Zimní dvůr

29.08.2023

Nejvýraznějším motivem sbírky je zabijačka. Stojíme v zimě uprostřed dvora (odkrytí, v nehostinném prostředí) a kolem se děje násilí, obnažují se vnitřnosti (játra, krev, hlen, aorta, střeva, krev, mozek, žíly, ledviny) a je to provázeno jakousi sadistickou či poživačnou radostí (jako v asi nejpůsobivějším dvouverší sbírky: Jako by tlačili panenskou líc / k pyskům masožravého koně). Nezabíjí se ani tak prase. V jedná básni je to zbloudilý králík, jinde se objeví jelení hlava, nakonec je to ale právě ta radost z masakru, co je příčinou nejfatálnější smrti. Umírá zde člověk. Např. sestra, která se vysměje chovanci ústavu je spíše zvířetem (A pýchou se jí prokrvily jaternice / klobásy i vole). Mladík, který zpolíčkuje umírajícího otce tentýž večer krmí psa vlastními zvratky. Člověk je zoufale tělesný, nemohoucí (jedním z dějišť sbírky je ústav).
Všudypřítomná surovost sugeruje středověk, a to i v jazyce: když lampa, tak lucerna či laterna; když pokoj, tak cimra; když peněženka, tak prkenice; když lavice, tak škamna. I výjevy všední se stávají čímsi živočišným, hrozivým (napouštění trámů jateční krví, lůj pro ptáky rozvěšený na stromech, koupání se v soli - ovšem rudé, pohyb řetězů psů, mazání psím sádlem, čtení novin pokrytých šlemem po předchozím kuchání přinesené ryby).
V poslední básni sbírky zazní postesk: Již příliš otupěli, / i dějiny by nejraději psali menoreou. Jako by veškerá ta popsaná zvěrstva a krutost neměla už ani sílu znechutit. Kniha vskutku může působit jako prvoplánová snaha znechutit a tím upoutat pozornost. Ale při bližším čtení cítíme, jak expresivita vychází už z předchozího zhnusení (např. v úvodní básni Prolog). Jak se k ní lyrický subjekt uchyluje, ne aby se v ní rochnil, ale aby v ní čtenáře se zadostiučiněním vymáchal. Autor v jednom rozhovoru řekl, že se noří do temnoty, protože právě v ní je Světlo, které tma nepohltila. A opravdu, uprostřed temnoty zimního dvora občas probleskuje kdesi na okraji světlo (např. častý motiv lampy). Často jde jen o vzpomínku nebo jakoby marnou útěchu (schovanka ústavu každodenně nehlížející do bývalé kaple; teplé sklíčko od monstrance uprostřed mrazu; paténa, co jediná skví se životem; rozdělání ohně v kamnech při čekání na tmu). Člověk se může opřít leda o trny vidlí. Ale nebýt chrámu, slídícího jako kuna po vejcích (ani ten chrám nestojí mimo všeobecný marasmus), byl by vůbec?

23.09.2021

Chlad není ve sbírce způsoben jen podnebným pásem či nějakou sněhovou vánicí, chladně působí i vztahy mezi lidmi, kteří se ve sbírce mihnou. Jako by byl budován jakýsi nejasný mikrokosmos – úplně jsem si představoval, že všechny básně se dějí na nějaké malé ploše. Všepřítomný marast, úpadek, chudoba, spousta nemocí a stáří, zbytky. To vše je ještě umocněno surovým výrazivem. Sbírka je však prosta jakýchkoliv nadměrných figur a tropů, takže vše působí jaksi přirozeně. Místo toho využívá často "upřesňovacích závorek"; říct to podruhé a jinak, zdůraznit jiný aspekt, paralelnost skutečnosti.
Velký důraz je kladen na lidský pud, na patologii lidské komunikace, zvrhlost modernity. Chlíbec ukazuje, jak je zhola nemožné opustit hranice svého těla a odpoutat se od přítomnosti. Tělesnost bývá dovedena až do největšího hnusu, třeba v básni Závěť, kde subjekt určuje uložení jednotlivých částí svého těla na roztodivná místa. Materiál, tělo a duše: vše jako by bylo srovnáno do jedné řady jako zajíci na výloži.
Trochu jsem bojoval s archaickým lexikem (škamna, prkenice, ohromné množství názvů nemocí, mázdra, fortna; nebo jsem až takový zoomer?) – chápu, že se to k těm anachronickým motivům hodí, zároveň jsem ale narazil na svoji touhu "znát každé slovo", takže pro mě čtení některých básní nebylo úplně komfortní.
"Hrůza ze smrti plyne z jistoty, že živi jsme blíž nicotě." Občas to není příjemné čtení, jen co je pravda. Ale sem tam se zableskne nějaký ten cukr pro dobytek.

Probudíte se ještě v šeru,
mlha, světlo u železničního mostu,
vše příznačné, poznáváte svůj dech
a tep, tak rádi byste žili.
Pak vám sprostota narve před oči
práci reklamní kreatury
(lidský mozek a vepřové varle
triumfují v záměně,
sebevědomí poloboha...).
V čekárně na nádraží už mají reproduktor,
a tak vám kanálie v hudební směně
neodvolatelně rozvrací den už zrána.
Vrátíte se tedy domů, vyhledat něco,
co nezasáhla kupčící zvůle člověka.
Rozděláte v kamnech oheň, čekáte tmu.
(s. 15)

Básně formou volného verše - jak název napovídá, plné všudypřítomné zimy, vesnice a přírody, zvířat, lidí... ovšem z té jejich hodně naturalistické, nelíbivé a nepoetické stránky. Je to působivé, osobité, budí to emoce, ty věty plné marastu, chladu, rozkladu, nemocí a stáří, vnitřností, základních pudů... jakási podprahová agresivní znechucenost nade vším, úzkost...jsem asi příliš psychicky "normální", abych si tuto optiku dokázala opravdu vychutnat. To však zřejmě ani není účelem.

25.09.2014

Autorův básnický slovník nepůsobí přitažlivě. Kladně lze hodnotit, že i přes značnou syrovost není vulgární. Básně mají atmosféru, jsou v nich trefné postřehy všedního dne. (Návrat: ... V čekárně na nádraží už mají reproduktor, a tak vám kanálie v hudební směně neodvolatelně rozvrací den už zrána. Vrátíte se tedy domů, vyhledat něco, co nezasáhla kupčící zvůle člověka. Rozděláte v kamnech oheň, čekáte tmu.) Teprve ve druhé polovině sbírky se mi básně zdály přístupnější, nejspíše proto, že jsem si na autorův styl zvykla. Tento pocit však do druhého dne zmizel a opět jsem se k nim musela těžce propracovávat. Knížka je to osobitá, nepodbízivá a netuctová.