Zinkoví chlapci
Světlana Alexandrovna Alexijevič
https://www.databazeknih.cz/img/books/52_/522847/bmid_zinkovi-chlapci-fm1-522847.jpg
5
247
247
Zinkoví chlapci je knihou o válce v Afghánistánu. Je sestavena z autorčiných rozhovorů se sovětskými vojáky, kteří Afghánistán přežili, a s příbuznými těch, kteří se odtud vrátili v zinkových rakvích. Alexijevičová sama Afghánistán v době války navštívila a tuto zkušenost považuje za zlom ve svém uvažování o podstatě sovětského režimu i o oprávněnosti jakékoliv války. Kniha je ostře protiválečná, Afghánistán ukazuje jako místo naprosté devalvace ceny lidského života a rozvratu mravních hodnot a současně obžalovává Sovětský svaz z nezájmu o své vlastní vojáky, které posílá na smrt. Kniha je doplněna materiály dokumentujícími soudní proces, který byl proti autorce v Bělorusku v souvislosti s vydáním této knihy veden.... celý text
Literatura světová Literatura faktu
Vydáno: 2022 , Pistorius & OlšanskáOriginální název:
Цинковие малчики (Cinkovyje malčiki), 1989
více info...
Přidat komentář
"Pokládám stále tutéž otázku, otázku, kterou klade i moje kniha: Co jsme vlastně zač? Proč je možné s námi provádět, co se komu zlíbí?" (str. 280) To je celá Alexijevičová, svědek sbírající svědectví. Ta četba je (stejně jak u jejích jiných knih) drásající. Bolí i nás, co jsme jakoby nezúčastněnými čtenáři. Co na to říct? "Zástavu jsem líbal jako ženu. S rozechvěním. Vychovali nás tak, že je to svaté, když jednou políbíte prapor. Milujeme vlast a věříme jí." (str. 192) Ta bezradnost, když se ukáže, že ta vlast byla vlastně jedna velká lež? Jenže co dělat, když se ukáže, že vše byla jedna velká lež? Pak je tu ten zoufalý výkřik: "Nepotřebuju vaši strašnou pravdu. Nepotřebujeme ji! Slyšíte mě?" (str. 247)
"... Vodka ... Knihy a vodka. V tom je zakopaný tajemství ruský duše, v tom hledejte základ ruskýho patriotismu. Věříme slovům, těm klikyhákům na papíře...."
Hrůzné, děsivé, emocionálně extrémně silné. Nemůžu jinak než za 5 hvězd.
Spolu s Modlitbou za Černobyl jsem si koupil i Zinkové chlapce, aniž bych věděl, do čeho jdu. Alexijevičové knihy jsou pro mě velmi těžkým čtením, tolik emocí, tolik marnosti, snad až moc na jednu knihu. Nejhorší ovšem je, že to není fikce, ale reálné zážitky a zkušenosti reálných lidí. A právě proto na mě kniha působila tak zdrcujícím dojmem.
Hrůza a zbytečnost války (v Afghánistánu, ale i jakékoli jiné, hlavně útočné) z jednotlivých výpovědí přímo prýští. Fyzické a psychické strádání, bezmoc, podlost a zrůdnost Sovětské armády, která do Afghánistánu poslala bojovat muže, kteří ani nevěděli, kam jedou a když se jim povedlo vrátit se domů, všichni je považovali za ty, co stavěli mosty. Inu, bratrská pomoc. Válka člověka změní, a to tak, že vést dále plnohodnotný život je zjevně velmi, velmi těžké.
„Hodili je do ohně a oni to považovali za čest. Tak jsme je vychovali.“ Náhodný citát z namátkou otevřené knihy výmluvně vystihuje síť příběhů, z nichž je utkána – vyprávění zástupů vojínů, zdravotnic, kulometčíků, úřednic, tlumočníků a hlavně matek, kteří byli ve svých panelových bytech ponecháni napospas svým traumatům ze sovětského tažení v Afghánistánu v letech 1979–1989. Půl milionu lidí odjelo do neznámé země, kde byli nuceni plenit vesnice a vraždit jejich obyvatele – zarezlé, o to však brutálnější sovětské vojenské mašinerii padly za oběť přes dva miliony Afghánců... A co z toho? „Nad hroby pověste cedulky, vytesejte do kamene, že to všechno bylo zbytečně.“ Alexijevičová píše takzvanou dokumentární prózu – zvláštně litanický způsob zpovědí „obětí politické chyby“, opakující se příběhy i motivy, a přesto se kniha čte výborně, nelze se od ní odtrhnout. Emocionálně naprosto zdrcující, výjimečně lidská kniha. (10/10)
Naprosto nepopsatelne a nehodnotitelne. To se musi precist proste, aby cloveku nad tim vsim zustal rozum stat, ceho jsme schopni.
