Židovské anekdoty
Karel Poláček
https://www.databazeknih.cz/img/books/38_/386512/mid_zidovske-anekdoty-8uV-386512.png
4
78
78
Židovské anekdoty vydal Poláček v lednu 1933 v orbisovské edici Veselá mysl. Otiskoval je však už dříve v humoristickém časopise Dobrý den, jehož byl vedoucím a odpovědným redaktorem v letech 1927-1930.
Přidat komentář
Židovské anekdoty, jak už to tak bývá, mají specifický humor, často totiž odrážejí historické a sociální zkušenosti židovské komunity. A tak se v nich dají najít témata jako soužití s NEžidy, asimilace a náboženské otázky. Nemyslím si, že by musely být nutně jen zdrojem zábavy, ačkoliv ani o tu tady není nouze, ale že je to také prostředek, jak se vyrovnat s obtížnými situacemi a posílit identitu komunity. Velmi oceňuji laskavý humor a jemnou ironii, dnešní vtipy, často až na sílu sprosté, se s tím nedají vůbec srovnávat.
Mám verzi s děsivým přebalem jakoby sjetýho chlapa čili mínus už za to.
Ne není to o nepochopení nebo tak...je to o tom že tehdejší "vtipy" a úroveň žertů prostě vtipná nebyla. Trefný kydy se z toho staly až s modernou, která dovolila více odvážnosti.
Takže ne, tady opravdu není čemu se byť jen pousmát.
Mám ráda židovské anekdoty... Říkala jsem si, že musím omezit čtení příšerných zpráv na internetu v mobilu před spaním. Každý večer jsem přečetla pár anekdot a hned se lépe usínalo.
Od pana Poláčka jsem kdysi přečetla pár kapitol jeho dětské knížky Edudant a Francimor a líbila se mi, proto jsem teď zkusila tuto kratičkou knížku židovských anekdot. A tentokrát je to pro mě tak napůl. Některé jsou skvělé, některé mi zase tak vtipné nepřišly a u pár jsem prostě nepochopila v čem vtip spočíval. Ale tak už to chodí, že ne všem vše přijde úsměvné. Navíc jsou už staršího data, a tak se dá říct, že některé situace už asi prostě nechápeme, protože se s nimi nesetkáme. A proto nechci hodnotit knihu příliš kriticky. Co se mi hodně líbilo, byl úvod, v němž Karel Poláček vysvětluje, co to vlastně ta židovská anekdota je - menší spojler....Šofar je šofar!“ A co mám říci o židovské anekdotě? Židovská anekdota je – židovská anekdota.
A aspoň jednu, která se mi hodně líbila a vystihuje jednu z nejčastěji posmívaných vlastností:
"PAN ROSENFELD chtěl se dát léčit u slavného profesora, ale když se dověděl, že ten počítá za návštěvu sto korun a za druhou již jen šedesát, zaonačil si to takto: Jak vstoupil do ordinační síně, zahlaholil bujaře: „Tak už jsem tady zas, pane profesore.“ Profesor na něho zkoumavě pohlédl, neřekl nic, prohlédl ho a pak řekl: „Celkem žádná změna k lepšímu. Pokračujte v léčbě, kterou jsem vám předepsal při prvé návštěvě.“
3,5*
(6/22)
Humor je kořením života – a toto koření potřebujeme především v neradostných obdobích svého vlastního života. Skrze anekdoty také můžeme lépe poznávat svět Židů. A skrze setkání s životem a vírou jiných lidí a skrze nadsázku, která je v anekdotách vždy přítomná, se také můžeme zamyslet nad svým vlastním životem, nad svými radostmi a starostmi.
Velice se mi líbilo nové vydání nakladatelství XYZ z roku 2018. Děkuji za tento nakladatelský počin - především za odvahu vydat anekdoty už téměř sto let staré (časopisecky vycházely v letech 1927–1930!). Nevím, jestli bych se k nim jinak dostala. Líbila se mi velice i grafická úprava nového vydání, ta byla opravdu povedená.
"Vyptává se mladý žid učeného profesora ze židovské školy na různé záhady náboženské a je mu divná jedna věc: „Jak to přijde, že rabín má děti? Vždyť přece nedělá nic jiného, než studuje písma.“
„To ti mohu říct. Večer, když studuje a je už moc unaven, přistoupí k němu čtyřicet tisíc andělů. Dva tisíce z nich ho vezmou za hlavu, dva tisíce za nohy, dva tisíce za ruce a pak ho odnesou do postele k jeho manželce.“
„A co těch ostatních čtyřiatřicet tisíc andělů?“
„Ti ho zas musejí tahat z postele ven.“
Některé vtipy mě vysloveně pobavily, ale většinou byly spíše k zamyšlení. Je to takové nenáročné oddychové čtení, které svůj účel splnilo a ke kterému se zase ráda vrátím.
