Žil jsem na Čukotce
Tichon Zacharovič Sjomuškin
https://www.databazeknih.cz/img/books/14_/147189/zil-jsem-na-cukotce-147189.jpg
4
32
32
V září 1928 dorazili do Čukotky pracovníci kultbázy (t. j. střediska osvětové práce ve vzdálených krajinách SSSR). Čukotka je nejodlehlejší výspa Sovět. svazu, je odtud 5000 km do nejbližšího většího města, ale jen několik desítek km do amer. Aljašky. Rom. kronika Semuškinova sleduje práci kult. expedice. Její členové se napřed sami musili seznámit se životem Čukčů, naučit se čukočsky. Nesnadno získávali důvěru domorodců, zvlášť těžký boj svedli s kouzelníky, šamany, kteří zabraňovali čukočským dětem navštěvovat školu t’angů (bělochů). V první části knihy je vylíčen první rok této školy. V druhé části, odehrávající se o šest let později, se již ukázaly skvělé výsledky kultbázy: někteří z žáků školy odjíždějí na další studie do Moskvy. Čukotští lovci tuleňů a mrožů se již nediví biografu, koupelně, elektrickému vařiči. Vody brázdí motorové loďky a po čukotské zemi jezdí kola. Dnes je Čukotka napojena na "Velkou zemi" pravidelnou leteckou linkou.... celý text
Přidat komentář
Přečteno jednou na základní škole a vůbec mně kniha neoslovila. Asi není pro mně čtení o drsném životě v zamrzlé oblasti pro mně.
Čtivě napsaná kniha o životě Čukčů.Cetla jsem ji na zátah,nemohla jsem se od děje odpoutat.A je mi šumafuk, že ji psal sovětský spisovatel.
Tady jsem se prvně dočetla o sněžné slepotě. Chce to provrtat kus kůry špičkou nože a uvázat si "brýle" přes oči...
Hodně zajímavá kniha o upevňování moci sovětského státu na samé jeho periferii, v arktické oblasti poloostrova Čukotka. Těžko říci jestli organizace školní docházky a vůbec celá změna života původních obyvatel Čukčů probíhala takovým v podstatě idylickým způsobem jako je popsáno v knize. Zřejmě ne, je to cítit i z popisu odporu domorodých šamanů k zavádění nových pořádků, včetně střelby na učitele a podobně. Také otázce alkoholismu se autor úzkostlivě vyhýbá, i když z jiných popisů života na severu je zřejmé že obchodníci s kožešinami a carská vláda tento spolehlivý prostředek k ovládnutí domorodců používaly ve velkém.
Na druhé straně je tady spousta krásného vyprávění o životě v Arktidě, od rodinného života až po lov. Zaujal mně že i tady se evropané, kteří byli vysláni na daleký sever, nakazili krásou Arktidy, a pravidelně se vraceli zpět. Celkově moc příjemné a poučné čtení, pokud si odmyslíte nezbytnou propagandu, danou dobou kdy byla kniha napsána.
Knížku jsem četla jako holka a doslova jsem hltala popis života domorodců i jejich zvyků a pověr. Úplně nejvíc jsem obdivovala jméno Tagraj a říkala si, že jednou tak pojmenuju svého syna... (ale nestalo se) :-)
Já mám vydání knihy z roku 1964 a tady je jméno autora napsáno jako Sjomuškin, asi záleží na překladu jména z azbuky. Knihu jsem jako kluk četl několikrát a moc mě bavila. Jasně, je to prezentace přístupu SSSR k menšinám, ale jak to bylo doopravdy se už nedozvíme.
Knížka se mi moc líbila. Samozřejmě těžko soudit, jak to bylo doopravdy, zda například přesvědčování Čukčů, aby posílali děti do škol a nechávali se ošetřit v nemocnici, probíhalo tak nenásilně, jak autor popisuje. A i kdyby to byla pravda, stejně se najde dost lidí, kteří budou tvrdit opak. O tom, že staré Čukče jejich dospělé děti uškrtily, aby je nemusely dále živit, jsem četla ve více knihách. A identita neidentita, nepřipadá mi to jako něco, co by se mělo dít ve 20. století, tím méně pak ve století 21. Samozřejmě, existuje vždy možnost nechat původní národnosti být, nepřibližovat se k nim, aby si zachovaly původní kulturu i se vším, co k tomu patří. Jenže Čukčové nebyli "netknutí" civilizací, již dávno prodávali bílým osadníkům cenné kožešiny a dostávali za ně zaplacenu směšnou cenu. Nemyslím si tudíž, že by mezi ně negativní jevy jako alkoholismus přinesli teprve šiřitelé socialismu. Mimochodem, asi nejvíce propagandistická je na celé knize výše uvedená anotace. Jinak kniha popisuje jednak boj za zlepšení životních podmínek Čukčů, jednak jejich zvyky a obrovskou lásku rodičů a jejich dětí, malých školáků v internátní škole. Bohužel to je v ostrém kontrastu s pozdější brutální euthanasií starých rodičů.