Takéto knihy nám pripomínajú, že každá vojna je zlo. A každý vojak na oboch stranách je ľudská bytosť, ktorá prežíva hrozné veci kvôli politikom, ktorí si hovejú v pohodlí. :(
Najrýchlejšie prečítaná kniha od Svetlany Alexijevič.
Zhltla som ju za dva dni napriek ťažkej téme, cítila utrpenie matiek, vnímala zatrpknutosť mužov, snažila sa pochopiť bezradnosť i snahu o vlastnú obranu. Svetlana opäť nechala hovoriť druhých, mužov i ženy, z jedného i druhého brehu, strhla všetky nánosy a nechala len strohú pravdu. O ďalšej stratenej generácii. Neobviňuje, nepranieruje, necháva každého, nech si jej surové dielo preberie sám. Záver už len dokazuje a ukazuje, že tieto knihy sú potrebné, lebo odkrývajú nielen krivdy ale i strach mocných. A tak to má byť.
"Temná strana umenia. Napríklad včera som videla, ako po franforcoch zbierali chlapcov, ktorí šliapli na protitankovú mínu. Nemusela som sa tam ísť pozerať, ale išla som, aby som o tom napísala. Tak teraz píšem...
Mala som tam však vôbec ísť? Počula som, ako sa mi dôstojníci za chrbtom smiali: že reku, teraz sa báryšňa vyľaká. Išla som a nebolo v tom nič hrdinské, lebo som tam omdlela. Od horúčavy alebo od šoku. Chcem byť úprimná."
"Ibaže mňa dvakrát podviedli: poslali ma do vojny a nepovedali pravdu o tom, aká je to vojna - pravdu som zistil až o osem rokov. Pod zemou ležia moji kamaráti a nevedia, ako ich s tou podlou vojnou podviedli. Niekedy im až závidím, lebo sa o tom už ani nikdy nedozvedia. Už ich viac nepodvedú."
"Bolo to pri Bagrame. Vošli sme do kišlaku, poprosili sme o jedlo. Podľa ich zákonov totiž hladnému človeku vo svojom dome nesmú odmietnuť ponúknuť teplý posúch. Ženy nás usadili za stôl a nakŕmili. Keď sme odišli, ich vlastní tie ženy a deti na smrť dobili kameňmi a palicami. vedeli, že ich zabijú, no napriek tomu nás nevyhnali. A my sme k nim prišli s našimi zákonmi... Do mešity sme vchádzali v čiapkach..."
"Za deväť rokov sa u nás nezačalo vyrábať nič nové. Obväzy boli tie isté, dlaha detto. Sovietsky vojak je ten najlacnejší vojak. Najtrpezlivejší, najnenáročnejší. Nezásobený, nechránený. Materiál, ktorým netreba šetriť. Tak to bolo v štyridsiatom prvom... A o päťdesiat rokov takisto. Prečo?"
"Štyri dni pred naším príchodom jeden bažant hodil do stanu supermazákov granát - sedem dembeľov len tak bum! - a už ich nebolo. A sám sebe potom priložil hlaveň do úst a odstrelil si mozgy. Pripísali ho na vrub bojových strát. Na matičku vojnu sa dá všetko pripísať... Doriti!
...
Keď teraz čítam o afganskom bratstve, mám chuť sa iba smiať. Niekedy o tom bratstve natočia a všetci tomu uveria, a ak na ten film aj pôjdem, tak iba preto, aby som videl afganskú scenériu. Zdvihneš hlavu - hory! Fialové hory. Nebo! A ty si tam ako vo väzení. Ak ťa nezabijú duchovia, tak ťa dodrbú tvoji vlastní.
...
Pochopil som... Rozprávam vám nie ani tak o vojne, ako o človeku. O tom človeku, o ktorom sa v našich knižkách píše málo. Ktorého sa boja. Skrývajú.
...
Tak... Pokračujem... Viac som trpel kvôli našim, "duchovia" z teba robili muža, ale naši z teba robili hovno. Až v armáde som pochopil, že každý človek sa dá zlomiť, rozdiel je iba v prostriedkoch a prejdenom čase."
"Doktori sľubujú, že sa mi pamäť môže vrátiť... Vtedy budem mať dva životy: ten, o ktorom mi porozprávali, a ten, čo bol. Príďte vtedy a ja vám porozprávam o vojne..."
