Žena v polární noci: Rok na Špicberkách
Christiane Ritter
https://www.databazeknih.cz/img/books/45_/451706/bmid_zena-v-polarni-noci-rok-na-spicberk-clm-451706.jpg
4
259
259
„Všeho nech a přijeď za mnou!“ Právě tohle napsal své mladé ženě její manžel, který se v té době živil jako lovec kožešin na Západním Špicberku. A Christiane, vzdělaná mladá umělkyně ze zámožné rodiny, skutečně opustila klidný život u rodičů i malou dcerku a vydala se na nehostinný Sever. Příběh vznikl ve třicátých letech dvacátého století. Autorka své zážitky popisuje s neobyčejným pragmatismem a humorem, který tu a tam připomene slavnou knihu Vejce a já. Christiane, jako správná hospodyňka vybavená například sušenou petrželkou do polévky, připluje na Špicberky. Po počátečním šoku při spatření dřevěné chýše potřené dehtem, kterou jí manžel připravil spolu s mladým Norem, který dvojici pomáhá a má jim během polární noci dělat společnost, zjišťuje, že téměř jediným zdrojem potravy a vitaminů pro ně bude tulení maso. Poté co se mladé ženě podaří polidštit a zútulnit staromládeneckou domácnost, začne vnímat ohromující krásu a sílu severské přírody a oceňovat samotu poskytující možnost hluboké kontemplace. Později se dokáže nadchnout i nádherou půl roku trvající polární noci, popisuje různé zajímavé aspekty existence v severských podmínkách a životy obyvatel Špicberků a s odhodlaností sobě vlastní se přenáší přes drsné stránky života na Severu. Příjemné, vtipné čtení, psané stále živým jazykem, které poutavě zachycuje dobové reálie a v Německu se dočkalo již šestnácti vydání.... celý text
Literatura světová Biografie a memoáry Cestopisy a místopisy
Vydáno: 2020 , PortálOriginální název:
Eine Frau erlebt die Polarnacht, 1938
více info...
Přidat komentář
Proste silene!
Odjet na rok mimo civilizaci, od rodiny (pravda, k manzelovi, ktery doma prilis casu netravi), ale hlavne do naproste pustiny, kde je clovek ode vseho odriznut. Totalni smyslova deprivace zapricinujici halucinace. Rok straveny v kulne, venku az -40 °C, v obydli steny pokryte ledem. Polarni noc a polarni den. Monotonni strava. Ponorka ve trech lidech na trech metrech ctverecnich. A zima...
Urcite nic, co bych si pral zazit, ale zaroven neco, co si se zajmem prectu. Autenticke svedectvi mlade zeny (37 let), ktera se rozhodla zjistit, co jeji manzel obdivuje na arkticke pustine.
Silne cteni.
Klobouk dolů, že vše zvládla. Obdivuhodný výkon. Hezká hra se slovy při popisu přírody, ačkoli někdy jich bylo až moc a trochu mne uspávaly :)
Asi tak, jak napsala veriszv. Polární záře, to je vlastně div světa.
Jen si nejsem jistý, zda by každý, včetně mně, dal ty obrovské mrazy. Věřím ale, že krása se dá najít i na tom nejnehostinnější místě na zemi.
Doporučuji lidem se vztahem k přírodě, samotě, soběstačnosti, protože zde by jsme všichni poznali, jak na tom vlastně jsme.
Úžasná knížka, vtipně a poutavě napsaná (nerada mám to časté přirovnávání k B. MacDonaldové, ale tady jsem si to nejednou říkala - podobný nadhled a odvaha). Obdivuhodná žena - prožít, vydržet a ještě o tom napsat tak pěkně... doporučuji. Jenom mi tam chyběla fotografie autorky, ale na googlu je, i s manželem a přímo z místa pobytu.
“Člověk musí být v Arktidě sám, aby ji zažil doopravdy.”
Tato kniha je zážitek. Vezme vás tam, kam se většina z nás asi jen tak na dovolenou nevydá. A ukáže vám život v jeho podstatě. Protože tam daleko na Severu, tam se řeší jen život sám, na nic jiného v tom nekonečném prostoru není prostor.
Před autorkou smekám a zůstávám v nekonečném úžasu.
Čtení o přírodě, která je popsaná tak, až se tají dech. Taky se tu ale dočtete o stavech duše v místě, kde lišky dávají dobrou noc.
Krásné, obohacující, pokorné a tiché, jako když padá sníh.