I já byla z knížky nadšená, než mi došlo, že přístup k obyvatelů Čukotky si v některých aspektech nezadá s americkým přístupem k Indiánům - ztráta identity původního obyvatelstva. jeho následný alkoholismus, zábor a částečná likvidace původní tundry...
Propaganda sem propaganda tam.Já jsem byla z knížky nadšená a dělala jsem z ní i referát.
Když o tom uvažuji,dělala jsem referát i ze Svéhlavičky od Krásnohorské,ale co už. :)
Kdybych ji doma našla ( Čukotku) ,zkusila bych si ji znovu přečíst.Asi zapátrám,
Asi vůbec trvale nejoblíbenější moje kniha, přestože jsem do Převratu v 1989 ji četl jen jednou, od Převratu pak několikrát. A velice rád.
Detailně popisuje vymaňování národa Čukčů z Matrixu utkaného šamany a ochodníky s kožešinami. Na počátku se v zájmu "trhu" staří Čukčové dobrovolně oddávají "euthanasii" zardoušením, na konci knihy již jejich dcery a vnučky rodí v moderní nemocnici. Z původně negramotných dětí jsou za několik let piloti letadel.
Bez síly a zájmu tehdejšího CCCP by patrně ale žili v Matrixu dodnes. Stejně jako jsme v něm nyní my.
Velice ideologicky nebezpečná a čtivá kniha - plná lidství, naděje, ale i humoru!
Čukčové nepoužívali sůl, nikdy se nemyli, nečistili si zuby, staří se nechávali zardousit, když už si připadali neschopní a neužiteční... A pak přišla SOVĚTIZACE TUNDRY. Pokud se někdo odhodlá ke čtení této agitky, doporučuji nejnovější vydání z roku 1964 s modernějším čtivým překladem Jiřího Moravce.
Kniha je typickým produktem své doby, jak obdobím vzniku, tak i českých vydání okolo 50. let minulého století. Je třeba na ni nahlížet jako na ideologicky laděnou reportáž - takových v té době vycházela celá řada.
Autorovy další knížky
| 1952 |  Žil jsem na Čukotce |
| 1951 |  Alitět odchází do hor |
| 1950 | Na Čukotke svitá |
| 1950 |  Alitět odchází do hor - I.díl |
| 1950 | Alitět odchází do hor - II.díl |
Je rok 1928 a do kultbáze (dnešní osada Lavrentija) připlouvá malá skupinka ruských učitelů, aby šířila na Čukotce vzdělání a sovětský styl života. Pryč je carské Rusko, kdy zlí Rusové a ještě zlejší Amerikánci Čukči jen vykořisťovali, opíjeli a obírali o kožešiny. Nyní přichází svoboda, rovnoprávnost, touha je vše naučit a všude pověsit fotografie moudrého Lenina a ještě moudřejšího Stalina.
Na Sjomuškinovi je vidět, že na Čukotce skutečně žil, že si zamiloval tamní přírodu i samotné Čukče. Román byl poprvé vydán v roce 1945, tak ta dávka sovětské propagandy je zde dost poznat a je potřeba se nad ní přenést.
Sledujeme, jak ruští učitelé vybírají první skupinku dětí, které učí psát, počítat, mluvit rusky. Setkáváme se s pro nás nepředstavitelnými zvyky Čukčů – dobrovolná smrt uškrcením, neochota se umývat apod. Čas běží a mezi přibližně desetiletými žáky si získáváme své oblíbence, především Tagraje, který se nejprve nechce nechat ani ostříhat, ale postupně se stává „nejsvětštějším“ ze všech Čukčů.
Zlí šamané brojí proti sovětizaci tundry, ale postupně jsou zesměšňováni a ustupují do pozadí před moderním školstvím, medicínou a vědeckým přístupem. Všichni jsou nadšení a budují lepší svět.
Uplyne přibližně deset let a kniha pokračuje svou druhou částí. Žáci dospěli, na Čukotce je více Rusů a je potřeba šamanismus vymítit i v nejodlehlejších částech Čukotky mezi pastevci sobů, kam se postupně vydávají sovětsky uvědomělí Čukčové. Tagraj se stává prvním letcem mezi Čukči.
V závěru žáci skládají závěrečné zkoušky, setkávají se s poslancem, který je Čukča a v Moskvě dokonce mluvil se samotným Stalinem. Nejlepší žáci se vydávají do Moskvy studovat vysoké školy a budovat lepší sovětský svět.