Žiju bez dětí
Martina Hynková Vrbová
https://www.databazeknih.cz/img/books/52_/529323/bmid_ziju-bez-deti-65942c1e321d9.jpg
3
172
172
Moderátorka ČT Martina Hynková Vrbová v průběhu dvou let vyzpovídala bezdětné ženy různého věku, povolání i zájmů. Vznikla tak fascinující mozaika příběhů, které otevírají hluboká témata rodiny, hodnot i partnerských vztahů. Jedna žena po dětech toužila, ale nemohla je mít. Druhá žena kvůli znásilnění přehodnotila touhu po rodině. Další ženě děti nic neříkají a svou existenci bez dětí hodnotí i lesbický pár či žena blížící se věkem stovce. Poznejte silné osudy dobrovolně i nedobrovolně bezdětných žen.... celý text
Přidat komentář
V reálu to musela být velmi zajímavá a podnětná vyprávění. Jen bohužel na papíře ztratila jiskru. Zvolila bych jiný formát, třeba podcast, aby mohly vyniknout skutečně hlasy těchto žen.
Zajímavá knížka na zajímavé téma, některý příběh mě bavil více a některý méně. Pro mne na jedno přečtení
Zajímavý pohled na nemateřství z různých životních příběhů. Za mě čtivé a často až překvapivé názory či lidské osudy. Doporučuji každému.
Jedna z mála nedotčených knih a to žiju bez dětí jako ženy, se kterýma je vedený rozhovor. Mě ale moc nezajímá jejich životní příběh, spíše pohnutky a důvody, proč to tak je a po dvou kapitolách jsem to vzdala. Nic mě nelákalo číst dál.
Tahle kniha mě velmi zaujala názvem i anotací, protože mě zajímal úhel pohledu žen, které děti nechtějí a osudy těch, které chtějí, ale bohužel nemůžou mít.
Z úvodu musím říct, že mi bohužel vůbec nesedla forma, jakou je kniha psaná. Jenda účastnice štafety řekla, že by toto bylo vhodná prezentovat v mluvené formě, třeba jako podcast, a já absolutně souhlasím.
S některými ženami jsem soucítila, jiné nechápala a přišlo mi, že se snad dočista zbláznily - opět, asi forma a styl knihy tomu nepomohli. Každopádně za to hvězdičky neberu, upřímně jsem s tím počítala a každý má právo na svůj názor a postoj.
Co mi ale vadilo a za co už hvězdičky beru, tak je to, že jsem se v několika příbězích ten důvod, proč se rozhodly žít bez dětí, nedozvěděla. Točilo se to ohledně jejich života, dospívání atd., které leckdy nebyli lehké, ale zase to zkrátka neukázalo ten důvod, proč mají takový postoj a bohužel jsme se na tom s holkama i v poznámkách.
Takže abych to tak nějak sesumírovala - příběhy zajímavé, osudy mnohdy těžké, ale zpracování bohužel nic moc, což celkový dojem z knihy velmi kazí.
A opět za co neberu hvězdičky, ale co musím zmínit - neberte si knihu jako štafetovou. Přišlo mi, že si z toho některé účastnice udělaly hon na maminky a absolutně nedokázaly akceptovat jiný postoj a fakt mi to pilo krev. Hodně.
Celkově knihu hodnotím jako lehký nadprůměr zejména za odvahu se do takového tématu pustit a určitě vám doporučuji na ni mrknout.
Asi jsem od knihy čekala víc. A teda upřímně mně strašně vadily gramatické chyby.
(SPOILER)
K této knize jsem se dostala díky nějaké recenzi, která zaujala a i kniha mi přišla zajímavá. A jelikož se hodí do výzvy jakožto letošní nová kniha, tak jsem se rozhodla přečíst si tuhle.
První příběh mi byl v lecčem blízký - ani ne tak tímto konkrétním tématem, ale taky jsem hodně lpěla na něčem podobném. Takže dokážu pochopit pocity Blanky, taky jsem měla podobné, i když u jiného problému.
Žena z druhém příběhu je mi také v lecčem blízká. Měla podobné touhy jít do velkoměsta jako já, nebo kvůli velké lásce by také byla schopná změnit pár svých názorů.
Ve třetím příběhu je mi Anežka blízká zase těmi depresemi a těmi situacemi okolo nich, i v tý škole :) A hlavně krásně vystihla jeden z důvodů (se kterým naprosto souhlasím) proč nemít děti.
