Zimohrádek
Ivan Wernisch
https://www.databazeknih.cz/img/books/47_/47043/zimohradek-47043.jpg
4
125
125
Zimohrádek (1965) je třetí básnickou sbírkou Ivana Wernische a je také jeho sbírkou nejznámější. Zaslouženě? Nezaslouženě? Je to sbírka, v níž snová krása se pojí s děsem a kde je současně vlídno i studeně. Poezie si tu vládne vlastními zákonitostmi, zároveň se však dovolává něčeho samozřejmého v nás: teskné lítosti, jež nemá důvod. Wernischovy krajiny jsou z jiného světa, plné přízraků, zašifrovaných nápověd; prohání se jimi napůl koně a od půli vlci s vraními křídly či „rzivě bílé“ labutě. Ale přesto: jako bychom tu už všichni jednou stáli, jen si nemůžeme vzpomenout, kdy a kde to bylo. Zimohrádek na nás něco ví.... celý text
Přidat komentář
Poezie pana Wernische mě moc za srdce nevzala. I když jsem báseň po básni četla pomalu. Asi jsem k tomu nedozrála.
Zimohrádek je plný matoucích signálů, neuvěřitelných dějů a poťouchlého vnímání, ale zároveň se za tou nalomenou logikou ukrývá něco důvěrně známého. Všechny ty polouzavřené zahrady, lodní cesty a záhadní tvoři jako by odkazovali k jakémusi starobylému světu, který jsem sice nezažili, ale proudí nám v podvědomí.
Wernischův subjekt v leckdy hovoří s naivní, dětskou dikcí imaginativně a nevšedně, ale zároveň zcela spontánně, nenuceně a s nevědomostí toho fascinujícího. Ale ona zasněná idyla většinou ústí spíše do znepokojivých stavů (Na sněhových podpatcích / mluvím u studny / ke svým mrtvým psům.) Tento zkonstruovaný svět se jeví chvílemi jen jako ledabyle nahozený, ale jak čtenář sbírkou postupuje, ukazuje se, že se jedná o pečlivě promyšlený kosmos autor je motivům tuze věrný, prochází se zde neustále zahradami, projíždí šífy, prohání se němí jezdci, všude mezi tím drásavá lítost zřejmé provázání zde je, ale jakákoliv linka se trhá, stejně jako sny se nedějí posloupně.
Vůbec nejsilněji vnímám v knize topos zahrady, který se vyznačuje různými protiklady skýtá zahalenost tajemných prostranství, ale také má intimní, rodinný charakter; budí k prozkoumávání a k napínání imaginace, ale zároveň je to prostor (ať už jakkoliv chabě zdi drolené psím vínem) ohraničený. Místo vnikání i úniku. V Zimohrádku tam dochází k refrénovitému líbání i k pohřbům mima.
Domovský charakter zimní verandy pak úplně narušuje neustálé poutnictví. Nikdy se nedovede navrátit, píše se v jedné básni o kolesovém parníku a zdá se, že se to dá vztáhnout i k subjektu. Ten rovněž věčně cestuje však se zde objeví místa z širého světa, zejména orientálně svět se otiskuje v ikebanách a kimonech , dychtí po neznámém, ale toto neustálé putování se po čase zdá být spíše blouděním, vykořeněností, nemožností setrvání a nalezení útočiště. Sotva se zavřou jedny dveře, otevřou se jiné, sotva se někde subjekt ustálí, už zase říká potutelné a plaché PA. I přes nekonečné putování se v básních vyjevuje nemožnost prozkoumání a probádání, míhají se zde nenalezené, nedosažitelné a nedotknutelné skutečnosti (hledám dveře, které tu nikdy nebyly; Tužkami od krabice od doutníků jsem kreslil jedno zvíře, / které jsem ještě nepotkal.)
Mnoho básní by šlo označit za až lačnivě milostné Wernisch se chvílemi pohybuje na hranici sentimentu, patosu a omamnosti. Ale toto neustálé obracení k milovanému subjektu (a kdo to vlastně je? ničemnice? paní domu? Barbara? Helena?) se neobejde bez peripetií a pochybností je plné zárazů, disonancí, nepochopení a vzdálení (Se mnou? podivila se. Proč se mnou.; Jsem jinde.) To neustálé prahnutí po nových a nových místech jako by i tak vedlo jen k částečnému propojení, nedokončené vzájemnosti (Ty, útlý, ty mi do očí pláčeš, / říkala mi a plakala.) Zdánlivě autonomní svět vzdálený naší každodennosti, se tak stává do jisté míry její projekcí i zde je hromada stesku, hořkosti a marnosti, třebaže se do toho vklínili sumýši a ovce spásající pelyněk. Právě v nich to mnohdy všechno třímá.
Zatímco v oddíle Sen o Barbaře se vrství sny na sny, fiktivnost se prohlubuje s každým obrazem, tak z posledního oddílu už ono snění pomalu vyprchává. Jako by zde docházelo skoro i k reflexi konstrukce předchozích stránek bůh (nevědomí?) připisuje několik vlastních poznámek / na okraj mé básně, dále se nepřímo uvádí inspirace obrazy Heleny Wernischové. Subjekt propadá deziluzi, těžko přijímá vdechy reálného světa (už nejsem jenom tvá). Jako když člověk upadne do vtahujícího snu a po probuzení lapá po dechu. Poslední báseň Mlha však onu hranici mezi reálným a snovým světem zahaluje, subjekt mine zvířata s rozsvícenými svícny místo paroží, projde skrze švestkovou zahradu ale stále prochází neprostupnou mlhou.
