Žena, ktorá uteká pred správou
David Grossman
https://www.databazeknih.cz/img/books/95_/95846/bmid_zena-ktora-uteka-pred-spravou-95846.jpg
4
55
55
Hlboká a podrobná správa o matke Ore, naplnenej strachom o syna, je zároveň aj autorovou spoveďou, jeho dúfaním v záchranu svojho vlastného syna, ktorý v čase, keď autor knihu písal, bojoval v Libanone: „Mal som pocit – alebo skôr želanie – že kniha, ktorú píšem ho môže ochrániť.“ Keď sa Orin syn Ofer rozhodne pokračovať vo vojenskej službe, Ora odmieta sedieť doma a čakať na zlé správy. Rozhodne sa odísť do hôr a podarí sa jej tam dotiahnuť aj svojho priateľa z mladosti Avrama. Prostredníctvom rozhovorov s Avramom sa dozvedáme o ich spoločnej minulosti, o pekle, ktorým si Avram prešiel, o jej rodine, o „plnosti života“, o jej hlbokých túžbach aj sklamaniach, bolestiach aj radostiach. Zisťujeme, že životy Avrama, Ilana - Orinho bývalého manžela - a Ory sú prepojené viac, ako sa na prvý pohľad zdá. Kniha vypovedá o zložitých rozhodnutiach v ťažkých životných podmienkach krajiny, kde je strach o vlastný život na dennom poriadku, kde rodičia nedokážu svoje deti uchrániť pred hrôzou vojny. Grossman vykreslil neuveriteľne plastický obraz Ory, nielen ako matky, ale aj ako ženy túžiacej po naplnení vo vzťahu.... celý text
Literatura světová Romány
Vydáno: 2011 , Artforum (SK)Originální název:
Iša borachat mi-bsora, 2008
více info...
Přidat komentář
Přečíst tuto knihu znamená vydat se zároveň s Orou na její cestu úniku; sbalit krosnu a jít, stále dál, naslouchat jejímu vyprávění, přijímat tíhu lidských osudů, pochopit její komplikovanou rodinnou situaci. Až zjistíte, že jste na konci té cesty - dlouhé i krátké zároveň. Kdy víte, že už nikdy nic nebude jako před tím. Díky Davidu Grossmanovi za útěšnou lyrickou povahu textu, až snové a laskavé vyprávění hrůz, které přineslo... smíření.
Komentář cessy říká vše, co bych snad chtěla napsat. Nejtěžší kniha mých letošních prázdnin, a to zdaleka ne pouze ve smyslu fyzikálním. Četla jsem ji téměř dva měsíce a občas jsem nevěřila, že autorem je muž. Po knihách, které zastávají buď jednoznačně izraelské stanovisko, nebo výhradně palestinské, resp. arabské, byla tahle "obojetná" záležitost velice lidská.
Chtěla bych se do Izraele podívat a projít si cestu, kterou absolvovali Ora a Avram; její popis je úžasný. Ale určitě bych tam nechtěla žít a vychovávat své děti. Jenže když o tom přemýšlím: dnes existuje mnoho zemí, kde můžete ze dne na den přijít o své milované kvůli nenávisti, rasové či náboženské nesnášenlivosti. Takže oprava: žít v zemi svých předků a určovat si způsob své existence i za cenu, že riskujeme životy, to určitě má smysl.
Tak to bylo hodně trýznivé. Myslím, že není dobře vědět ještě před tím, než začnete číst, že dobré konce se v tomto případě konat nebudou. Nebylo to pro mě, mámu čerstvě dospělého syna, lehké číst. Připomnělo mi to drsné chvíle, kdy mě okolnosti doháněly k tomu, říkat si věci jako: Jestli se začne vařit voda, než v rádiu skončí písnička, dopadne to dobře. Ach jo. Tahle kniha bolela.
Soukromá vzpoura izraelské ženy a matky Ory, která se dále odmítá účastnit na realitě života v Izraeli, kde bytosti, které vypiplala a miluje, spolkne vojenská mašinerie nikdy nekončících bojů. I za cenu odcizení manžela a synů. A zároveň jakási symbolická, rituální pouť, jíž věří, že jejího syna ochrání...
