Zelené pahorky africké

29.09.2014

Kdysi v mládí jsem četl Stařec a moře (moc se mi líbilo) a pak nějaké povídky (utkvělo mně v paměti, že se mi to líbilo). A tak jako i dle různých komentářů zde jsem byl při přečtení tohoto románu zklamán. Kniha se čte dobře, ale je tak jednotvárná, že často ztrácím soustředěnost a vůbec nevím, co čtu. Filozofování o literatuře a spisovatelích mi do knihy už vůbec nepasuje. Hemingway umí psát (forma), ale co píše (obsah), není nijak zajímavé (tedy v tomto románu). Připadá mi to asi tak, že psal, aby něco napsal. Z celé knihy bylo zajímavých asi tak 20-30 stran před koncem, kdy lov a stopování bylo opravdu podáno poutavě a zajímavě. Pro nudný a plytký zbytek nestojí za to knihu vůbec číst. Ještě dodám, že román dost realisticky odráží to, jak Ernest měl rád pití. 29.9.2014, 60%.

07.12.2013

První kniha, kterou jsem od Hemingwaye četla. Pokud se k autorovi někdy vrátím, bude to asi za dlouho.

25.03.2013

Přes toto dílo cesta k autorovi pro většinu čtenářů asi nevede, mohla by je i od dalších autorových děl odradit.

28.11.2012

Hemingway je silný v dialozích, velmi dobré jsou i všelijaké úvahy, i když jich v této knize moc není, ale množství popisů krajiny se moc nepovedlo. Je to samý pahorek a skupina pahorků, rokliny a údolí, ale aby to v čtenáři vyvolalo nějaký obraz, kde se to vlastně ti lovci nachází, to se jaksi nekoná. Tato kniha sice nepatří k tomu nejlepšímu od Hemingwaye, ale nemohu říct, že by nestála za pozornost.

27.03.2011

Kniha nepopisující africkou krajinu o nic víc než Hemingwayův vztah k lovu a požívání alkoholu etc. Tato autobiografičnost byla v důsledku přínosem, protože samotné "cestopisno" by použitým stylem asi jen těžko udrželo moji čtenářskou pozornost.
Moje dojmy z knihy tedy nejsou žádná sláva, bylo už i lépe v tomto ohledu...

03.01.2011

Byl jsem zklamán. Vzhledem k tomu, že jsem prozatím žádný román Ernesta Hemingwaye nečetl, a přitom tento autor je tak moc světově uznáván, očekával jsem něco nadstandartního. Bohužel s přibývajícím počtem přečtených stran jsem nabýval většího a většího dojmu, že k africké buši při neustálém lovu neodmyslitelně patří požívání tvrdého alkoholu stejně jako k Vánocům dárečky. To mi ovšem nějak nesedělo, protože na internetu (kde jinde, že!!?) jsem zjistil, že v parných dnech na africkém slunci alkohol píti není zdrávo. :-) Tudíž jsem nakonec román pro nadměrnost alkoholu, který z knihy doslova čpěl, odložil a ke knize se již – mimo jiné také i pro sterilitu děje, nevrátím. Nejsem abstinent!! (četl jsem verzi nakladatelství Orbis, rok vydání: 1965, 223 stran)

28.12.2010

Kniha nejen o lovu v Africe, ale taky o tvůrčí krizi E.H.

30.11.-0001

Tento cestopisný román je autorovým pokusem „napsat pravdivou knihu, aby poznal, jestli tvářnost nějaké krajiny a obraz událostí jednoho měsíce obstojí, jsou-li vylíčeny podle pravdy, v soutěži s dílem, jež vytvořila fantazie.“ Ani jedna postava či příhoda není proto smyšlená a dílo je velmi blízké reportáži. Má menší spád, jednotlivé události jsou navlékány za sebe jako korálky a jejich prostřednictvím se čtenář autenticky seznamuje s tím, jak obtížné bylo ulovit určité zvíře v zemi, která byla Hemingwayovi ve 30. letech úkrytem před důsledky hospodářské krize a zhoršující se politickou situací té doby.

„Ona je to sice rozkoš, honit se za něčím, po čem člověk už dlouhou dobu silně touží, i když ho to vždycky znova přelstí a přechytračí a i když mu každý den přináší nový nezdar. Hlavně že si může lovit a hlavně že má pokaždé, když si vyjde, vědomí, že se dřív nebo později štěstí obrátí a jemu se dostane příležitosti, po které prahne. Ale přestává to být rozkoš, když má vymezený čas, během něhož musí svého kudu dostat, nebo ho už nedostane vůbec a třeba ho ani nezahlídne. Takhle by lov vypadat neměl.“