"Skončil som výšku, pracujem ako inžinier. Chcem byť iba inžinierom, nie veteránom afganskej vojny. Nerád spomínam. Aj keď neviem, čo s nami bude, s generáciou, ktorá prežila. Prežila vo vojne, ktorú nikto nepotreboval. Nikto!"
"Mal som šťastie... Vrátil som sa domov s rukami, nohami, očami, bez popálenín a nezošalel som. Už tam sme pochopili, že to nie je tá vojna, na ktorú sme išli. Rozhodli sme sa teda, že aspoň dobojujeme, zostaneme nažive, vrátime sa domov a až tam sa to budeme snažiť pochopiť...
...
Dole ide starček a oslík. Strieľajú z granátometu: Šaaaarrrachh! Nezostal ani starček, ani oslík.
- Chalani, čo vám šibe? Starček a oslík... Čo vám urobili?
- Včera tiež išiel starček a oslík. Išiel aj vojak. Starček a oslík prešli, ale vojak zostal ležať...
- A čo keď to bol iný starček a iný oslík?
Nedá sa preliať prvú krv. Celý čas budeš strieľať do včerajšieho starčeka a včerajšieho oslíka.
Dobojovali sme. Zostali sme nažive, vrátili sme sa domov. Teraz sa to snažíme pochopiť..."
"Hladní vojaci.... Dystrofici. Celé telo pokryté furunkulmi. Avitaminóza. A dukany preplnené ruským jedlom. Šialene sa krútiace zrenice umierajúceho od zablúdenej črepiny...
Náš dôstojník vedľa obeseného Afganca. Usmieva sa.
Čo s tým mám robiť? Bol som tam... Videl som to, ale nikto o tom nepíše... Taký optický klam... A ak to nie je napísané, vyzerá, že to ani nebolo. Tak bolo či nebolo?"
"Nedávno som bol u zubára... Prišli sme všetci so skorbutom, paradontózou. Koľko sme tam pojedli chlórového vápna! Vytrhli mi jeden zub, druhý... A od bolesti v šoku (injekcia mi nezabrala) som sa odrazu rozrozprával... A nemôžem sa zastaviť... Zubárka na mňa pozerá takmer až s odporom, na tvári sa jej premietajú všetky emócie. Plné ústa krvi a on ešte hovorí. Pochopil som, že tak sa na nás pozerajú všetci: ústa plné krvi a oni ešte hovoria..."
Bylo hrozné o tom číst. Stokrát horší muselo být to prožít a zůstat přeživším nebo pozůstalým. Můžeme my ostatní udělat něco, aby se takováto "přátelská pomoc" neopakovala jinde a jindy? Alespoň nemlčet - jako to udělala Světlana Alexijevič.
Zinkoví chlapci jsou emotivním zážitkem, který nemůže žádná beletrie předčit. Nese univerzální a nepohodlnou pravdu o válce tím nesrozumitelnějším a nejzásadnějším způsobem – hlasem jejích účastníků, kteří si na ni do smrti odnáší vzpomínky. A kdybychom mohli udělat jen jediné, pak bychom si je s pokorou k lidskému údělu měli vyslechnout. Po knihách S. Alexijevičové budete mít problém vrátit se k beletrii...
Na světe existujou spravedlivý ocenění, jako třeba zlatá hokejka pro Jardu Jágra, a nespravedlivý ocenění, jako například cokoli co se týká zpívání a Richarda Krajča. Nobelova cena za literaturu pro Alexijevičovou definitivně patří do první skupiny ocenění. Její Zinkový chlapci jsou sbírka osudů sovětských matek, vdov a vojáků z afghánský války. A už za tohle by si zasloužila Nobelovku.
Afghánská válka se většinou v žebříčkách válek nedostává úplně na vysoký pozice a proto se nevyskytuje ve standardních českých školních osnovách. Nebo možná jo, co já vim, dyk je mi přes třicet. O co teda v týdle válce šlo? Sovětský svaz se podobně jako v 68 vydává pomáhat za hranice. Tentokrát afghánskému lidu skoncovat s feudalismem. To že byl Sovětskej svaz zmrd, ví snad až na Semelovou každej. Alexijevičová používá pro odůvodnění pošahanosti války jen výpovědí matek, kterým se vrátili synové v zinkový rakvi (Povinnost je povinnost synku), vojáků, který popisujou vraždení, krev, fet a život po návratu (Člověk se nemění ve válce, ale po válce. Mění se, až když se divá těma očima, kterýma viděl to, co bylo tam, na to, co je tady.) a zdravotních sester, úřednic a dalších ženských, který se vydaly bojovat za velkou Rus.
