Ze života hmyzu
Karel Čapek , Josef Čapek
https://www.databazeknih.cz/img/books/38_/387463/bmid_ze-zivota-hmyzu-nn7-387463.jpg
4
567
567
V alegorickém zrcadle hra ukazuje pozemské nešvary, politikaření a války přenesené do světa drobného hmyzu.
Přidat komentář
Rozhodně zajímavá hra z pera bratří Čapků. Rychlovka na jeden večer. Říkal jsem si že to bude dětinské, z názvu, ale ono ne. Vlastně každá část knihy ukazovala na cosi jiného z lidských vlastností s přirovnáním k hmyzu. V předehře to bylo jakési, když to tak řeknu delirium, první dějství ukazovalo lásku, druhé zase vlastnictví, třetí vládu nad světem a epilog byl na zamyšlení nad životem a smrtí. Kniha se mi líbila a patří k mým nejoblíbenějším hrám Karla Čapka.
Zajímavá divadelní hra se spoustou paralel mezi lidským a hmyzím chováním, která nutí jednoho k zamyšlení. Musím ale poznamenat, že zatímco psaná forma mě bavila a přečetl jsem ji za pár dní, záznam divadelního představení mě nijak zvlášť nezaujal a vypnul jsem ho již během prvního dějství.
Zajímavý námět v této dramatické aknize: Tulák a hmyz který mluví a uvažuje jako člověk. Život: pořád je co dělat......hledání smyslu....
Líbilo se mi.
Možná jsem ji přečetla moc mravenčím tempem a něco mi uniklo. Jsem si tím poměrně jistá.
Moc zajímavý nápad na hru. Ukazovat lidstvo v hmyzím světě je originální. Docela mě to bavilo, možná se k tomu v budoucnu vrátím. Ale pořád mám oblíbenější hry.
Četla jsem k maturitě před několika lety. Nebylo to tak plynulé a lehké čtení jako například Matka či Bílá nemoc, ale promyšlené to je. Líbí se mi, jak oba dva Čapkové přemýšlí a jak na říši hmyzu popisují lidskou společnost.
Kdysi jsem viděla hru a ta se mi moc líbila. V psané podobě byly pasáže, které byly poutavé, člověk v hmyzu krásně viděl lidskou společnost, a některé pasáže mě bavily méně. Ale jako celek se mi dílo líbí.
Velmi svižné drama o bytí. Nejvíce mě bavila část s jepicemi, nejméně pak s mravenci, přesto každý hmyzí druh otevíral důležité myšlenky. Odnáším si z toho uvědomění, jak je vše pomíjivé, jak jsou lidé vůči celku malí a zanedbatelní, zaslepení nebo až "naprogramováni" pudy či okolím. Navzdory hmyzímu světu jsou příběhy velmi kruté a protkány filozofickými postřehy. Závěr mě docela překvapil, nabralo to dost temný směr...dvě varianty konců byly netradičním zakončením.
"KUKLA:
V bolesti zrození
puká mé vězení.
Nevídané a neslýchané
se skutkem stane.
Já budu!"
Jen pár poznámek:
Morální neduhy, které Čapkové v této hře zobrazují, se nejeví odsouzeníhodně okamžitě – ona odpudivost se vyjeví až po určitém čase. Jednotlivé hmyzí postavy totiž své sobectví obhajují ve jménu vyšších ideálů: dvojice chrobáků jako by naplňovala ideál práce, pár cvrčků se mohou jevit jako vzorné tradiční rodina, mravenci úpěnlivě horují za celek... dokonce i lidský pedant zaštiťuje zabíjení hmyzu zájmem poznání, byť jde o prostou sběratelskou vášeň. V tomhle ohledu se mi jeví ty morální nedostatky ještě děsivěji, jako by je nešlo jen tak prohlédnout, jako by se nenápadně včlenily do všednosti našich životů...
Postava Tuláka provádějící nás celým dramatem prochází značnou proměnou. Představuje se jako již otrkaný, dříve aktivní člověk, který se dnes na svět dívá rezignovaně a apaticky. "Já nechci nikoho napravovat. Ani hmyz, ani člověka. Já se jen dívám." – tak zní jedna část Tulákova repliky v předehře. Jo, zpočátku tohle poněkud splňuje, reaguje spíše apaticky a ironicky, ale postupně se začíná projevovat čím dál expresivně, což ústí až k zuřivému zašlápnutí žlutého mravence. Vzhledem k dvojitém konci těžko říci, zdali je vůbec nějak možné se vyrovnat s lidským sobectvím – možná ne, možná je člověk semlet koloběhem života, možná naopak ano, možná lze nalézt soužití ve skromnosti, které je v každém někde tajně ukryto.
Čapkové některé rysy vyhrocují skrz řečová specifika – zadrhávání, zdvojování sykavek, koktání, šišlání; drsný rozkazy, poťouchlý chichtání, škodolibý prozpěvování, úlisný zdrobněliny, ohraný fráze; ale i velká škála od hovorové češtiny přes nářečí po latinské názvy – to všechno nedodává jen hrozivosti, ale rozrůzňuje to i jednotlivé charaktery, kteří jako by se nemohly než minout.