V předmluvě je cenné vysvětlení židovské anekdoty: "Je to poetický výraz rasy, která prožila věky v opovržení, v ústrcích a ponížení. Židovskému lidu nebylo dopřáno, aby vybíjel svou energii v usilování po hodnotách, po světské moci a po činech válečnických. Ve dne se žid zabýval obchodem, lichvou, lékařstvím a jiným opovrženíhodným zaměstnáním. Večer pak stáhl záclony, odloučil se od světa a usedl ke stolu, aby přemítal a mudroval nad Svatým písmem a talmudem. Místo činu miloval slovo. Svoji náklonnost věnoval logice. Nalezl zalíbení nejen v logickém obsahu slova, ale dovedl také pochopit druhou, skrytější stránku slova, která je zjevná dětem a básníkům, ale neznámá lidem hlučným a světským: seznal, že slovo má mocnou sílu asociativní a že dovede žít samostatně. Dialektika teologických spisů přešla židům do krve. Proto židovské anekdoty vynikají svou břitkou formou a logickým obsahem."
Co dodat k těmto Poláčkovým slovům? Snad jen to, že se nejedná o žádnou mrtvou archiválii, ale o skvělé vtipy, které fungují i dnes. Doporučeníhodná kniha!
Podle autora vynikají židovské anekdoty břitkou formou a logickým obsahem. Dovolím si oponovat v případě toho prvního: je tu stručnost, ale to je vlastnost anekdoty obecně. Právě břitkost, ostrost, skrytá v pointě, která by má píchnout (či tedy říznout), tu tam postrádám. Židovské vtipy jsou spíš kratičké historky, jejichž vyústění je často logické a očekávatelné, nikoliv překvapivé – a vida, jsem u druhého bodu Poláčkovy charakteristiky. Proto také neunaví číst jich víc najednou. Některé znám v „nežidovské“ podobě – opisování je samozřejmě dovoleno. A ještě zajímavost: místo Skotů tu vystupují „Aberdeňané“. Anekdot cílených na lakotu, tedy tu židovskou, tu je opravdu hodně, ale mně jsou milejší ty, které se týkají víry. Tak aspoň jednu, ve které je to krásně namíchané:
Byl svátek Dlouhého dne a do synagogy se hrnul nějaký pan Votický.
U vchodu ho zastavil šames.
„Mají zaplacené sedadlo?“ ptal se ho.
„Já nic …,“ odvětil pan Votický, „já mám v templu bratrance a chci mu říci jenom slovíčko, a hned jsem venku.“
Šames se mu bystře zadíval do obličeje, chvilku mlčel a pak řekl podezíravě: „Voni švindlíři, voni se chtějí, mně se zdá, modlit!“
Pokud někdo odsuzuje tento druh černého humoru, tak ho nepochopil. Já se tedy rozhodně nepohoršuji nad vtipem o válečném kříži.
Nadčasové a pořád dobré!
Aspoň malá ochutnávka:
„PANE PASCHKES, vy vypadáte nějak špatně.“
„No, copak vám mám povídat? Játra nejsou v pořádku, žaludek mne bolí, krk mám zapálený, puls mi vy nechává, nohy mám oteklé – a já sám nejsem taky v pořádku.“
Většinu vtipů jsem asi nepochopila. Ale velice jsme si tuhle knihu chtěla přečíst.
ktosi tu písal, že až kdesi v polovici knihy sa zasmial. Vtipy nemusia byť nutne na zasmiatie. Niektoré len stručne vystihujú určitú ľudskú slabosť, a keďže sme všetci ľudia, túto karikatúru dokážeme vnímať pozitívne.
Podľa mňa sú dobré vtipy už zo začiatku, napr. str 13 Lichvář Kornfield (ako poučuje syna o tom, ako si má strážiť "charakter")
str. 14 Stern na služební cestě
str. 15 Kohn usiluje ... alebo Kohn šetrně sděluje...
str. 17 Společníci firmy ... aj Berdyčevský farář
najodvážnejší bol zo str. 19 - nazvem ho Lístek na horní...
... ani neviem, prečo len štyri hviezdičky.