Děj obstarává jen proud vzpomínek na všechny hlavní muže jejího života, vyprávěných jejímu společníkovi na cestě. Kniha je nabitá emocemi, plná lásky i smutku, ztrát, hravé fantazie, působivě malující obraz všední reality života v této zemi . Neustále se proměňující pocity, chaoticky a těkavě se prolínající okamžiky vzpomínek na různé životní etapy i současnost, to vše vytváří dojem něčeho velmi živého až rtuťovitého, jako neklidná řeka.
Přestože mým literárně-chuťovým pohárkům její forma vždy a ve všem naplno nesedla, je to velmi silná kniha, výrazně osobitá svou formou a schopná vzbudit silné emoce a zanechat brázdy v paměti...na takové se nenaráží zas tak často.
Čím to je, že i při druhém čtení na mne tato kniha tak zapůsobila?
Vlastně hned od začátku.
Od začátku?
Ano. Od té „rozhlasové hry“.
Rozhlasové?
Ano. Je tma. Jen hlasy.
Již tady se setkáváme se třemi hlavními postavami, již tady se rodí jejich komplikovaný vztah.
A motiv rozhlasové hry se pak v knize několikrát opakuje. A pokud se seznámíme s fakty z Grossmanova života, tak zjistíme, že se tu objevuje jedna z paralel mezi hrdiny knihy a jejich autorem.
A další (hlavní) paralela? Stejně, jako se Ora snaží svého syna ochránit tím, že svým vyprávěním znovu buduje svůj rodinný život, stejně tak se Grossmann snaží ochránit své syny tím, že píše tuto knihu. Ora se mu podobá i svým postojem. Přes všechnu svou křehkost, přes všechny nástrahy nepodléhá nabízejícímu se černobílému vidění složité izraelské reality, naopak je silná tím, jak straní lidskosti a lásce, a tedy životu. Jejímu postoji přitaká zurčící a bzučící příroda galilejských hor i fenka, která jako by k Oře přiběhla z jiné Grossmanovy knihy (Mít s kým běžet).
Ora je ve svém postoji důsledná ve vztahu ke svým čtyřem mužům, ale i k jiným lidem, třeba k arabskému taxikáři Samimu nebo pediatrovi, kterého potkává s Avramem při svém úprku/putování. Svůj postoj dává zřetelně najevo, třeba když se umanutě podivuje, jak mohl její tolik milovaný syn zapomenout na uvězněného starého Palestince. A to je vlastně poslední Orou vyslovená vzpomínka.
A po ní v českém vydání následuje dlouhé ticho, mezera v textu. Jde tu o vadu vydání, nebo to tak autor napsal? Ostrý střih v ději, budiž, ale to nečekané bílé místo následující na téměř dvou stranách knihy, v níž doposud na 560 stranách plynul text bez přestání stále dál? Pravda, jistá analogie je 100 stran dříve, kde prázdné místo nechává za svým textem v Ořině zápisníku putující lékař. Ovšem Ora má potřebu tu prázdnotu zaplnit svými a Avramovými slovy. (Jak to tedy je? Chyba vydavatele či záměr autora? Odpověď by nám asi daly překladatelky, mimochodem i díky jejich práci je kniha tak kvalitní.)
A když konečně začne čtenář přes všechny pochybnosti a přes všechnu Ořinu zoufalost a bezmoc věřit, že ten její iracionální pokus zachránit svého syna, bude úspěšný, vstupuje do knihy Grossmanova informace o tragédii v jeho vlastní rodině. Tím, že se stala součástí románu, ovlivňuje jeho vyznění, ale zároveň se sama stává literaturou. A literatura přece už od dob Gilgaméše zajišťuje nesmrtelnost.
Velmi dobrý román. Pěkně to vystihuje komentář Paula Austera na zadní straně obálky. Grossman je autor, který v Oře takřka dokonale psychologicky vykreslil "současnou" izraelskou ženu ve středních letech se všemi rozpory, které ale nabírají časem na síle až se z nich stanou situace tragicky měnící osudy lidí. Ten neustálý strach Ory o syna Ofera. Je to takové až tělesné psaní. Závěrečný dovětek autora navíc jen potvrzuje až osudovou autentičnost románu.
