Zimní pohádka
William Shakespeare
https://www.databazeknih.cz/img/books/44_/444067/bmid_zimni-pohadka-N8n-444067.jpeg
4
206
206
Pohádková romance z posledního tvůrčího období anglického klasika je příběhem žárlivosti mezi dvěma královskými páry, zasazeným do fiktivní země, pro niž si autor vypůjčil jméno Bohemia. Hra patří do nevelké skupiny Shakespearových pozdních her, které se dnes žánrově označují jako romance. Sdílí s nimi rodinné téma a závěrečný motiv odpuštění, usmíření a znovunalezené harmonie. Pro nás je hra zajímavá už tím, že se částečně odehrává v Čechách. Díky této okolnosti hra sehrála významnou roli v české kultuře v době vrcholícího národního obrození. Vyšlo v rámci edice Souborné dílo Williama Shakespeara v překladu Martina Hilského, v souboru s dalšími třemi svazky: Cymbelín, Bouře, Perikles.... celý text
Literatura světová Divadelní hry
Vydáno: 2001 , ELK - Evropský literární klub , Knižní klubOriginální název:
The Winter's Tale, 1611
více info...
Přidat komentář
Hlavním hybatelem děje je žárlivost. Od Shakespeara jsem četla nebo viděla jen pár děl, ale řekla bych, že je to častý motiv.
Pri tejto hre som si nevdojak spomenul na úbohého Oidipa, ktorý svojim vzdorom proti osudu paradoxne vbieha osudu do rúk, vyspí sa so svojou matkou a zabíja svojho otca. Oči boli tým médiom, cez ktoré skúmal svet a ktoré ho pri interpretáciách viackrát zradili, pretože to čo videl, nebolo tým, čím si myslel, že to je. Niečo podobne tragické sa stane aj Leontovi. Leontes sa snaží interpretovať deje prebiehajúce v jeho blízkosti, deje, ktoré videl "na vlastné oči", ale práve táto interpretácia ho zrádza. Či skôr prílišná dôvera v tieto svoje schopnosti. Za všetkým čo Leontes robí, som videl individualitu, ktorá je presvedčená o vlastných schopnostiach čítať beh sveta a to až do tej miery, že stráca dôveru v druhých. A nielen v ich pohnútky, vlastnosti a schopnosti, ale aj interpretácie (napríklad interpretácie orákula). Leontes nečaká, nie je schopný trpezlivo vyčkať, vyčkať na správny čas, vyčkať na druhých, ale okamžite koná. Má príliš veľa pýchy a príliš málo mravnej sily. Aký to rozdiel oproti Hermione, ktorá bola schopná 16 rokov trpezlivo vyčkávať na to, kým sám čas odhalí všetky skutočnosti a vynesie na svetlo pravdu. Hermiona je tu opakom kráľa, pretože sa podriaďuje behu času a trpezlivo a s pokorou znáša celú tú masu krutostí, ktoré sa znášali na jej hlavu. Trpezlivo čaká na interpretáciu samotného času.
A podobne sú na tom aj ostatné postavy. Okrem už klasickej Shakespearovej témy prírody, ktorá sa tak úzko spája s jeho pastorálnymi hrami, ako aj témy herectva, hrania rolí, sveta ako divadla, v ktorom sa každý prezlieka, sa tu dostáva na svetlo práve táto otázka nesprávnej interpretácie behu sveta. Polyxenes odmieta chudobnú vidiečanku pričom netuší, že ide o princeznú. Florizel sa so svojimi zámermi zverí cudzincovi, pričom netuší, že je to jeho prezlečený otec. Žiadna z postáv nie je skutočne schopná čítať skutočnosť a zaostáva so svojimi interpretáciami za okolitými dejmi. Jedinou akousi istotou sa tu opäť stáva príroda, v ktorej možno hľadať únik, pretože ona nemanipuluje a neskrýva sa.
A tak bol skutočnou a hlavnou postavou tejto hry naozaj ten čas, ktorý jediný dokáže vyniesť na svetlo pravdu, pretože tá sa medzi ľuďmi akosi rada skrýva. Tento čas nám hovorí, že nemáme príliš dať na prvý dojem, že nemáme skočiť hneď po prvej dostupnej možnosti výkladu, a nemáme sa snažiť príliš rýchlo interpretovať pohnútky druhých, pretože až s časom prichádza na svetlo sveta pravda - dovtedy sme len v zajatí svojich predsudkov a manipulácií. Mali by sme byť Hermionami, pretože trpezlivosť a viera nielen ruže, ale aj pravdu prináša.
Divadlo: LSS (2021)
(SPOILER) Pěkná hra, jako vždy skvělý překlad Martina Hilského, oceňuji také lokaci "u nás". Co mě ale zaráží je to, jak se Hermiona ráda vrátila ke králi, i když jim zabil syna a málem i dceru, kterou navíc kvůli němu tak dlouho neviděla. Jinak se mi děj líbil.
Povedená záležitost. Moc mě bavil humor, děj i prostředí. Kdyby nebyl takový konec hodnotím plným počtem hvězd.
