• Autor
• Knihy
• Bazar
• Životopis
• Citáty
• Diskuze

Nové komentáře u knih Christiane Ritter

Žena v polární noci: Rok na Špicberkách

„Já se tady neshodnu s většinou. Mne kniha nestrhla. Bylo to milé vyprávění, které mělo velký potenciál. Sama, v neuvěřitelné zimě, krajina bez konce a začátku, ona nevyhnutelnost postavit se sobě samému...to vše tam je a přitom to nějak klouže po povrchu. Oceňuji osobní odvahu autorky, její rozhodnutí jet za manželem na rok na Špicberky považuji za jedno z nejodvážnějších, její život tam za zajímavý, nebezpečný, ale nějak mě neoslovilo zpracování, to co bych chtěla vědět je tam vynechané. Autorka je skvělá dobrodružka, u toho bych asi skončila.“... celý text
— irskádívka

---

Žena v polární noci: Rok na Špicberkách

„Opravdu nádherná a vyjímečná kniha. Parádní čtení o světě, o kterém jsem nic nevěděla, o to lepší, že je podle skutečnosti. Určitě stojí za přečtení.“... celý text
— Jana-Marie

---

Žena v polární noci: Rok na Špicberkách

„úlovek z knižního festivalu...počkala si, až budu mít čas a prostor na beletrii , a já jsem si ji náležitě vychutnala (a mám pocit, že ne naposled .)) To byla balada ! takové to "pohlazení po duši". Poezie. A vlastně i trochu hororu a thrilleru v jednom :)) Přijeď. By mě piclo. Špicberky ? a ještě v roce 1934 ? jaké vybavení měli tehdejší polárníci a lovci ? A Christiane jede... Poté, co vystoupí do mlhy a zimy na skalnatém pobřeží, neuteče. Nelekne se. Nebrečí.. Nezoufá si. Vidí tam tu krásu... Kniha byla psaná s neskutečnou lehkostí a nadhledem. Běžný život polárníků autorka popisuje tak, jako kdyby se nechumelilo... Pečení chleba ? pro mě výzva i v domácích podmínkách ! natož někde na pecku v plechovce, ze starého sušeného droždí... Představa hygieny v skromných podmínkách je nemyslitelná...Celkově ty popisy - jak mohla mít pokojík 120x180cm (rozměr větší postele :P) a kromě lůžka se tam vlezla ještě lavice, kamínka, šuplíky...to mi hlava nepobrala. Pak další kamínka, kde varná plocha/plotna byla 30cm čtverečních . to jako fakt ? neuteklo jim pár cm ? ..šílené hodnoty teplot pod nulou. A autorka vším propolouvá, jako kdyby se nechumelilo...smekám. Ani už nevím, po kolikáté... a ta samota...cítila jsem její šílenství na krajíčku, když oba muží vyrazili na lov a ona na 16 dní osaměla. Šílenství dlouhé noci..když nic pořádně nevidíte. Tušíte jen kdesi obrysy svých vlasních běsů. Hodinové pochody na lyžích (návštěva chaty Svena Ohlssona) bez jídla a hydratace. Smekám. Jiný kořínek. A jiná kondička. Cítím své vlastní strachy. Paniky. Zvládla bych to já ? Autorka se nakonec vhla mojí noční můře- medvědovi. Co bych bezpečně zvládla taky, je jarní okouzlení. Když Christine popisuje přílet ptáků. Mechy. Rostlinky. Hnízdění. Volné moře bez ledu. A hlavně slunko !!! Když se okouzlení a sounáležitost s tichem a přírodou překlopí do závislosti, kdy zdravý rozum odmítá návrat do civilizace. (a to ta civilizace byla ještě v plenkách proti dnešnímu digi světu) Nádherné čtení. "Jaké ticho tu je ! Sluneční světlo spočívá na mlčenlivé krajině. Kouzelné barvy měkkých stínů jsou žhavě syté. V této přírodě spolu všechno tvoří jednotu, i otisky tlap v hlubokém sněhu, které ukazují, v jakém rozpoložení se medvědi vydali do fjordu. Ze všeho číší stejná zasněnost. Připadám si, jako by vším protékal do sebe uzavřený proud posvátného klidu. Jsem v těsné blízkosti podstaty veškeré přírody. Vidím cesty, které se proplétají a zároveň míjejí podle věčných zákonů. Tuším tu poslední útočiště, před nímž se veškeré lidské rozumové úvahy rozplynou v nic. Jestlipak si lidé v EVropě vůbec dokážou představit hluboký klid a krásu této gigantické ledové divočiny ? Když je zalitá sluncem a přehnaly se sněhové bouře ? Jestlipak vědí, co činí, když vyrvou z této ohromné snové krajiny živou bytost a odvlečou ji do velkoměsta ? Uvědomují ci, co dělají, kdyyž uvězní v kleci ledního medvěda, silného dravce, který byl stvořen, aby vzdoroval běsnění žiivlů na plovoucích krách během polární noci ? Zvíře, jehož osudem je putovat bez konce po zamrzlém moři a ledových ostrovech a krajích, neklidně bloudit po nejrozlehlejší a neodlehlejší čísti světa ? " Doporučuji...všemi deseti...“... celý text
— haki34

---

---

Žena v polární noci: Rok na Špicberkách

„posloucháno na 69° rovnoběžce, krátce potom co se polární noc začala pomalu proměňovat v polární den. nádherná kniha o tom, že i žena může mít dobrodružného ducha a dokáže se zamilovat do jednoduchého či nepohodlného života. asi záleží jak se na věc díváme. popisy krajiny, ticha, samoty a přitom intenzivního pocitu bytí součástí světa byli úžasné. vůbec jsem takové "čtení" nečekala. kdoví, třeba jednou to Barentsovo moře přepluju. jestli se vám kniha líbila jako mě, zkuste Pastýřku od Janet White. je to z podobného soudku.“... celý text
— katarina4591

---

Žena v polární noci: Rok na Špicberkách

„No, kniha byla napsána ve třicátých letech minulého století. Asi bylo běžné, že manžel napsal přijeď za mnou na Špicberky, nic s sebou neber. Chistiane, tedy předá svou dceru rodičům, vybaví se přeci jenom nezbytnými věcmi a jede prožít rok do ledové pustiny. Vyprávění je to pěkné, musela mít odvahu a silnou vůli, být zavřena na malém prostoru a dělit se o něj ve třech. Moc jsem uvítala, když se ve zdraví vrátila.“... celý text
— stanislava9718