Často slyšíme o konfliktu mezi Izraelci a okolními státy, potažmo mezi Židy a Araby, ale jedná se spíš o výčet "anonymních" dat. Grossman předkládá konkrétní příběh izraelské ženy-matky Ory a její rodiny, s jejími touhami i bolestmi, s její sílou jít dál a snažit se porozumět a pochopit složitou minulost a přítomnost, sebe a ostatní, snad dosáhnout i jakéhosi smíření. -
Málokterá dnešní kniha má na pozadí dva, velmi podobné tragické příběhy. Autor začal psát knihu a jeho syn narukoval k bojům v zemi. Během tvorby knihy si spolu dlouho telefonovali a vyprávěli si o Oře a jejích příhodách. Jenže před uzavřením příměří byl autorův syn zabit v tanku a David Grossman se po sedmidenním smutku, ke knize vrátil a dokončil jí.
Autorův osud se tak nápadně podobá příběhu Ory a způsobí, že kniha prostě musí zapůsobit na každého.
„Žena prchá před zprávou“ je velkolepý protiválečný román, který vypráví osud zoufalé ženy - matky. Svým stylem a strhujícím příběhem nadchne každého čtenáře, který má rád hluboké příběhy.
Kniha v sobě skrývá nezapomenutelný literární zážitek, který je dech beroucí a až vyčerpávající. Na tuto knihu dlouho po dočtení nezapomenete.
Akorát dočteno, nedá mi a jdu s velkým doporučením- stále ještě zírám, ani nedýchám a.... díky osobnímu doslovu autora je mi sakra ouzko. Chvíli si jí zatraceně užíváte a pak jí zase chcete strčit do mrazáku a už nikdy nevyndat, aby vás po nocích nestrašila..... Stojí za přečtení...je úžasná!!!
Vynikající, jemný a přece neuvěřitelně silný příběh, který rozehraje všechny tóny složité izraelské současnosti, na trefných příkladech ukáže traumata židovského soužití s arabskými sousedy blízkými (Palestinci) a vzdálenějšími (Egypťané), v Evropě těžko pochopitelný strach z onoho nepřátelského moře obklopujícího státeček Izrael, a současně nemilosrdnou (sebe)kritiku vojenské mašinérie Izraele -- a to vše ve vztahu s obecně lidským tématům jako je hledáním a ztrácením přátelství, lásky a sebeúcty.
No a nadto: geniálně přeložené, s nápaditě vytvořenými slovními hříčkami, které fungují také v češtině...! Marianě Fisher a Lence Bukovské: bravo, dámy!
Opravdová lahůdka pro literární labužníky!
Příběh Ory a jejích čtyř mužů, vyprávění plné citu, u kterého si několikrát musíte říct "Opravdu to napsal muž!". Vyjádření lásky k dětem, muži, doteků, milování, strachu, opuštění, bezmoci, vzteku jsou napsány s neskutečnou působivostí a empatií.
Do osobního příběhu Ory se vplétá osud lidí žijících v Izraeli, neustálý strach z dalších konfliktů, atentátů ...
Kniha sa mi nečítala ľahko. Boli chvíle, keď som ju musela odložiť a čítať niečo iné, dokonca som niekoľkokrát bojovala sama so sebou, aby som sa k nej vrátila, mala som pocit, že tých vyše 650 strán snáď nikdy nedočítam. A naopak tiež chvíle, keď ma k nej veľmi ťahalo. Text vôbec nie je náročný, dôvodom týchto ťažkostí bol neuveriteľný pretlak citov, ktorý z knihy lezie a doslova ochromí. Jednoducho som niekedy nevládala čítať ďalej, potrebovala som dlhší čas na spracovanie aj keď ma poháňala myšlienka overiť si domnienku ohľadne záveru.
Tiež je ťažké napísať akýkoľvek komentár. Je toho toľko čo by sa dalo napísať, ale nejde to bez odhalenia väčších či menších súvislostí ohľadne deja, čomu sa chcem vyhnúť, aby som neprekazila zážitok z čítania niekomu ďalšiemu. Mám pocit, že kniha mala mať pôvodne iný záver – je len naznačený, ale dá sa domyslieť – ktorý autorovi prekazil sám život. Práve vďaka autobiografickým prvkom je kniha veľmi živá, reálna. Text je miestami veľmi nežným rozprávaním konfrontovaný neľútostnou realitou. Páčila sa mi paralela porovnávania priateľstva medzi Avramom a Ilanom a následne medzi Oferom a Adamom. A tiež nevšedný vzťah trojice Ora, Ilan, Avram – všetok ten zmätok medzi nimi, všetko nevypovedané, veľmi silné naviazanie na seba navzájom, to ako rôzne okolnosti zasiahli do ich životov, ako sa ich vzťah nakonec preusporiadal tak, aký mal byť od začiatku.