Hra na pomezí tragédie až komedie, v níž hraje velkou roli fantazie. Tak lze nejlépe popsat Zimní pohádku, která se odehrává na Sicílii a v Čechách, jimž Vilda přisoudil moře (a také krále s typicky českým jménem Polixenes). Děj plyne rychle, autor neztrácí čas nadbytečnými dialogy. Z jazykového hlediska nepatří hra k nejsložitějším. A těch zvratů! Knižní verzí jsem se bavil a překvapuje mě zdejší nízké hodnocení. Stejně tak se mi líbila i divadelní interpretace na Letních shakespearovských slavnostech. Kouzelné prostředí míčovny Pražského hradu celý zážitek jen umocnilo. Navíc silné herecké obsazení (Isteník, Rašilov, Krobotová, Arichteva a další) prostě nemůže zklamat.
Přestože má pohádka (celkem) dobrý konec, ani zde není všechno růžové. Král je přespříliš žárlivý, čímž postupně rozvrátí celou svou rodinu. Děj odehrávající se v Čechách je už více prohlouben, sledujeme mladou lásku i vlastní záměry taškáře.
Člověk si musí mnoho domýšlet, nejspíš to není četba pro každého. Ocenila bych rozšířenější konec, ale to je jen drobnost.
Ze všech Williamových her, kde je ústředním tématem žárlivost, mě Zimní pohádka bavila patrně nejvíc. I díky tomu, že Shakespeare mnohé říká tím, co vůbec nenapsal. Žárlivost zplozená pouze vlastní myšlenkou může mít dalekosáhlé důsledky, o čemž se Leonites velmi citelně přesvědčil. Probuzení a prozření přišly až následkem ještě většího traumatu. Bravurní první část hry, korunovaná "soudní pří" Leonida s Hermionou, jejíž projev mi připomněl obhajobu Kateřiny Aragonské z Jindřicha VIII.
Jinak je zde mnohé, co je známo z dílny anglického barda. Carmillo je nenápadným hybatelem děje a uvádí zlomy v zápletce. Paulina je obrazem celkem kousavého svědomí i jeho konečným léčením. Teda o nic méně ostrým; až pohádkovým=o) Autolykus s Křupanem do hry vnáší trochu toho humoru. Výstupy na oslavách stříže budiž důkazem. Vsunutý monolog Času je samostatnou perličkou, která stojí za přečtení i vytržení z kontextu, byť je onen monolog příliš dlouhý pro citování. A samozřejmě vždy přítomná dualita; Shakespeare málokdy napsal něco jednostranného, ať se jedná o hru nebo postavy. Viz třeba právě dvojice králů - Leonites a Polixenes - kteří si během hry několikrát prohodí nálady.
Avšak jsme v pohádce, či zimním příběhu (odehrávajícím se ve sluncem ozářených zemích...) chcete-li, takže i ta pohádková romance tu má svůj prostor ve dvojici Florizela s Perditou. Příběh, který jsme četli/viděli/slyšeli mnohokrát v mnoha podobách. I podobně odlehčené, jako je celá tahle Shakespearova hra. A musím doznat, že prozatím mě ta odlehčenější tvář bardova docela baví. Nejsou to hry vrcholné, nejsou ani doporučitelné pro začátek s Shakespearem. Je však proč je oceňovat.
Malý polemizující dodatek: Mnohé, i mě, jistě zaujme, že částečně se Zimní pohádka odehrává v Českém království. Které je přímořským státem. Ono to láká, já mám však (studiem a znalostmi nepodložené) pochyby, zda Shakespeare slovem Bohemia myslel skutečně Čechy. Vždyť je to slovo poměrně zrádné. A skutečně si nemyslím, že by zrovna on byl natolik "hloupý", aby nevěděl, že Čechy neleží u moře. I kdyby pro nic jiného, hru napsal v době, kdy mohl vědět o plánovaném sňatku Alžběty Stuartovny, která se stala českou královnou dva roky po sepsání hry. Navrch se hra hrála během svatebních slavností, neměla to být spíš autorova forma poklony Alžbětě, která se tak nějak stala trvalou? Kdo ví. Shakespeare chtě nechtě vždycky vyvolává otázky=o)
Od Shakespeara sem čekala asi trochu víc...a teda podle názvu sem si představovala trochu jiný příběh a možná díky očekávání to bylo pro mě zklamání. Plusový bod uděluji za výskyt jména Hermiona :-)
V tomto čase odlehčená četba je třeba.
Pohádka z mistrovského pera se mi jeví jako vedlejší produkt pro zobrazení královských bludů, zde v amoku žárlivosti, které léčí čas a pohádka, neboť revolta je zde nepatřičná.
Bohemia - snad libozvučný název pro autora a fantazie dá pohádce pro nás další hodnotu otisku Čech v díle mistra, i když k moři si území vybojoval jiný český panovník. Možná jeho sláva se v ústním podáním dostala, tak jako veronský příběh, k doslechu mistra příběhů do Anglie.
Jména však jsou jiná potíž, to řecké, je alespoň evropské.
Příběh končící pohádkou je asi mimořádnost na žebříčku mých hodnocení, neboť ostatní díla jsou za 5*.