Čtvrtý příběh byl také velmi zajímavý. Ty regrese, to co cítila ke druhé lásce, to mám snad podobně.. Taky mi to připomíná téma Dvojplamenů. A že se na něj dívala jako na boha, to mám taky stejně. Aspoň vidím že nejsem jediná s tímto přirovnáním :) Taky má nějaký stejný názory, třeba na hledání vztahu přes seznamky. I to je dobře vysvětleným důvodem, proč nechci takhle cíleně hledat vztah. Jen proto abych někoho měla.
Další příběhy byly celkem v pohodě, v každém se občas objevilo něco zajímavého.
Mám ráda knihy rozhovorů, ale tahle mi zrovna nesedla. Polovina příběhů je o ženách, které jsou psychicky trochu ujeté (nebo jak to nazvat), což tématu rozhodně neprospělo.
Jedna z žen o mateřství říká: ... je "vlastně to nejhorší, co člověka může potkat. Je to, jako když vláčíte kládu"... Já naopak říkám, že moje děti jsou to nejlepší, co se mi v životě povedlo a proto jsem většině důvodů, proč děti nemají, neporozuměla.
Komentáře o knize čtu zásadně až po přečtení celé knížky a tady už bych připomínky a kritiku jen opakovala.
Hlavním dojmem z četby knihy byla všeprostupující otázka “To se sakra každá druhá ženská živí jako ezokoučka?!
Což se velmi liší od očekávání, která jsem od knihy měla. Bezdětnost a její reflexe z různých úhlů pohledu je v knize nikoliv ústředním bodem, ale spíše nahodilou životní okolností. Nepovedlo se to, ale některé příběhy byly zajímavé a proč neudělit ty tři hvězdy za snahu o diskuzi k palčivému tématu?
(SPOILER)
Měla jsem velké očekávání a to byla možná chyba. Vzhledem k renomé autorky (kterou mám z TV ráda) jsem předpokládala brilantní zpracování, kterého se knize žel nedostalo. Chápu, že příběhy jsou unikátní, ale vadily mi různě barevné citace, u nichž nemusely uvozovky ani být.
Chápu, že MHV se velice dobře orientuje v IVF, ale co se týká sterilizace (viz příběh Anežky), o tom si mohla více nastudovat. Sterilizace se dříve prováděla přerušením VEJCOVODŮ, dnes se VEJCOVODY odstraňují úplně, jelikož na nich začíná rakovina VAJEČNÍKŮ, které se tímto předejde. VAJEČNÍKY se odstraňují v případě malignity, nikoli v rámci sterilizace, neboť jsou producentem hormonů, které chrání ženu např. před nástupem osteoporózy (která postihuje ženy po klimakteriu, kdy vaječníky samy přestávají plnit svou funkci). Menstruační cyklus je zachován, jelikož sterilizované ženě nadále fungují ponechané VAJEČNÍKY a má samozřejmě i dělohu, jejíž sliznice vlivem právě hormonů z ovarií narůstá, vajíčka samotná se uvolňují do břišní dutiny, kde se vstřebají. A jelikož je zachována produkce vajíček i hormonů, může každá sterilizovaná žena počít vlastní dítě - jen je jedinou možností IVF (což je ovšem od určitého věku takřka pravidlo). Tohle by však aspoň Anežka mohla vědět - ovšem jelikož mluvila pouze o adopci, tak tyto informace též nemá.
Příběhy jsou relativně pestré, některé jsou si ale podobné (ezoženy a jejich "vnitřní dítě"). Důvody pro bezdětnost nejsou v knize vyčerpávající a několik žen bylo prostě neplodných, takže se smířily s tím, že nebudou matkami. Lesbický pár mi přišel jaksi infantilní a rozhovor s více lidmi je rozhodně náročný na realizaci. Možná by bylo fajn udělat interview s někým, komu je dnes 20 a nechce děti, protože jeho perspektiva bude jiná než u o generaci starších žen - a dnes je dobrovolná bezdětnost rozhodně častější.
S recenzentkou z Knižních střípků se shodnu v tom, že knize škodí i nedotažená redakce.
