli, když se tam skoro nedalo žít (no asi kvůli dřevu/prachům, jak jinak).Takže suma sumárum - knížka zajímavá, čtivá, ale pro mě asi Klostermannova poslední. Svejch prud mám dost, nemusím si číst ještě o cizích...
Opět jedna rozposlouchaná a posléze dočtená. Klostermann umí popsat nádherně přírodu, mimochodem tohle tehdejším lidem závidím, ty neproniknutelné stoleté lesy a pralesy. Pak už jim závidět není tak nějak co. Velice krušný život, pytláci, dřevorubci, hajní, fořti, vše v jednom nesmiřitelném ringu. Obrovský kontrast vzdělaných a nevzdělaných lidí, jejich segregace atd. Každopádně kniha je to výborná, psaná moc krásným jazykem a můžu jen doporučit. A super jsou i ilustrace v e-booku z Knihovny města Prahy. Je zdarma ke stažení, tuším že i tady na serveru.
Zajímavý vhled do života lidí té doby i života na lesní samotě. Dost mne překvapilo to nesmírné sektářství. Kniha krásná.
Poslouchám jako četbu na pokračování v rádiu. Je to úžasné. Určitě si seženu další jeho knhy a určitě se vydáme na Šumavu.
Zajímavá kniha o Šumavě, která nebyla tak objevována turisty,kdy byl na Šumavě tvrdý život a lidi museli být tvrdý tak, aby přežili. Je to zajímavá doba, ale spíš už patří některé části k historii, ale lesní kalamity zdaleka do historie nepatří.
Vlastně takový historický místopisný psychologický román; autora nevyhledávám, ale když jsem dala šanci Stifterovi, musela jsem totéž učinit i Klostermannovi. Byla jsem docela překvapená živostí stylu, a to nejen co se týče popisů přírody a atmosféry související s drsným počasím, ale i co se týče psychologie té skupiny hlavních hrdinů (revírní s novomanželkou, pomocník, hajný a jeho rodina), k nimž se postupně přidávají i další postavičky odlišných typů.
Originální autentické prostředí dobře vystižené (což bylo hlavní autorovou snahou) je tak slušně podtržené vcelku napínavým, dramatickým příběhem. Na rozdíl od Stiftera tedy nejde hlavně o poetický obraz šumavských hvozdů, ale o přiblížení reality běžného drsného života tamních obyvatel rodilých i dočasných přespolních.
Tato kniha popisuje nelehký život horalů jednoduchým způsobem. Vyprávění je místy až idylické - popis krajiny, světlých i stinných částí lidského života. Kniha však není jen idylika, místy je zde popsán tvrdý boj s přírodou, počasím i s jinými lidmi. Na knize se mi líbilo, že byla ponechána v původní verzi češtiny autorovy doby. Občas se mi to díky staré češtině hůře četlo. Některé věty jsem musel přečíst znovu, abych věděl, co mi vlastně říkají. I přes tyto potíže se mi kniha četla dobře. Je z doby, kdy si lidé pomáhli a o druhého se starali jen tehdy, když to potřeboval. Určitě zase nějakou knihu od Klostermanna přečtu.
Jedno z témat čtenářské výzvy 2019 mě přivedlo ke Karlu Klostermannovi. Vybral jsem si tento román ze Šumavy v době, kdy život v této oblasti rozhodně nebyl jednoduchý a Šumava byla oblastí temných staletých nekonečných lesů, střídaných loukami a bezednými rašeliništi, kde se odehrávaly nekončící souboje mezi pytláky a lesníky, kteří hájili povětšinou knížecí majetek.
Má to spád, autor se příliš nevěnuje nějakým sentimentálním popisům toho či onoho, čtenáře to vtáhne do děje, skoro jako by tam byl, skoro vidíme ty hluboké lesy se staletými smrky, zasněžené zimní pláně nebo třeba mlhy nad rašeliništi. Nicméně mi to tak trochu připadalo, že to hlavně v první půlce dějově skáče tak trochu od jednoho střípku ke druhému a nejak to postrádá nějakou hlavní dějovou linku, která by první půlku knihy držela dějově pohromadě.