Je to poněkud kverulantské drama, ale co by ne, ono si to to veškeré pachtění a mamonění zřejmě zasluhuje.
Clythie: Jaký zdar?
Otakar: Rým na Otakar, haha! Dobrý, že?
Viktor: Tak zvaný mužský.
Otakar: Hahaha, to bych řekl, že mužský! Ó!
Clythie: Viktore, udělejte nějaký mužský rým.
Viktor: Proč?
Clythie: Abyste jednou udělal něco mužského.
Otakar: Lásky žár. Mužský rým na Otakar, hahaha!
Iris: Vy máte ohromný talent, Otakare. Proč vlastně nepíšete básně?
Otakar: Já? Hm hm! Jaké?
Iris: O lásce. Já zbožňuji poezii.
Otakar: Bujný tvar.
Iris: Který tvar? Koho tím myslíte?
Otakar: Hahaha, rým!
(s. 24-25)
V podstatě velice depresivní hra evokující slova Karly Hynka Máchy „Hledám lidi, mém jak ve snu žili, bez srdce však larvy najdu jen.“
Klasika, nadčasovost, genialita. Bratři Čapkové mě asi nikdy neomrzí. Je neskutečné, jak i po sto letech dokáže jejich dílo zasáhnout a pohnout "moderní" lidskou myslí.
Vtipná a svižná alegorická hra bratří Čapků. Četla se dobře, ostatně jako všechny Čapkovy hry.
Ze života hmyzu je jednoduše hodně dobré. Velmi úderné a zároveň jakýmsi způsobem pěkné. Podobně jako většina dramat se dá i toto přečíst poměrně rychle. Ačkoli je všeobecně známa ta základní myšlenka, jsou ty dějové minizvraty ne očividné. A po přečtení následuje dost hluboké zamyšlení. Silně doporučuji!
Ten čas opravdu letí, tuhle divadelní hru jsem četl při přípravě na maturitu, což je již více než 50 let (no to je děs). Od té doby jsem ji zažil i jako divadelní představení, patří mezi ty, na které nezapomínám.
Je těžké nesouhlasit s hlavní myšlenkou hry (jak říkají autoři, „morality“), protože jde spíš o konstatování než o názor: některé z lidských věcí jsou nepěkné, a přece na životě cosi je.
Ačkoli jsme my lidé snobští, mělce krutí, estétští a přelétaví jako Motýli; nebo hmotařští a buržujsky omezení jako Chrobáci; nebo nás papínkovský sentiment vůči rodině nutí být brutální ke všem cizím tak jako Lumka; nebo jsme titěrně domáčtí jako Cvrčci. Ačkoli snaha být nadosobní může ústit v „kolektivní sobectví“ Mravenců (Fr. Buriánek) a jejich demagogii, kde nezáleží na jedinci a na životě. A dokonce ačkoli to nejkrásnější a nejlidštější, duch, je pomíjivé jako Jepice.
JEPICE:
„… Co jsme jiného
my, z nejjemnějších látek utkané,
než myšlenky a duše stvoření?
Jsme průsvitné! Jsme bez tíhy a zmaru!
Jsme život sám! Jak jiskry z boží výhně
jsme vytryskly a velebíme –“ (padá mrtva)
Přesto bratři Čapkové vidí hodnotu v životě, jaký prostě je, v práci a v lidství. Opakuji: těžko s tím nesouhlasit. Ale ani tak se dílko nezařadilo mezi moje nejoblíbenější Karlovy (+ Josefovy) práce. Má trefné aforismy a první jednání se mi líbilo, jenže to jaksi není ono. Ovšem něčím se začít musí... a jednou přijde „Bílá nemoc“.
Bratři Čapkovi patří k mým oblíbeným autorům. Tohle dílo bylo úžasné. Jako vždy geniální. Nadčasové. Báječné.
Podle mého je Ze života hmyzu jedno z nejlepších dramat od bratří Čapků. Skvělá alegorie, tentokrát s použitím hmyzu místo mloků, robotů nebo epidemií. Já rád hmyz, taky mám rád Čapky, takže se jaksi dalo očekávat, že se mi hra bude líbit.
Hned na první stránce mne zaujal nečekaně květnatý styl, hravý s občasnou slovní hříčkou. První dějství mi dokonce připomělo hry od Oscara Wildea. Taková salónní komedie, hravá, trochu štiplavá. S motýli v hlavní roli. V dalším dějství se setkáme s výčtem lidských charakterů v broučí podobě, přes materialistické chrobáky, bezohledného lumčíka, parazita až po velikášskou kuklu. Ve třetím dějství vystupují mravenci válečníci - zde se očividně vyřádil Čapkův vnitřní humanista. Čapkové zde explicitně popisují nesmyslnost války a celé toto dějství je pojato značně absurdně, zdálo se mi, že se občas blíží absurdnímu divadlu.
Epilog s jepicemi se nese v odlišném duchu, hmyzí metafora tu spočívá přímo v tom, že jepice vedou velmi krátký život, a na postavy dopadá existenční tíseň pramenící z pomíjivosti.
Knihu Ze života hmyzu napsali bratři Čapkové spolu. Drama o tulákovi, který nezemře, ale po odchodu slimáků se probouzí a zjistí, že se mu vše jen zdálo. Mohu doporučit.