Je to citlivé rozprávanie o živote v krajine, kde sú na dennom poriadku bombové útoky, samovražedné atentáty, vo vzduchu visí neustála prítomnosť vojnových konfliktov, obavy o vlastný život sú trvalou súčasťou života už niekoľkých generácií - lebo nikdy neviete či ešte niekedy uvidíte svojich blízkych, keď sa s nimi ráno cestou do školy rozlúčite, alebo keď večer zavriete oči – ale najmä je to kniha o smrteľnom strachu rodičov, ktorých deti bojujú a obetujú životy za vlasť, o túžbe chrániť ich , o nesmiernej túžbe po budúcnosti bez zbraní pre svoje deti. O neustálom zmietaní sa medzi strachom a túžbou slobodne žiť, dýchať, realizovať sa, milovať a byť milovaný.
„V zošite, ktorý si uchmatli späť od muža pri rieke Kedeš, zostalo ešte zopár prázdnych listov a riadkov, ktoré Ora hneď zaplní drobným písmom: Tisícky chvíľ, hodín a dní, milióny skutkov, nespočítateľné množstvo činov, pokusov, chýb, slov a myšlienok, z toho všetkého pozostáva jeden človek vo svete. Prečíta to Avramovi. "Nič sa mu nestane, uvidíš. Robíme predsa všetko preto, aby sa mu nič nestalo." „Naozaj si to myslíš?“ spýta sa Ora. „Myslím, že ty vždy presne vieš, čo treba robiť,“ povie Avram a po krátkej prestávke dodá: „ Požičaj mi ho na chvíľku.“ Ora mu podá zošit. Opatrne si ho od nej vezme a šeptom si číta. „Tisícky chvíľ, hodín… nespočítateľné množstvo činov… chýb… z toho všetkého pozostáva jeden človek na svete.“ Položí si zošit do lona, pozrie na Oru a oči mu stemnejú, zastrie ich jemné mračno strachu. „Pridaj tam ešte jednu vetu,“ povie Ora pričom naňho ani nepozrie, a podá mu pero. „Jeden človek, ktorého možno tak ľahko zničiť. Napíš to.“ A on to napíše.“
pri čítaní prežívala rôzne pocity, zo začiatku som tápala pri čítaní prológu a potom som sa začala vytešovať, keď sa všetko začalo postupne rozmotávať ako klbko a nachádzala som odpovede na otázky...samozrejme kniha je obsiahla, tak si človek musel počkať, musím sa priznať, že boli aj slabšie miesta, ale tých bolo pomenej a potom zase také, keď som knihu nechcela odložiť...Ora a jej štyria muži života, to je v skratke to, čo čitateľa pri čítaní čaká :-) viac sa prezrádzať nemá :-) určite vás však čaká nevšedný čitateľský zážitok, odporúčam tým, ktorí majú radi hodnotné knihy...
Štítky knihy
Autorovy další knížky
| 2018 |  Přijde kůň do baru |
| 2022 |  Život si se mnou zahrává |
| 2010 | Mít s kým běžet |
| 1996 | Viz láska |
| 2011 | Žena, ktorá uteká pred správou |
Dlouhé pomalé a bolestné čtení příběhu, ve kterém se děje vzhledem k rozsahu knihy překvapivě málo. Styl psaní je lyrický, autor popisuje emoce a spletitost mezilidských vztahů a skvěle vyjadřuje nejvnitřnější myšlenky a obavy matky jejíž syn se jako dobrovolník účastní válečného konfliktu. Opravdu nemůžu říct, že jsem si čtení užila, přesto jsem ji nemohla nedočíst. Přesně tohle Grossman se mnou umí, není mi příjemné, co čtu, ale když jeho knihu odložím, musím na ni myslet a potřebuji se k ní po odmlce vrátit. Souhlasím s Broskev28: kniha je to hodně těžká, vahou i obsahem.