Zimohrádek je sbírka, která svým opakováním veršů ukolébává, aby nás následující variací z onoho poklidu vyhodila. Na pampelišky se budu dívat už jen s představou chrtích očí.
PAMPELIŠKY
Pěší pomocníci lovců
vyvlekli jelena z lesa a lámou tyče,
v pampeliškách stojí chrti
se žlutýma očima.
(s. 31)
Tak jsem se ocitla ve snovém světě pana Wernische, při čtení básní jsem se cítila odtržená od reálného světa, obklopená hradbou, která mě chrání před vnějším světem. K tomu neskutečné krajiny, scenérie, které jsou mimo čas a kde se pohybují pohádkové postavy, zvířata a věci. Ale z básní jsem také cítila smutek, úzkost a osamění. Sbírku jsem si přečetla na základě doporučení. Taktéž doporučuji k přečtení.
Je toto poezie? Tato otázka se vkrádá na mysl velmi urputně při četbě první poloviny, ze které se vyloupne jeden zdařilý veršík:
Tázal jsem se, proč máš křížek. „Věříš?“
Pověsilas ho na krk mně a řeklas „tobě ne“.
Bylo by však chybou odkládat knížku předčasně. Náhle tenká nitka zájmu sílí, slova získávají na přitažlivosti a nálada se proměňuje.
Pro mne teprve Wernisch zacatecnik. Inspirace japonskem jeste nedotazena (Ikebana), obdoba cinske poezie (Pampelisky) vse je teprve v rozpuku. Jenze ja uz dnes vim jak to dopadne, tak i pres oslavny doslov Jiriho Travnicka davam 3 hvezdy.
Oprávněně jedna z nejdůležitějších sbírek autora a jedna z nejlepších sbírek české poezie druhé poloviny 20. století. Jednak originálním přístupem k poezii jako takové, tak tematickou šíří a takovou až snovou hravostí, a v neposlední řadě i tím, že i po těch více jak padesáti letech působí tahle sbírka neskutečně svěže. Síla je ale v tom celku. Samy o sobě jsou některé kousky slabší, ale jako celek, jako svým způsobem příběh to má neskutečnou sílu. Doporučuji.
tieto nádherné verše som prvýkrát čítal niekedy pred štyridsiatimi rokmi, podsunula mi ich šéfka Íverov. Wernish ma chytil za srdce a odvtedy ho mám rád a rád sa k nemu vraciam. preto ma potešila jesenná ponuka free e-kníh, v ktorej som našiel aj toto dielko a s radosťou som si ho - aspoň virtuálne - znovu prelistoval.
a teraz neviem - aj e-knihy patria do knihotéky?:)
„Měj se dobře, měj se dobře
a spomeň na mne nehodného
jen jediným vroucným vzdechnutím“
„Buď mi.
Při dešti na klepadle buď mi.“
Na Zimohrádek musíte mít správnou náladu. A já ji měla až na poslední čtvrtinu sbírky. Nejvíce se mi líbil poslední oddíl básní. Některé mi trochu svým tajemnem a ostrými pointami připomínaly Skácelovu Smuténku. Jinak šlo o velmi příjemnou četbu.
Poezie z mládí I. Werniche, a má svou pozoruhodnou sílu, že skutečně číst ji v zimě, tak teplota v mém těle může i klesnout, jak píše uživatel nade mnou.
Nečtu Zimohrádek v zimě (to se má chatrč sama od sebe změní v zimohrádek),čtu jej v období, kdy začínají ranní mlhy a ve vzduchu je cítit příznak plískanic, protože mám pocit, že kniha,svět okolo mne i já sám jsme naladěni na stejný ton.
Štítky knihy
Autorovy další knížky
| 1965 |  Zimohrádek |
| 1992 |  Doupě latinářů |
| 1961 | Kam letí nebe |
| 1990 | Čím drží svět pohromadě |
| 1985 | Beránci vlci aneb Marcipán a pumprnikl |
Musím říci, že snový svět pana Wernische mě uchvátil. Verše zamlžené mlhou utápějící se v úzkosti.
„Tázal jsem se, proč máš křížek. »Věříš?«
Pověsilas ho na krk mně a řeklas »tobě ne«.“
„Slyšel jsem o tom několikrát, ale vyprávění pokaždé
končilo slovy: nikdy se nedovede navrátit.“
„Už se jí nebudu ptát, na co myslí a jak myslí na mne,
abych se nedozvěděl, že už tady nejsem a že jsou tu
ještě přátelé, kteří byli na pohřbu.“
„Hraji sám se sebou,
v pokoji, který nebýval hernou.
Po tomto stole jsem nikdy nekladl obrázky
a býval jsem tu s Rousseauem i s tebou.
tedy skoro sám…“
„a tam za zdí… tam za zdí je opět mlha…“
- naprosto dokonalý poslední verš ve sbírce