Zeptej se táty
Jan Balabán
Zeptej se táty – hlavním tématem audioknihy ostravského prozaika Jana Balabána je meditační, metafyzické a poetické rozjímání o smrti. Čte Norbert Lichý. Knihu psal Jan Balabán s myšlenkou na smrt svého otce, je plná biblických symbolů a přirovnání. Sám autor zemřel v den výročí jeho úmrtí ve svých devětačtyřiceti letech. Děti, i když jsou dospělé, jsou stále dětmi a ztráta rodiče jim zasadí nezhojitelnou ránu. Čeká je vyrovnání nejen s prázdnotou v životě, ale i s minulostí zesnulého otce. Z charakterního hrdiny jejich dětství se náhle může stát přizpůsobivý oportunista. Tato kniha se pro hlavní hrdiny i autora stává nástrojem pochopení a odpuštění. Jeden ze sourozenců, Emil, citlivý snílek se sklony k alkoholismu, je do jisté míry obrazem samotného autora. A také průvodcem celou knihou, na jejím konci staví čtenáře před jeho vlastní volbu, dobro či zlo, život nebo smrt. Další, Hans je malířem, svět vnímá prostřednictvím barev, vede neustálý dialog sám se sebou. Stále je osamělý. Každá z postav se dostává do vnitřního exilu, více či méně dobrovolně, či řeší téma emigrace. Reflexe minulého režimu je všudypřítomná. Kniha Zeptej se táty se stala epilogem Jana Balabána. Získala cenu Magnesia Litera.... celý text
Přidat komentář
Kniha, která má být hlubší sondou do vztahu syna a otce, je ale přitom jen shonem nahodilých myšlenek bez hlavy a paty. Do knihy jsem se nedokázala začíst ani vžít. Ten přítomný čas mě iritoval, moc se spěchalo, útržkovité, nekonzistentní.
Poslední román JB.
Vypořádává se smrtí otce a s udavačskými dopisy,které po otcově smrti začnou přicházet.
Smutné,ale velmi dobré čtení.
(2011)
Obdivuji roztříštěnost jednotlivých příběhů, která je však na konci zabalena do úžasné pospolitosti. Málokteré kniha přiměje člověka opravdu přemýšlet nad životem, a tahle je jedna z nich. Ale poslední dobou se mi to stává stále častěji...
Pěkná, krátká kniha k zamyšlení. Příběh smrti na pozadí komunismu a náboženství.
Kam až člověk může zajít, aby popřel sám sebe za účelem přežití. 40 let ...
Od knihy jsem myšlenkami utíkala jinam. Nacházely se v ní zajímavé myšlenky, ale autorův styl psaní mi nesedl, přišlo mi to obyčejné, nezajímavé.
Kniha s významnými myšlenkami, která svým rozjímavě sebezpytujícím stylem zkouší trpělivost a vytrvalost čtenáře. Bylo to jako hrabat poslepu rukama v bahnitém dně řeky, než vylovíš perlorodku. A pak se z toho postupně stane obsese. Po první přijde druhá, pak dvě najednou a zničehonic jich mám plné kapsy a cítím se jako zloděj, kterého nikdo nehledá. Po útrpné první třetině jsem v textu našel hodně cenných myšlenek, obrazů, příběhů, otázek. Zajímavé překlenutí časem přes několik zlomových období bolestných dějin konce 20. století, ale taky překlenutí různých pohledů na víru, absenci boha, vyprázdněnost doby a ducha. Velmi nečernobílý pohled na člověka jako studnici tajemství, osobních dilemat, selhání, nalézání opojných chvil života a jejich ztrácení navěky. Silné pojmenování témat jako oběť, zrada, ústupek, ohnutí hřbetu, donášení, sebeobrana a obrana rodiny, zanevření na svět, vytrácení sil. A smrt, v jejímž tupém světle vše nabývá přízračných kontur. Bylo to těžké čtení, ale nakonec jsem výzvě vděčný, že jsem v zoufalství a bezradnosti ohledně tématu "Ostrava" po titulu sáhl. Hvězda dolů je za to, že se to tak hrozně špatně čte a tudíž spousta moc pěkných a důležitých momentů v knize zůstane mnohým navždy skryta.
Zvláštní kniha se zvláštním rovnáním času, myšlenek. Hodně depresivní, ale i hodně pravdivá. Dost jsem si zapřemýšlela i zaplakala...
Kniha ve mne zanechala smisene pocity. Prolinani casovych obdobi, myslenek, neoddelenost primych reci pro me byla spis matouci... V nekterych az prilis popisnych pasazich jsem se ztracela a netusila, proc tam vlastne jsou zarazeny... Docteno jen kvuli vyzve.
Kniha mě chytila za srdce, opět z Ostravské tvorby, bylo to napsané autenticky, ze srdce, kolikrát až velice bolestivě ze srdce. Cítila jsem své podobné myšlenkové propojení s autorem. Je škoda, že se úspěchu knihy nedožil. Toto je osobnost, která by si to zasloužila :)
Kniha smrti, o spoustě nevyřčených otázek, o odpovědích, které se už nedozvíme.... Každá z postav svým způsobem vzpomíná na ztrátu blízkého člověka. Lékař Jan Nedoma umírá a zanechává po sobě ženu Martu, syny Jana (řečeného Hanse) a Emila, jeho ženu Jeny, její sestru Johanu a nejmladší dceru Kateřinu.... Zanechává po sobě především zmatek v jejich duších a mnoho, mnoho otázek.... Jaký byl pan Nedoma ve skutenosti? Kde je pravda? Ví ji snad někdo z nich? Nebo má pravdu ten pan Wolf?