Asi bylo těžké najít ženy, které nemají děti a které by o tom chtěly vyprávět. Při čtení jsem přemýšlela, kolik znám žen, které děti nemají a zda jsem s nimi někdy o tom intenzivněji mluvila. Znám jich dost a musím říct, že žádná mi neřekla sama od sebe, proč je bez dětí, zda to tak chtěla nebo zda to bylo neplánované, jak se cítí a jak svou situaci hodnotí. Spíš to vyznělo z kontextu našich rozhovorů a dlouholeté známosti či kamarádství. A to ještě jen v neurčitých náznacích.
Osm žen a osm příběhů. Čekala jsem větší pestrost napříč sociálními i profesními skupinami.
Nečetlo se mi to lehce. A tím nemyslím, že by to bylo nějaké srdcervoucí čtení, ale rozhovory byly plytké a pochodující okolo horké kaše, neslané nemastné, nezáživné, drhnoucí.
Jeden příběh se mi četl velmi špatně, rušivá slova „jakoby“ „dělo se mi to…“ „nějaké“, zbytečné množství ukazovacích zájmen „ten, ta, to, takový…“ mne odváděly od čteného a úplně mě to rozčilovalo. A že to byla učitelka českého jazyka a hned první příběh, tak jsem chtěla knihu odložit a nedočíst. Nakonec jsem to překousla.
Rovněž jsem čekala aspoň nějaký úvod knihy. Třeba o tom, jak to bylo v jiných časech, třeba před sto lety - jaký byl poměr bezdětných žen oproti dnešku. Jaký vliv má režim ve státě na počet bezdětných žen, jak studium ovlivňuje rozhodnutí žen nemít děti – jaký je poměr bezdětných žen mezi ženami se základním vzděláním a mezi vysokoškolačkami. A třeba pro zpestření i takovou zajímavost, jak je to v přírodě u zvířat – kolik samic nemá mláďata.
Hvězdičku dolů za mizernou vazbu knihy. Některé archy nebyly sešité a volné listy vypadávaly. Bála jsem se knihu více rozevřít, aby se mi úplně nerozpadla v ruce. Bylo to nepohodlné čtení.
Díky za tip na knihu Studna osamění.
Řeknu vám, že jestli v knize čekáte příběhy, které vás chytnou za srdce, tak vás zklamu. Kniha vůbec není to, co jsem čekala.
Máme tu několik příběhů a ani vám nebudu psát který se mi líbil nejvíc, musela bych vybrat to nejmenší zlo a to se mi nechce. Přece jenom, je to někoho životní příběh.
Přiznám se že sama vyhledávám a mám ráda ezoteriku, ale v této knize už toho na mě bylo asi trochu moc.
Čekala jsem příběhy žen, které mě chytnou za srdce, žen které se rozhodli samy od sebe že nechtějí děti, žen které je prostě mít nemůžou.
Upřímně vám řeknu že mi v knize chybí “normální ženy. Ženy které chodí do práce a musí se s tématem dětí potýkat téměř denně. Ženy které denně máme okolo sebe. Ženy které jsou jako my, dokterých se dokážeme vcítit a díky této knize si i srovnat nějaké věci v hlavě. Ale bohužel.
Některé názory byli vážně přes čáru a já jsem se jim musela ze srdce zasmát. Vzpomeňte si na mě, až budete v knize číst o dětech z Indie.
V dnešní době téma mít/nemít dítě ještě pořád dokáže vyvolat ostré debaty a je důležité o tom mluvit. Mluvit o tom že mít dítě je každého rozhodnutí, není to vaše povinnost a rozhodně nejste něco míň nebo divná jen proto že to dítě nemáte.
Takže ano, téma samotné knihy je zvolené dost dobře, ale myslím si že autorka nevyužila celý potenciál a zazdila tak možnost osvěty, kterou teda tohle téma ve společnosti opravdu potřebuje.
I když se mě téma týká, tak mě kniha vůbec nenadchla a po pár stránkách jsem jí odložila.
Inu, knihám s rozhovory je holt laťka nasazena příliš vysoko a tato bohužel knihám pana Moravce nesahá ani po kotníky.
Dávám dvě hvězdičky - jednu za krásné ilustrace a kvalitní papír a druhou za zvolené téma. Velká škoda, že nebylo využito lépe.
Souhlasím s předešlými recenzemi, také jsem čekala větší prostor pro hlavní téma, tedy život bez dětí. Některé medailonky byly zajímavější než jiné, ale celkový dojem z knihy byl trochu unavující. Navíc mi vadily gramatické chyby...Ale oceňuji, že autorka s tímto tématem vůbec přišla.
