Země tvých dlaní

16.11.2024

Dávám tři hvězdičky, což se leckomu může jevit jako málo nebo přinejlepším průměr, ale hned v úvodu podotýkám, že sbírka rozhodně stojí za přečtení. Nižší hodnocení než u většiny ostatních doposud přečtených Suchého sbírek dávám zejména proto, že Země tvých dlaní nemá „highlighty“ – tedy básně výslovně výtečné, reprezentativní a ostatní přečnívající. Navíc sestává ze tří vcelku odlišných částí – a u básnických sbírek podobnou nesourodost vnímám jako slabinu, neboť pak působí nikoli jako pečlivě prokomponovaný celek, ale jako prostý soubor/výbor textů/cyklů z jistého údobí. To samozřejmě není žádný zásadní hřích ani slabina z pohledu čtenáře (a lze to pochopit obzvlášť za komunismu, kdy si mnohý tvůrce cenil každé příležitosti otisknout aspoň něco, resp. vše, co prošlo), ale osobně bych na básnickou sbírku rád kladl ještě o něco vyšší kompoziční nárok.

Proč tedy tuto „nevrcholnou“ Suchého sbírku přesto číst:

První oddíl s názvem Stupně nabízí nesmírně elegantní „lyriku hor“. Básník zjevně navštívil či navštěvoval Tatry a tento zážitek transponoval do veršů klasických v tom smyslu, že velehorská krajina a příroda se stává východiskem reflexe (stavu duše, vztahů, řádu světa). Jako ve staré dobré poezii řekněme devatenáctého století. Nejlepšími básněmi jsou Velehory, Horské květy, Setkání v Tatrách (tu kladu asi na první místo) a citově čistá V slunečném zvěrokruhu.

Druhý, nejrozsáhlejší oddíl Malé objevy je pro Suchého tvorbu asi nejtypičtější. Autor je tu tradičně silný v jazyce, práci se slovem a rytmem (nenápadným, ale proto skvělým), prokazuje svrchovanou schopnost vidět a metaforicky zachytit venkov a přírodu. Je to poetika už poněkud překonaná (resp. nepřekonaná, leč není aktuálně v kurzu), ale troufám si říct, že málokdo z dnešních tvůrců by se mu v živoucnosti, přiléhavosti, a přitom vycizelovanosti a ryzosti obrazu dokázal vyrovnat. Neméně ryzí a pro mě osobně bytostně dojemný je cit zralé lásky, jejž básník dovede vtělit do svých veršů. Nechtěl bych znít jako zaslepený staromilec, ale při srovnání s tvorbou představitelů momentálně silného proudu otevřeně emoční, sebezpytné, leckdy drásavé literatury – bezesporu cenné, potřebné a upřímné – si nejednou říkám, kam se vytratil mužný (jakkoli neméně křehký a subtilní) tón citovosti vyrovnané a moudré (potažmo i tón životní vyzrálosti, klidné a kladné mezilidské blízkosti)? Příkladem budiž třeba následující báseň, vybraná i na záložku přebalu knihy:

Zrnka času

A málo času mnohdy měl jsem pro tebe,
já vím.
Dnes každé jeho zrnko přesýpané s tebou zdržuji
a chráním.
A ve tvých očích opírám se o nebe.
A šťastně živ jsem na zemi tvých dlaní.

Píše to dnes někdo? Dovedeme ještě takhle vnímat, cítit a tvořit? Signálem určitého manka v této oblasti možná byl na básnickou knihu nebývalý ohlas a úspěch, jejž nedávno zaznamenala sbírka Miloše Doležala Jana bude brzy sbírat lipový květ, věnovaná zesnulé manželce. Troufám si ovšem říct, že Doležal v ní nedosahuje brilance ztvárnění zralé, životní lásky (byť o hloubce jeho citu pochopitelně nepochybuji), tak jak to dovede Josef Suchý v celé řadě básní z tohoto oddílu (v několika z nich ostatně rozvíjí jednotlivé motivy a verše ze Zrnek času a vytváří tak funkční vnitřní předivo). A nejde tu zdaleka jen o lásku k manželce-ženě jeho života, ale i k domovu, krajině a přírodě, která je jejich základem a spoluformuje v posledku i onen životní cit a pocit. Nejlepší básně těžko vybírat, ale klasicky krásnými slokami této nevykořeněné (nevykořenitelné?) harmonie jsou třeba Tur, tur, tur (tu zde kladu asi nejvýš), Tam u nás, Řeč země, Prázdné místo, Na hřbitově a v jistém smyslu i Jabloňové písmo (ta by s první jmenovanou mohla soupeřit). Patří k nim bezesporu i úvodní báseň celé sbírky – Čím dál, tím blíž –, jež funguje jako emblematický text, motto sbírky i celého autorova díla.

Poslední oddíl s názvem Třetí důvod pak je tematicky vskutku svérázný a těžko k němu hledat v nejen soudobé české literatuře analogii. Jde o jakýsi mix ekologického aktivismu (dnešními slovy), stesku po nezvratné a nevratné proměně domoviny a civilizačního apokalyptismu. Těžko říct, nakolik mohl být úlitbou státní moci, ale odhadoval bych, že číst jej takto by bylo výkladem mylným. Jednak v době vydání knihy (1986, přičemž předpokládejme, že vznikala v osmdesátých letech) už kritika atomových choutek amerických imperialistů nebyla úplně v kursu, jednak jsou básně formulovány v tomto ohledu zcela obecně a neurčitě. Skutečnosti bližší vysvětlení nabízí podle mě dvě drobné zmínky v textech Dalešický kámen a Z trávy té loučky (obě jsou to dobré básně). V prvním z nich lyrický mluvčí (a je to bezpochyby inspirováno reálnou autorovou vycházkou) sbírá kámen „z dna budoucí přehrady“, ve druhé „na obzoru stojí čtyři věže – vázy směle vykroužených boků“. Na tomto místě je třeba připomenout, že za života Josefa Suchého byla údolí řady jihomoravských řek znásilněna výstavbou megalomanských přehrad. Pod hladinou té dalešické (a mohelenské), zbudovaných na řece Jihlavě, tak zanikl i dost možná nejromantičtější kaňon regionu. A bylo to jen kousek od básníkova rodiště a celoživotního úběžníku – Lesního Jakubova. Ty věže pak jsou bezesporu dukovanská elektrárna, v době vzniku sbírky budovaná. Jí padly za oběť tři dědinky, které básník možná také znal, především však jako memento z jemu zcela cizího světa narušily horizont jeho milované rodné krajiny. Čtěme tudíž možná tento oddíl jako průkopnickou ekologickou poezii, formulovanou opatrně, obecně a filozoficky, režimu (který naštěstí krátce nato padl) a technologickému optimismu (který naneštěstí – protože bez společenské a mravní sebereflexe – stále trvá) navzdory. Nevím, jak ty básně hodnotit literárně – nejsou vysloveně prvoplánové, ale jaksi tendenční ano. Jsou prazvláštní, jako by se autor z jakési nutnosti (ať už vnější, či vnitřní) pustil na nepevnou, dosud – jen se svými prostředky a svými zkušenostmi.