Knížka je to zajímavá, ale její čtení mě nějak nebavilo a nedokázala jsem se do ní pořádně začíst.
Kouzlo této knihy spočívá ve velmi uvěřitelném a působivém vyprávění o nesmírné samotě uprostřed ledových pustin, daleko od lidí, v zimě, velkém mrazu, vichřici. Popisy neuvěřitelně těžkých životních podmínek, pro mě dost děsivých (ta ledová zmrzlá chata ztlučená z pár prken, kde se přesto musí 3 lidi na minimálním prostoru celé měsíce snést, a přitom ještě vařit, péct, prát, šít, uklízet, spravovat kamna, případně i stahovat ledního medvěda!), cesta pro pitnou vodu představuje dlouhé a nebezpečné kličkování ledem a sněhem, polární noc znamená tmu, která trvá dlouhé týdny a pokud neozáří zmrzlou krajinu měsíc nebo polární záře, lze se ven vydat jen těžko. A shánět potravu? Co si člověk v tom mrazu a vánici neuloví, nestáhne a nevykuchá, tak nemá…
A i při těch neuvěřitelných podmínkách pro mě nepochopitelná posedlost ledovým severem, nicméně autorka popisuje Arktidu tak sugestivně, že to okouzlení nakonec chápeme.
Klobouk dolů, co všechno Christiane, do té doby civilizací zhýčkaná Středoevropanka, v ledové pustině se dvěma otrlými a severem zocelenými chlapy vydržela, přežila a vybojovala…
*
„Každé ráno se mě zmocní stejná, téměř roztřesená touha vrhnout se do boje a bojovat tak dlouho, dokud se sněhová bouře neutiší, a nový prožitek mé vybičované odvahy působí ještě násilničtěji a děsivěji než bouře, která zuří už tolik dní.
Poprvé jsem poznala, že v osamění uprostřed nadlidsky silné přírody mají věci docela jiný smysl, než jaký jim připisujeme v našem světě plném trvalých vzájemných mezilidských vztahů. Pocítila jsem, že prosadit v Arktidě navyklé lidství je pro člověka v mnoha případech obtížnější než si v boji s živly zachovat vlastní život.“
"Zážitky v Arktidě jsou neuvěřitelně různorodé. Někdy se vraždí a přejídá, jindy počítá a odměřuje, můžete hrůzou a osamělostí málem přijít o rozum, ale zbláznit se dá i nadšením z přemíry krásy. Rozhodně ale v Arktidě nezažijete nic jiného než to, co jste si do ní sami přinesli." (s. 94)
Aneb barvy, prostor, vědomí přírody a nesmírnosti života a smrti. Polární noc, polární den, dva parťáci, zvěř jako soused i úlovek. Parádní čtení.
Dychberúci príbeh Chrissie Ritter o jednom roku prežitom v chate na pobreží západných Špicberg.
Autorka píše moderným, civilným jazykom. Až je ťažko uveriteľné, že od vydania knižky uplynulo viac ako 80 rokov.
A tie opisy... nekonečné svetlo počas leta, nekonečná tma počas zimy, polárne noci, ľadové medvede, polárne líšky, ...
Znovuobjavenie vlastného ja v boji s temnotou a nehostinnou prírodou.
Úžasný čitateľský zážitok.
Tma:
Na téhle krajině už není nic pozemského. Zdá se, že ve své odtrženosti vede jakýsi do sebe uzavřený život. Připomíná sen o světě, který se zjeví ještě předtím, než sám ze sebe vytvoří skutečnost.
Polárna noc:
Neznám krásnější vysvětlení pro původ tohoto tajuplně se vlnícího světla než to, které mu přisoudili Inuité. Věří, že v předivu světla lze spatřit duchy jejich zemřelých. Tato projasněná zář v sobě má cosi, co touží po návratu na zem, cosi, co by nás chtělo obklopit, v její odloučenosti od upachtěného světa je něco útěšného, vědoucího, a přece nepopsatelně němého.
Cestující si nás nechápavě prohlížejí a nedokážou pochopit, proč tu zemi, která je černá, pustá a leží uprostřed mlhy, ledu a vody, tolik milujeme.
Kdepak, Arktida přece nevydá své tajemství jen za cenu lodního lístku. Musíte přežít dlouhou polární noc, sněhové bouře a zapomenout na lidské sobectví. Musíte nahlédnout smrtelnost všech věcí, abyste dokázali prožít jejich život. Tajemství Arktidy a nezkrotná nádhera jejích krajů se skrývá v opětném návratu světla, v kráse ledu, v životním rytmu zvířat, která pozorujeme v divočině, ve všech zákonitostech veškerého bytí, které tu jsou tak zřetelné.
