Zinkoví chlapci
Světlana Alexandrovna Alexijevič
https://www.databazeknih.cz/img/books/29_/294569/bmid_zinkovi-chlapci-Act-294569.jpg
5
247
247
Zinkoví chlapci je knihou o válce v Afghánistánu. Je sestavena z autorčiných rozhovorů se sovětskými vojáky, kteří Afghánistán přežili, a s příbuznými těch, kteří se odtud vrátili v zinkových rakvích. Alexijevičová sama Afghánistán v době války navštívila a tuto zkušenost považuje za zlom ve svém uvažování o podstatě sovětského režimu i o oprávněnosti jakékoliv války. Kniha je ostře protiválečná, Afghánistán ukazuje jako místo naprosté devalvace ceny lidského života a rozvratu mravních hodnot a současně obžalovává Sovětský svaz z nezájmu o své vlastní vojáky, které posílá na smrt. Kniha je doplněna materiály dokumentujícími soudní proces, který byl proti autorce v Bělorusku v souvislosti s vydáním této knihy veden.... celý text
Literatura světová Literatura faktu
Vydáno: 2016 , Pistorius & OlšanskáOriginální název:
Цинковие малчики (Cinkovyje malčiki), 1989
více info...
Přidat komentář
Tohle je má třetí kniha od autorky a řekla bych že je asi nedrsnější.
Není nic horšího než zbytečně zmzačení lidé a zbytečná smrt člověka.
Moc si vážím paní Alexijevičové a přeji ji jen to dobré,ale zároveň se o ni bojím,protože v Rusku a i v Bělorusku nemají rádi lidi odhalující pravdu,píšící o pravdě a bojující za pravdu.
Co se týče soudního sporu kvůli této knize napadá mne jediné:Pro pravdu se lidé nejvíc zlobí.
Nejvíc mě "dostal" výrok jedné z matek u soudu:O sovětských hrdinech je třeba psát krásné knihy, a ne z nich dělat potravu pro děla.
Jenže na základě těch "krásných knih" se do války a do boje budou s romantickou představou vrhat další a další mladíci. Aby nakonec zjistili že válka je peklo na zemi a že není nic romantického na tom když se vám mozek nejlepšího přítele rozprskne po uniformě.
Sice těžká,ale velmi potřebná kniha.Doporučuji k přečtení.
Ďalšie silné príbehy bývalých vojakov v Afganistane a tiež ich matiek. Nezmyselné obete (tí, ktorí neprežili aj prežili). Nepochopiteľný vojenský systém aj súd s autorkou knihy.
Podobne ako v Černobyľskej modlitbe, tak aj v tejto knihe podáva autorka veľmi silné a naozaj hrozné svedectvá vojakov, ktorí prežili, matiek a manželiek, ktoré prišli o synov a manželov, ... a k tomu ten záver, čím si musela autorka prejsť kvôli tomu, že mala odvahu napísať pravdu. Odporúčam!
Při čtení jsem si vybavila před lety vyslechnutou besedu na Čro Vltava, kde se i někteří naši kritici vezli na vlně pomluv o S. Alexejevič. Některé jejich argumenty mi přišli opodstatněné. Jenže to jsem ještě neměla přečtenou žádnou její knihu. Tato mi příjde nejotřesnější, snad i víc než Modlitba za Černobyl, tedy nejotřesnější co se týče faktů...takže vážení kritici ať jdou někam a ať už konečně smrtonosná ideologie komunismus zmizí ze světa....a všechny války....ale to už je utopie, já vím.
"Sovětský voják je nejlevnější voják. Nejtrpělivější a nejskromnější. Nemá žádnou výzbroj, nic ho nechrání. Je na odpis."
Neuvěřitelné čtení spousty ohavností, hanebností a hrůzy, které se udály lidu afghánskému i ruskému zbavenému lidské důstojnosti... Alexijevičové velkolepou kroniku sepsaných autentických výpovědí ze sovětských bojů a nezdarů, kterou ona sama nazývá Autobiografie jedné Utopie neboli Historie rudého člověka, jsem nevědomky začala číst od konce, tedy od Doby z druhé ruky. Ale ono je to vlastně úplně jedno. Knihy na sebe nenavazují časově. Pouze krvavá stopa rudého člověka a na kousky rozbité lidské duše se táhnou její kronikou jak tlustá červená čára.