Měl jsem trochu obavu z Klostermannova jazyka, přece jenom od napsání knihy uplynulo už skoro 130 let. Měl jsem však vydání z r. 2017, které je gramaticky upraveno dle dnešních zvyklostí, proto jazyk vyprávění není nikterak archaický. Možná je to dobře, možná jsem se okradl o jistou část kouzla románu ze staré Šumavy, těžko říct.
Bylo to zajímavé, bylo to čtivé, ale nějak (sám nevím proč) to ve mně nevyvolalo momentální nutkavou potřebu pídit se po autorových dalších knihách. Ale třeba se mi ro rozleží v hlavě a po čase zkusím nějakou další. Poctivé 4 * nakonec dám, i za ten závěrečný popis oné velké vichřice, která prakticky starou Šumavu vymazala z mapy a navždy změnila její tvář.
Tak tohle bylo naprosto skvělý! Teď abych si rval vlasy a nadával sám sobě, že jsem se k takovýmu autorovi nedostal dřív. Ale co na plat, na nápravu bude spousta času a já se těšim na další knihy Karla Klostermanna.
Pohnuté příběhy českých a bavorských obyvatel pohraničí - tak bych to stručně shrnul. Poutavě napsané, dobrodružné, podle mě docela autentický vhled do života obyvatelů hor na konci 19. století. Život se tu s nikým nemazlí.
Čekal jsem však více autorových proslulých popisů Šumavy, na můj vkus je jich dost málo.
Rozhodně stojí za přečtení.
Kniha tato, čtena byla po delším váhání, dá li se to nazvati tímto způsobem. Životy revírníka, příručího, hajných, dřevorubců v těžké to době a na místě obtížném k životu. Těžkého života zde v lesích prožili, kterého by polovina z nás dnes nebyla schopna vydržet ni půl roku. Příběh ukazujíce soužití na hranicích, boje pytláku a skotokradů, mezi Bavory a Čechy v těžké to době. A čeština z minulého věku po chvilce byla pro mou duši líbezná a trochu i exotická. Inspirací byla pro napsání tohoto komentáře.
Ze světa lesních samot jsem "zmákla" za pár hodin po operaci očí, kdy mi jí odvyprávěli skvělí čeští dabéři a herci. Opět zde Klostermann nádherné vystihuje tajemnou Šumavu a zaplétá do ní příběhy místních, tentokrát revírníků, dřevařů a dalších. Toto je moje druhá od Klostermanna (po Sklářích) a ani nelze vyjádřit, jestli je lepší ta nebo ona, každá má své kouzlo, svůj tajemný ráz.. Životy místních, či přistěhovalích jsou vykresleny detailně, určitě je zde znát spisovatelova znalost prostředí i lidí. Člověk se dozvídá mnoho nových detailů ze staré Šumavy. Klostermann se začíná rychle řadit mezi mé neoblíbenější spisovatele..
Moje srdeční. Šumava se mění neustále - a takovou, jak ji znal Klostermann, si ji dnes už těžko umíme představit. Drsný, ale krásný kraj, kde život obyvatel určovaly přírodní živly, počasí, boje s pytláky... Pro člověka, který přijde zvenčí, je těžké si zvyknout.
Štítky knihy
Autorovy další knížky
| 1955 |  Ze světa lesních samot |
| 1972 | V ráji šumavském |
| 1941 | Mlhy na Blatech |
| 1971 | Skláři |
| 2004 |  Erotomanie |
O Šumavě psáno s láskou. Přírodní popisy jsou fascinující a za srdce beroucí. Nemůžu se jich nabažit. Nejvíce mě dostal popis přicházející a řádící bouřky. To jsem si užívala, protože bouřky miluju. Ty pravé šumavské jsem taky na vlastní kůži zažila. Život zde byl vždycky tvrdý a není pro každého. Na jedné straně nespoutaná příroda a na straně druhé pytláci a zloději dobytka. Dle toho jsou formovány lidské charaktery. Neotesaní venkované v zimě zcela odříznuti od zbytku světa.