Ve společnosti velmi třaskavé téma, děti. Když jsem knihu zahlédla, byla jsem ráda, že vzniká kniha, která tuto otázku otevírá…
Zajímaly mě ale hlavně ty životní plány, postoje a okolnosti, které vedou k tomu, že se žena takto rozhodne. Nebo třeba zpětné ohlédnutí za takovým životem a zhodnocení, zda žena někdy nelitovala. Proto jsem sáhla po knize Žiju bez dětí.
Bohužel moje očekávání nebyla úplně naplněna…
Autorka se hodně věnovala životům respondentek, což je pro kontext samozřejmě důležité, ale chybělo mi tam víc hlubokých otázek na mateřství samotné.
Životní osudy žen byly zajímavé, často bolestné, ale pořád tam byly až moc rozebírané na úkor té otázky mateřství, kvůli které jsem knihu četla…
Navíc spoustu žen ani možnost mít děti ještě úplně neuzavřela, což jsem dle názvu taky úplně neočekávala.
Zkrátka nadšená nejsem, ale jsem ráda, že se kniha alespoň pokouší nějakým způsobem otevírat debatu.
Dávám 3,5*. Kniha měla velmi zajímavé téma, proto mě to jako matku třech dětí zajímalo, bohužel zpracování knihy mě moc nepotěšilo.
Nejvíce mě zasáhl poslední příběh.
Taky žiju bez dětí, z vícero důvodů. Neměla jsem moc očekávání, přistupovala jsem k té knize tak jak je a jsem ráda, že jsem si ji přečetla. Myslím, že je dobře, že se toto téma otevřelo a knihu tím vnímám jako velmi přínosnou, i když chápu, že některým nesplnila to, co od ní očekávaly. Ono to vlastně totiž nebylo jen o bezdětnosti. Nejprve mě to taky zarazilo, ale pak jsem si říkala, že to je vlastně dobře. Nemusíme nutně znát detaily všech zpovídaných žen ale dozvíme se různé životní příběhy i příčiny toho, proč tyto ženy nemají děti. Ano, některé byly trochu ezo ale vlastně mi to nijak nevadilo. U každé jsem si našla nějakou větu nebo myšlenku, která mi byla blízká a sympatická. Prosím, víc takových knih. Mít děti opravdu není samozřejmost a je dobré, aby se o tom víc mluvilo.
Byla jsem velmi zvědavá na obsah této knihy, ale zpracování mě vůbec nenadchlo. Psaná forma se pro tyto příběhy nehodí. Podcast by byl lepší volbou, případně zkušenější oko pro selekci otázek a výběr obsahu knihy.
Směr, jakým autorka posouvala rozhovory, mě upřímně neoslovil. Mám pocit, že nezaznělo mnoho důležitých otázek, které by čtenářům pomohly k pochopení celých příběhů. Rozhovory vypadají polovičatě a chybí souvislosti. Mezi řádky se toho ztrácí tolik, co by ženy mohly a chtěly vyprávět.
Rozhovory se velmi často stačí podivnými směry a původní otázky nejsou zodpovězeny. Vyvolává to ve mně otázku, proč autorka zařadila právě takový výběr, když měla údajně hodiny nahraných podkladů z rozhovorů. Kolikrát je kontext natolik narušený, že z toho zpovídané ženy nevychází v dobrém světle.
Abych nezněla jen negativně: příběh mi přinesl i zajímavé informace a příběhy (ačkoliv ta forma nebyla nejlepší). Líbila se mi rozmanitost žen a rozmanitost jejich příběhů (ačkoliv jich až příliš mnoho směřovalo jakousi ezocestou). Za pozornost kniha stojí, odhaluje velmi těžké téma. Škoda jen toho zpracování, které není příliš poutavé...
Žiju bez dětí
Od knihy jsem vůbec nevěděla, co očekávat. Momentálně procházím lehkou životní krizí a často se ptám, zda mít či nemít. Formát rozhovorů mi docela sedí, ale v tomto případě si myslím, že by nebylo od věci, nechat vyniknout skutečný hlas žen, emoce … Všechny ženy mají pouze jeden společný jmenovatel - nechtějí/nemůžou mít děti. Jinak zde nelze najít žádný stereotyp typu kariéristka apod. Na mě byla kniha zbytečně dlouhá, ale pokud nepátráte po něčem hlubokém, tak asi stojí za přečtení.