______________ Ukázka:
Tak jsem si říkal, ať jde ke všem čertům i s tím, o čem si myslí, že je deprese.
Vidíš, Emile, a já jsem chtěla mít děti právě s normálním člověkem, s takovým, co myslí na rodinu a na majetek, abychom se měli dobře, když já jsem taková ohrožená! Tak blbá jsem byla!
Ti říkám, buď ráda, že s ním nejsi. Takoví lidé jsou zlí, takoví lidé napáchali v dějinách nejvíc zla. Žádní zloději a loupežníci a smradlaví vandráci, ale normální slušní lidé, co myslí na rodinu a aby se taky měli trochu dobře, ti schvalovali obchod s otroky, genocidu Indiánů, tihle normální lidi podporovali Hitlera, Stalina, Gotwalda a já nevím...
___
Najednou nebylo jiné cesty, už jsem se tou lží dusil. Pohrdal jsem sám sebou. I když jsem na poradách a školeních jen mlčel, připadal jsem si špinavý, doslova pokálený. A ta zmanipulovaná přjímací řízení! Kolikrát jsem si říkal, co tam ještě dělám? Zachraňuji si život a ztrácím duši.
Tak to jednou řekl Emilovi a dalším studentům, kteří za ním i potom docházeli. A na jejich němý a tím naléhavější dotaz, zda by oni měli také podepsat (Chartu), odpověděl rázně: Dostudujte, máte život před sebou a musí tu být někdo, kdo něco umí. Spokojili se s tímto rozhřešením, i když Emil cítil, že slova o životě směněném za duši platí pro všechny.
Hodně neveselé čtení.
Ústředním motivem je umírání a vyrovnávání se se smrtí blízkých zarámované bezútěšnými popisy Ostravska. Už jen ten začátek..
"Lidé cestující rychlým vlakem si toho psince vůbec nevšimnou. Křik vysílených tvorů bez domova je pohlcen rachotem kol na výhybce, která soupravu odklání pryč z tohoto kraj, který ještě dále klesá.
...
A vlak je pryč, a jestli se za námi z jeho oken někdo přece jen ohlédl, jestli dokonce i zahlédl dva lidi před vraty psího útulku, stejně necítil ten smrad a neslyšel ten křik a neměl v hrudi to srdce sevřené těžkou vzpomínkou."
A možná právě díky tomu úvodu mě více než téma smrti a umírání provázel celou knihou pocit provinění vůči těm, které jsme k sobě připoutali.
Proto jsem byla vděčná za závěrečné věty. Protože dokud jsme naživu, máme šanci alespoň něco málo ještě udělat.
"Tak co uděláme? ptala se Jeny celá rozrušená.
Já nevím. Ty rozhodni.
Co mám rozhodnout?
Jestli to bude příběh soucitný, nebo bezcitný."
Nedávno jsem četla, že člověk má během dne až 40 tisíc myšlenek... a mě většina z nich zasáhla právě během čtení této knihy, a to se jí ani zdaleka netýkaly.
Kniha vyšla až po smrti autora. Obsahuje zajímavé pasáže k zamyšlení, ale i tak jsem se dost často ztrácela a utíkala v myšlenkách jinam. V ediční poznámce je psáno, že text byl záměrem autora (např. zrušení uvozovek, střídavý proud rozhovorů a vnitřních dialogů, ...). Zajímavé, ale bohužel i toto působilo mé chabé soustředění na samotný text. Ničím zvláštním mě kniha bohužel nezaujala.
Já nevím, co si o knize myslet, byla na mě moc všechno, zmatená asi nejlepší výraz. Dočetla jsem jen kvůli výzvě...
[audiokniha]
Tahle výzva byla vážně VÝZVA.
Občas jemné pohlazení, nenápadná laskavost, zajímavý styl i čeština, začátek poutavý, ale celek pro mě téměř nedrží pohromadě. Kromě klopotného tápání, víření myšlenek, zahlcení a neurčité nenálady mi nedala vůbec nic. Dost dřina. Tento způsob hledání připomíná víc těkání a drolení než směřování ke smyslu.
Snad alespoň autorovi pomohlo psaní poponést životní tíhu. . . . .
Nedokážu hodnotit, natož doporučit.
Moc se mi líbí mnohé komentáře těch, co pochopili a ocenili 5*. Asi jsem četla úplně jinou knihu. Podle mě to je kniha, co nepovznáší, ale táhne ke dnu.
"Spí jako spávají ti, které někdo naučil usínat." ️
3/4
Autorovy další knížky
2010 | Zeptej se táty |
2004 | Možná že odcházíme |
1998 | Prázdniny |
2010 | Povídky |
2006 | Jsme tady |
Fakt! Ptejte se, než bude pozdě! Pak už se nikdy nezeptáte...
Smrt otce není lehké téma. Vztah otce a syna může být velice křehký. A co teprve, když poklidnou smrt otce a křehký vztah otce a syna někdo naruší nařčením, že otec v době komunismu vybíral přednostně pacienty pro transplantace. Tím pádem je zodpovědný za smrt několika lidí, na které se nedostalo...
Nebo ne?
Syn už se táty na pravdu nezeptá. Tím pádem mu hlavou začne vířit mnoho myšlenek...
Věděl vůbec, kým jeho otec byl?