Afghánistán. Už dlouho mě tak trochu nepochopitelně přitahuje. Nikdy jsem tam nebyla. A nejspíš se do této dnes nejnebezpečnější země světa ještě dlouho nepodívám... mám pocit, že to musí být také jedno z největších pohřebišť světa. Na sovětské invazi alias "pomoci" (něco o tom víme z historie Československa) Afghánistánu je strašidelné nejenom zabíjení tisíců afghánských civilistů, vč. žen a děti (zdaleka nejenom mudžahedínů) coby "nepřátel" tamního komunistického režimu "nezvanými" zachránci, ale taky neuvěřitelně obludný podvod sovětského režimu na vlastních lidech. Kniha vlastně není o Afghánistánu, ale o sovětských "zachráncích". Propaganda je neuvěřitelně mocná zbraň a Sověti jí umí dokonale vládnout. Sovětské vojáky tak místo dobrodružství, pomoci bratrské zemi a nějaké ty valuty a tranzistory výdělkem... čekala jen strašlivá deziluze, smutek, zoufalství, drogy a všudypřítomné násilí, mrzačení těla i ducha a smrt. Fakt nepěkné čtení.
Jenže Alexijevičovou potkalo něco, s čím možná nepočítala. Po zveřejnění tohoto obludného svědectví stovek vojáků, jejich matek, doktorů, sester, přátel atd., jejichž souhlasy pochopitelně měla, musela čelit nejen četným výhrůžkám, ale i soudním procesům! Nejspíš si neuvědomila, že zveřejněním všech těch svědectví a následnými překlady Zinkových chlapců do cizích jazyků si proti sobě poštve nejen běloruský režim, který na ten sovětský nedá z definice dopustit, ale právě i řadu z těch, jež se jí svěřovali se svým trápením, bezmocí či obtěžkaným svědomím. Mnohdy šikovně postrkovaných tehdejšími (v Bělorusku vlastně současnými) vojenskými oficíry. Špinavé prádlo se holt pere doma a tohle platilo vždy a všude. Alexijevičová je pro mne nesmírně odvážná žena, kterých po tomto světě mnoho nechodilo a nechodí. Snad umře přirozenou smrtí.
"Před návratem domů jsme dostali od politruků ponaučení, o čem smíme mluvit a o čem ne. O padlých nemluvit, protože jsme velká a silná armáda... V Afghánistánu jsme přece nestříleli, nebombardovali, netrávili, neodstřelovali."
"K čertu s tebou, Afghánistáne."
Pro mne je tato kniha poctou a uznáním zavražděným a zmrzačeným na těle i duchu ve všech válkách.Varováním před zlem ,lží a nenávistí.
Čtu rád a často dokumentární prózu, reportáže, ale tato kniha není
průměrná: má úplně výjimečnou intenzitu vypravování. Mluvicí přímo k nám lide - vojáci, lékaři a sestřičky, členové ruského kontingentu v Afghánistánu, a jejích matky - svěřují se nám neuvěřitelně upřímně a emocionálně, jako by poprvé měli možnost říct pravdu, jako by se právě odtamtud vrátili. Částečně bylo to takhle. Neuvěřitelná krutost a lstivost tohoto boje - bez ohledu na to, jestli jsou to dětí, ženy anebo zvířata - a nelidské podmínky: nedostatek vody, jídla, medicíny (protože všechno se kradlo a prodávalo), nedostatek jakékoli morálky, na konci i disciplíny - a všechno jen aby přežit. Pohrdání ženami ve vlastní posádce - všichni velitelé a vojáci s nimi zacházejí jako s děvkami. Ohromuje přede vším falešné svědomí, v jakem žijí ti lide, což je výsledkem státní propagandy, a lež a cynismus systemu, jež se jích důvěrou živi. Stejně jako samotná kniha jsou zajímavé její dějiny: Alexijevič pro tuto knihu musela se mnohokrát dostavit k soudu. Byla obviněna z hanobení vojáků.15 tisíc padlých Rusů, a přes milion Afghánců... A toto falešné imperiální svědomí pořad a pořad ještě v Rusku žije.