Moc hezké. Popisy polární krajiny jsou tak intenzivní, barvité (dohledala jsem, že autorka malovala, některé její kresby ze Špicberků je možné najít na internetu). Na jednu stranu tu musely být životní podmínky extrémně tvrdé, na druhou stranu koncentrace na úplně základní životní potřeby může poskytnout úlevu od záplavy problémů a pseudoproblémů moderního (a jinak pohodlného) života. Četba pro mě byla únikem od současné neradostné situace ve společnosti, udělala radost.
Pribeh, ktery by nemel byt zapomenuty. A jsou knizky, ktere nemusi byt extra vtipne psane, aby byly neco extra. Tohle je jeden z nich. Knizka, u ktere si clovek uvedomi, jak zpohodlnel, jak moc vsichni potrebujeme navrat k elementarnimu byti a k prirode...
Cestopisy moc nečtu, ale tento mě nalákal svojí anotací i obálkou. Kniha byla poprvé vydána v roce 1938, což na stylu psaní vůbec není znát. Krásné až poetické popisy arktické krajiny se mi moc líbily. Dozvěděla jsem se plno informací o Špicberkách a zvířatech, která zde žijí. V knize jsem postrádala nějaké emoce nebo city mezi manželi.
Tahle knížka mi docela učarovala, ani ne tak příběhem, ten je docela jednoduchý - či to tak aspoň vidím já coby v teple a v křesle uvelebený čtenář, z hlediska autorky bylo vše dech beroucím dobrodružstvím, při kterém šlo často o krk - jako spíš nádhernými detailními popisy severské přírody, polární záře, světla, tmy, barev, které jsem leckdy četla opakovaně a promítala si je před očima jako na plátno... Rozhodně stojí za přečtení... A já si jdu do knihovny pro další knihu ze severu... :-)
Když to člověk čte, zdá se to až nemožné ale čekala jsem do jakých situací se autorka při jejím nápadu dostane. Líbí se mi čtivý popis prostředí a také kuráž to překonat i napsat ovšem souhlasím že mi v knize chybí emoce a lidské prožitky. Zde je spíše popisována krajina a zazitky. Také pár hezkých myšlenek ale chybí mi hloubka příběhu.
Jak ráda jsem se obrazně podívala na Arktidu. Obdiv ženě, která se tam ve třicátých letech minulého století vydá sama za manželem a obdiv, jak se s tamními podmínkami pobytu vypořádala. Zajímavé čtení.
Mám rozporuplné pocity. Přitom samotný abstrakt knihy mě nalákal a přečetla jsem ji velmi rychle. Arktická mrazivá krajina má své kouzlo, někdy je smrtící, někdy krásná.
Avšak mě celkový příběh nějak neoslovil, vlastně - příběh tam snad ani nebyl. Postrádala jsem jakýkoliv vztah mezi členy "výpravy", lítost, strach, soucit, něhu, cokoliv. Když jsem četla začátek knihy, kdy autorka naivně s sebou brala tři kufry a poté se vlastně tak rychle otrká, hned je z ní lovec a dobrodruh... Většinu knihy někdo někam chodí, přes zamrzlé fjordy, přes fjordy, které se rozpouštějí, z jedné chaty do druhé, v každé se dá přespat, uvařit, chybělo mi tam nějaké celkové napětí a akce.
Možná by mě někdo mohl vyvést z omylu, ale za mě nyní prostě ne.
Štítky knihy
životopisy, biografie humor příroda rakouská literatura cestopisy rozhlasové zpracování polární kraje zvěř kožešinová opuštění civilizace Špicberky
Žena v polární noci: Rok na Špicberkách
Když jsem se před dávnými časy "vydala" spolu s Richardem Byrdem na Malou Ameriku, kde Sám a sám žil na dalekém studeném, odlehlém jihu, měla jsem za to, že jeho vyprávění těžko někdo překoná. A ono ano. Tentokrát daleký studený sever krátce před válkou, která nad všemi visí, i když to popírají, seč mohou. Pobývání v kůlničce na dříví v -40, ve tmě a ve třech. Nejdřív jsem to poslouchala jako audioknihu, v průběhu jsem si jí musela koupit v papírové podobě a hned jsem zkoumala fotky. To musela být velmi odvážná a originální žena.