NĚJAKÝ PAN GEDULDIGER, co ho to napadlo, nevím, byl jednou na představení Wagnerova Parsifala. Druhý den ho potkal známý a ptal se ho, jaké bylo představení. „No, jaký to bylo,“ opáčil pan Geduldiger, „co vám mám vypravovat? Ve tři čtvrti na dvanáct se podívám na hodinky, a ono bylo devět.“
***
Přečteno z nouze – při čekání na autobus v jednom obzvlášť mrazivém lednovém večeru. Toliko tři poznámky:
1) Oceňuji Poláčkův vytříbený styl. Nestírá nic ze svérázu ústního tradování – píše, jako by vypravoval, a přece s půvabem velkého stylisty.
2) Myslím, že v této sbírce vyniká odlišnost židovské mentality od naší (nebo tedy alespoň od mojí). Na naprostou většinu anekdot jsem zůstala hledět s otázkou „A to je celé?“, „To jako vážně?“ nebo „Copak se tomuhle může někdo smát?“. Až daleko za polovinou jsem našla některé, jimž jsem se zasmála (hasičský sjezd, pan Taussig v cylindru, šames sedící naproti kostelu). Dobrá, část jejich nevtipnosti jde jistě na vrub stáří. Mnohá témata už antikvoval „posun Zeitgeistu“: dnes už se snad málokdo bude smát koním na jatkách. Ale většina podle mě spadá na vrub mentality.
3) Nakonec jsem usoudila, že alespoň jako historický pramen (třebas k evropsko-židovským vztahům před válkou) se mi hodí. V tom ohledu pro mě byla poučná anekdota o Wagnerovi, Alsasku-Lotrinsku a plavém Slovanu v lázních.
Nechci knihu hodnotit z úcty k Poláčkovi. Vím, že za obsah není tak docela odpovědný on, nýbrž lidová a pololidová slovesnost. Ale z několika anekdot se mi udělalo vysloveně zle. Především z té o zpeněženém válečném kříži a o ulejvání z fronty se mi tmělo před očima – vždyť ostatní lidé zatím v první světové válce umírali. Pro mě je to morálně eklhaftní kniha.
***
OSKAR KARFUNKELSTEIN si počínal ve válce velmi statečně a vyznamenal se jednou v bitvě tak, že si ho zavolal sám generál: „Choval jste se jako hrdina a budete odměněn… Chcete raději válečný kříž, nebo sto marek?“ „S dovolením, pane generále, jakou cenu má takový válečný kříž?“ „Asi pět marek.“ „Tak to bych prosil válečný kříž a pětadevadesát marek.“
Ideální kniha pro pochmurné dny, protože anekdoty skutečně pobaví a ten úsměv (a snad i smích) vám zajistí.
Precitane tuto odtiaaaalto ako volny ebook. Mohlo toho byt viac. Mam rad tieto vtipy. (Poznamka, hoc vcelku inteleguan, trom vtipom som neporozumel. Asi na starie kolena zacinam hlupnut.)
Některé vtipy byl skvělé,ze jsem se zasmála ...u jiných jsem asi nepochopila jejich smysl ... ale jinak bych útlou knihu plnou vtipů doporučila ...
Štítky knihy
Židé humor anekdoty, vtipy, fóry židovské anekdoty
Autorovy další knížky
| 1979 |  Bylo nás pět |
| 1965 |  Muži v ofsajdu |
| 1966 | Edudant a Francimor |
| 1967 | Hostinec U kamenného stolu |
| 1958 | Dům na předměstí |
O panu Poláčkovi se ví, že židovské anekdoty byly jeho vášní, že je sbíral a ve společnosti s nimi rád bavil své okolí.
Dobrý pozorovatel Poláček totiž z vypozorované groteskní či absurdní situace na pár řádcích dokázal zachytit a vtipně vyjádřit se sarkasmem sobě vlastním přirozenou náturu těch o kom psal … a tak vám před očima ožívá specifické prostředí maloměsta – kritizované s takovou grácií a jemnou melancholií starých časů – takže, neberte příliš vážně mizérii světa, tak, jak je v těch kratičkých minipříbězích popisovaná … stručně, jasně a dost přesvědčivě a výstižně :-) …
„PANE VOTICKÝ, já vám říkám… Mám starosti!“
„Starosti? A já nemám žádné starosti, pane Kraus.“
„Jak to, že nemáte mít žádné starosti, pane Votický.“
„To máte tak: Já jsem si najal člověka, který má ty starosti za mne.“
„A co mu platíte, tomu člověku?“
„Co bych mu platil: tři tisíce měsíčně mu platím.“
„Tři tisíce…! A kde vezmete tolik peněz?“
„To je jeho první starost!“