Opravdu hodně informací přímo od mnoha zdrojů. O motivaci vojáků, proč se hlásí do války. O tom jak se z nich stanou vraždící bestie. O tom jak se tam zblázní a už se nevrátí do normálního života. Opravdu hodně vytrpěli, mysleli že se vrátí jako hrdinové a pak zjistili, byli vlastně okupanti, "fašisti" a měli by se stydět.
Čest paní spisovatelce, měla odvahu jít proti proudu. U nás se toho nedočkáme. Nebo také až za 30 let. Naši vojáci jsou v Afghánistánu právě teď. Jako byli dobyvační Sověti krmení lží o zavádění socialismu, krmí nás dobyvačné USA lží o exportu demokracie. Myslím, že českým vojákům v Afghánistánu nezáleží už na propagandě a nejsou tak naivní jako Zinkoví chlapci ze Sovětského svazu. Naši žoldáci tam jedou kvůli penězům. Když nevystrčí nos ze základny, tak si pěkně vydělají. Když zemřou, dostanou od prezidenta vyznamenání za hrdinství. Přitom to jsou stejní okupanti jako ti Sovětští, v tom že tam jedou pro peníze, jsou ještě horší. Pravdu o válkách přijímáme jen zorným úhlem, který je zrovna ten správný.
Válka je zlo.Semele vás a zničí.Vás, vaše rodiny, přátelé...Návratem domů totiž nic nekončí.Vše to teprve začíná.
Vzpomínky tíží duši.Emoce drtí srdce i mozek...
Ať už se domů vrátíte v zinkové rakvi nebo po svých, vždy to bude někoho bolet.
Válka totiž nezná slitování.
Tuto knihu jsem četl ihned poté, co jsem dočetl Modlitbu pro Černobyl. Možná to byla chyba, byl jsem už k těm lidským neštěstím malinko otupělý. Nedalo se to číst v jednom kuse, musel jsem si jednotlivé osudy dávkovat postupně a s odstupem. Znovu jsem se přesvědčil o tom, že z Ruska nikdy nic dobrého nepřijde a že země, která lže svým vlastním občanům, nemá právo být nazývána vlastí.
Tohle prostě nemůže člověka nezasáhnout...výpovědi vojáků, co přežili o tom, jaké to je, žít se stínem "afghánu", žen, které pracovaly jako zdravotní sestry nebo vojenské úřednice, matek, kterým ve válce padli synové či dcery- tyhle výpovědi patří asi k nejemotivnějším, a taky těch, co se vrátili jako invalidé. Důvody do války jít byly různé, ale hrůza, která byla v Afghánistánu přítomna čiší z každé výpovědi. A návratem domů živ to rozhodně nekončí.
Knihy S. Alexijevič nejsou jednoduchým čtením, no přesto jsou nezapomenutelným čtenářským zážitkem. Alexijevič dává historickým údalostem konkrétní lidský rozměr, přiměje své čtenáře nemyslet na Černobyl či Afgánistán pouze faktograficky ale především z pohledu prožitku jednotlivce. Mohou existovat tisíce faktických knih o válce, no kniha jako tato se jim dokáže nejenom vyrovnat ale je i v mnohém předčit. Osobně mi také kniha pomohla spojit si tehdejší sovětskou agresi i se současným blízkovýchodním radikalismem.
Autorovy další knížky
| 2017 |  Modlitba za Černobyl – kronika budoucnosti |
| 2015 | Doba z druhé ruky |
| 2016 | Zinkoví chlapci |
| 1986 | Válka nemá ženskou tvář |
| 2018 | Poslední svědci: Sólo pro dětský hlas |
Opět paní autorka nezklamala!!