Přidat komentář
Autorovy další knížky
1987 | Jak lomikámen v dešti |
1983 | Sklizeň světla |
1987 | Katka má starosti s Katkou |
1976 | Katka má starosti |
1993 | Magické kameny |
Přidat komentář
1987 | Jak lomikámen v dešti |
1983 | Sklizeň světla |
1987 | Katka má starosti s Katkou |
1976 | Katka má starosti |
1993 | Magické kameny |
Po řadě let jsem se vrátil k prvotině Josefa Suchého, jež se do širšího čtenářského oběhu dostala de facto až s padesátiletým zpožděním (náklad prvního vydání v roce 1948 byl zničen). Z tehdejší, nejspíš i opakované, jsem si pamatoval, že mě sbírka oslovila, vybavil jsem si dokonce několik výrazných básní (ve smyslu názvů), jejichž působivost si v mém případě podržela trvalou platnost (zejm. Daleko zpět, daleko v příštím a Pozdě v noci – tu pokládám za nejlepší text celé sbírky). Jinak jsem ovšem četl zprvu lehce rozčarován, byť se zájmem.
První oddíl tvoří básně vypjatého patosu, líčící na tisíc a jeden způsobů jakýsi extatický pesimismus, apokalyptickou vizi světa i nitra, snad poněkud pod vlivem prožitku nedávno předtím skončivší druhé války a nadcházející komunistické totality, a jistě pod vlivem Zahradníčkovým, Holanovým, Hrubínovým, Demlovým, zčásti i Březinovým (ozývají se tam ovšem i názvuky kupř. takového Karla Hlaváčka) a patrně též autorovi současným existencialistů jako Kamil Bednář či v menší míře Orten. Postupně se však ukázalo, že Suchého tvorba má i v této poloze k jakémukoli jalovému následovnictví daleko, byť její svébytná rurálně-přírodně-pokorná lyrická tónina zde ještě není vyhraněna a pouze tu a tam pableskuje. Za nejlepší básně v této části – byť jsou vlastně všechny poměrně homogenní a tvoří jediný, nepříliš přerývavý a přerývaný celek – pokládám asi Loučení, Vánoční, rozkročeněji pojatý Lis a níže citovanou
Zimní noc
Třesení hvězd. Spí ptáci a mají hrdla úzká.
Je bez dechu, bez dechu truchlý čas.
Cár léta modrý na trní u cesty sotva zůstal,
nemocné ticho trápí, kolem se rozléhá.
Na krajinách i uvnitř drží zima.
V bezkrevné dálce chvílemi plápolá hlasy psů,
podoby dívčí zbledlé s očima zavitýma
mění se náhle na hrůzu –
Ti bez těla tu zatanuli jiní, prostí,
kde by je nečekal.
Ubývá luny skutečnosti,
skoro jak listí chřestí lidé vyhnanci z člověka.
A jdou-li ještě, kroky svými klnou.
Nemají úst, pohlédnout nemohou.
Nad zemí bědnou, lidského mrazu plnou
slovo se klene trpící oblohou –
Druhý oddíl knihy je rozmanitější tvarově, obsahově i koncepčně. Je tam víc básní dedikovaných Suchého přátelům a souputníkům (Demlovi, Zahradníčkovi, I. Slavíkovi a E. Liškovi) a všechny tyto jsou vynikající. Rýmy a asonance občas ustupují volnému verši, komplikovanější syntax, dělená mezi více veršů a plná elips a méně obvyklých forem, se mnohdy projasní a oprošťuje:
Vzdech
Surový vítr ponocuje,
lampy jak náhrobní,
třesou se stromy sirotkové bdící,
nebe
oko suché, vyplakané, nesmírné.
Domy se srazily
v škaredé černé drúzy.
Ryjí mi srdce, jak prodírám se jimi,
krvácím.
Kde člověk?
Jsem hlad, jsem žízeň, jsem zoufalství.
A tu míjejí
lehcí jak pověv šatů, sunou se těžcí
jak balvany –
pohledů se chytám –
ten je zbobtnalý
a míří dolů,
ten
běduje sám a sám,
kůži sedřel si s tváře nadobro.
Jak vidno, apokalyptičnost – s jistým přídechem nejzávratnějších tradic romantismu – rozhodně nemizí, avšak Suchého typické prostředí, v jehož vystižení je mistrem – tedy krajina a vesnice – se zde vyskytuje častěji, hmatatelněji a básně jsou obecně přítomnější, konkrétnější než poněkud abstraktní propastné tesknice prvního oddílu. A právě tady je Suchý silný a originální. I ve srovnání s pozdějšími sbírkami, kde si již plně vydobyl specifický styl, přístupnější, čtivější a tím i apelativnější (bohužel občas tendující k prvoplánovosti a v pozdním období popisnosti, snad až na pomezí kýče). Žernov, hutně čerpající z metafyziky, spirituální poezie a existencialismu třicátých a čtyřicátých let je tohoto ještě prost, civilistnější ladění zde nastupuje jen velmi zvolna a mírně. Závěrem bych ještě uvedl působivou, svou náladou skorem březinovsky niterně „krajinářskou“ báseň dedikovanou Jakubu Demlovi, v jejímž závěru vzácně vystupuje přímo a jednoznačně jmenovaný Bůh, nenápadná, leč silná stálice Suchého tvorby:
Na samotě
Takové místo v našem kraji,
které nenavštěvuje nikdo z lidí
tohoto času.
Prastarý plaňk, stromy, několik balvanů,
na něž lze usednout.
K nebi tak blízko, že by tam
dosáhl rukou.
V tichu
je cítit chvění.
Nějak tu jsou dosud všichni,
kdo dávno odešli.
Co chvíli vzbudí se
některý z oněch dějů,
blíží se po rose slabounká melodie
muziky starodávné,
útlý dech květin, co kdysi
nosily dívky k polním křížům
a v modlitebních knížkách do kostela.
Strom se tu pohne, jako by měl krev,
odněkud z trávy zavzlyká
bezústý pláč,
kamene obrys
přechází zvolna
v poslední pohyb
dávného mrtvého.
Zde potmě bledé světlo
zvedá se nad vodou
a tkví.
A tam vás potkávám.
Pak
přede mnou jdete schýlen,
odpovídaje mlčky
někomu z mrtvých, někomu z živých.
Někdy jen pohled, záchvěv ruky
a ze soumraku vzlétá anděl, zakletý do té chvíle
v podobu květiny,
někdy jen slovo
a pramen tryskne kdekoli.
Co bolelo, už nebolí.
Pahorky v modré dálce trnou
a za nimi je Bůh.