Audioverze s bardy hereckých legend.
A já pořád dumala nad tím, odkud berou tvůrci jihoamerických telenovel náměty :-)))
Ovšem verše , které na začátku pronáší Čas, tak ty beru!
Po celou dobu hry jsem postavu Sicilského krále nechápala, prostě člověk s psychickým onemocněním. Líbilo se mi, jak Shakespeare vyobrazil ženy v ději této hry. Žádné naivky, ale rozhodné, které by šly i přes mrtvoly. Konec hry byl kouzelný, dočítala jsem s úsměvem na tváři, jen mě překvapilo, že k postavě syna Sicilského krále se nikdo při závěrečným setkání nevrátil nebo snad mi to jen uniklo, netuším.
Tak jako mnozí jiní jsem byla hlavně zvědavá na Čechy u moře - sen a touhu prakticky každého z nás.
První část hry mi připadá velice krutá, řekla bych, že daleko víc než Othello, a ani zdaleka mi nepřipomíná pohádku. Druhá část už pohádka je. Takže nakonec z toho Shakespearovi, při vší povinné úctě k němu, vyšel jakýsi kočkopes se šťastným koncem.
Několik myšlenek je ovšem skutečně nadčasových:
a) žárlivost dokáže zničit úplně všechno a žárlivce nepřesvědčíte ničím, žárlivec "ohýbá" fakta vždy tak, aby zapadla do jeho scénáře,
b) pokání je možná bohulibé, ale vždy přichází pozdě,
c) dobré konce, jakkoliv nepravděpodobné, jsou možné jen v pohádkách, takže nakonec Zimní pohádka pohádkou a jen pohádkou je.
Všechny klasické Shakespearovi motivy v jednom pěkném příběhu, který díky tématu žárlivosti nikdy nepozbude aktuálnosti.
Zprvu mi to připadalo, že se jedná o klasickou tragédii ... kvůli hlouposti a žárlivosti sicilského krále, zemřel jako jeho syn i manželka Hermiona a svou narozenou dceru zavrhl ... ale pak se děj přesouvá o 16 let později ... kde se syn českého krále zamiluje do pastýřovi dcery ... dál nechci přímo prozrazovat děj ... ale konec je opravdu pohádkový se šťastným koncem ... kniha se mi líbila
Někde jsem četla, že Zimní pohádka je populární mezi rodiči. Velmi rádi na tuto hru berou své děti do divadla. Protože jí neznají! Kdybych byla v mládí jako Sněhurka (což jsem nebyla, spíš jako Ronja) a kdyby mě rodiče vzali do divadla na Zimní pohádku, tak po návratu domů rozstříhám všechny záclony, které byly jako závoj, zavřu je do krabice a strčím hluboko pod postel. Přestanu snít o nádherné svatbě a úžasném princi na bílém koni. Tolik žárlivosti pro nic a tolik utrpení pro žárlivost. Já mám tak ráda Shakespeara, ale tohle je mimo mé chápání. Někde jsem četla, že mé znamení je žárlivé asi z 1 %. Asi na tom něco bude, protože tohle bylo naprosto něco iracionálního. A kohokoli, kdo žije se žárlivcem, velmi lituji. To musí být hrozné utrpení.
Žárlivost jako v Othellovi, nešťastná láska jako v Romeovi a Julii, divadlo na divadle jako např. ve Snu noci svatojánské a nakonec se vezmou... jako v jiných hrách, ale stejně je tato hra zase jiná, jiný příběh a hlavně
" Dějiště: zde, v zemi zvané Čechy, uvnitř země i na břehu moře, kde se prohánějí medvědi a jiná zběř..."
Vydání Dilie z roku 1964, přebásnění a úprava Kamila Bednáře
Kniha me moc nenadchla, ale asi to bude tim, ze nemam rada dramata. Chtela jsem to ale zase jednou zkusit a hlavne diky prekvapivemu konci toho uplne nelituju. Taky se mi libilo, ze zde vystupuje cesky kral. Mam z knihy vypsanou jedinou vetu, ale myslim, ze stoji za to: "Dobry skutek nechvalen tisic dalsich zabiji"...
Čtyři sta let starý pohádkově černobílý příběh o tom, kolik zla může napáchat žárlivost (škoda, že v tom je stále aktuální). Vše (tedy skoro vše) se ale nakonec v dobré obrátí: zlo je potrestáno a napraveno a dobro nepřišlo (zcela) k úhoně, ač si vytrpělo své.
Autorovy další knížky
| 2015 |  Romeo a Julie |
| 2010 | Hamlet |
| 2011 | Zkrocení zlé ženy |
| 1994 | Sen noci svatojánské |
| 1964 | Othello |
Po zhlédnutí představení v rámci Letních Shakespearovských slavností na hradu Špilberk, jsem si našla i knižní podobu. Oboje pěkné. Nezapomenutelný výkon Michala Isteníka v roli krále Leontese, ale i dalších herců Saši Rašilova, Petry Špalkové nebo Veroniky Arichteva a Aleny Mihulové, mi dlouho zůstane v paměti.