Alexijevičová to všechno poskládala tak, že je až neuvěřitelný, že se tohle nepoužívá jako univerzální knížka proti začátkům válek. Protože kdybych chtěl rozpoutat válku a přečet si todle, tak bych ji určitě nerozpoutal, protože by mi došlo, jaká to je blbost. Poslední třetina knihy pak popisuje soudní tahanice v Bělorusku, kdy některý protagnisti žalovali Alexijevičovou za urážku na cti, protože otiskla to, co přesně řekli a to se neslučuje s obrazem vojáka v Sovětským svazu.
Moje druhá Alexijevičová a dalších 10/10.
Koláž vzpomínek účastníků afghánské války je surová. Nepotřebuje žádné komentáře. Je dech beroucí a srdceryvná. Nářek matek. Pláč mužů. Vztek a nenávist. Osamělost. Strach. Hrdost. Pochopení i nepochopení.
Je téměř nepředstavitelné, že se celý svět bál (a možná stále bojí) téhle armády špatně oblečených, bídně vybavených a hladových mladíků. I když – vlastně není divu – nemají co ztratit, ničím nejsou, nic na ně nečeká. Vlast tě potřebuje, vlast ti nařizuje, umři pro vlast, vlast na tebe kašle…
Knihy a vodka – to je tajemství ruské duše… říká jeden z „respondentů“. Hlavně jsme si chtěli přivézt slipy, ty ve Svazu nebyly… říká jiný. Hlad, měli jsme hlad. Samopal za bonbony. Patrony za sušenky. Prodávali jsme je Afgáncům – „duchům“. Prodávali jsme všechno. Krmili nás pohankou. Neustále jenom hlad… vzpomíná třetí. Jsme jenom maso… a maso kamarádů jsme sbírali do kýblů… Ti lidé jsou velmi smutným způsobem opravdu hrdinové. V naprosto zvráceném dramatu. Třeba se jednou Alexijevičové povede vyzpovídat strůjce těchto hrůz. Třeba nahlédneme do jejich světů, do jejich korektních realit, kde se utržené nohy a ruce, umírající děti a plačící matky mění… v co se vlastně mění? Z mezer mezi řádky vyvěrá rozklad a zmar jednoho z největších a nejmocnějších národů světa. Konec jedné éry. Kupte si ruskou duši. Za slipy, za pár sušenek, za novou ideu… jakoukoliv… Nebo je znovu pošlete do nějaké války… A že ona se určitě nějaká nová najde.
Působivé, opravdové, pravdivé, smutné i poučné. Je to zpráva a zároveň varování. Výpovědi matek se místy podobají litaniím, modlitbám. Pro nás je to i velmi poučný text o tom, jak málo se ještě v 90. letech změnilo myšlení lidí z bývalého SSSR a přitom právě takovéto (ne)myšlení je příčinou všeho takového utrpení.
Světlana Alexijevič zde prezentuje stejný styl jako v knize Doba z druhé ruky - a opět je jedním slovem strhující. Přitom by to teoreticky nemělo fungovat, kapitoly se opakují a pohybujeme se stále dokola mezi výpovědmi vojáků mužů, vojáků žen, matek a manželek (trochu mně zde chyběl jen pohled otců sovětských vojáků) - takže by to mělo být brzy jednotvárné. Ale není: zpovědi jsou působivé, drásavé, opravdu až hypnotické, čtenář úplně jako by přímo s aktéry rozhovorů seděl v nějakém ruském nebo běloruském městě v kuchyni a poslouchal to naživo ... velmi silné. Týká se afghánské války, ale obávám se, že podobné rozhovory bychom mohli vést s vojáky a jejich rodinama u mnoha jiných konfliktů a na různých dalších místech světa. V tom asi spočívá univerzální pacifické poselství téhle knihy.
Poslední část, která zachycuje boj autorky proti zametání historie pod koberec, připomene Dobu z druhé ruky, ukazuje jak silné je trauma lidí vychovaným sovětským systémem po kolapsu SSSR. A jaká neskutečná nostalgie po silném, autoritativním státu je stále v Rusku (nebo Bělorusku) přítomna. Což působí taktéž velmi mrazivě.
Další skvělá kniha, ke které není co dodat. Bolestivé, drsné a zároveň melancholické; napsané s pochopením pro to množství utrpení a bolesti. Je to zvláštní. Je to vlastně dost nepříjemná četba. Neustále někdo umírá nebo je vražděn, ale styl jakým je to napsané, je až hypnotický a stále vás nutí číst dál a dál a doufat v nějaký náznak naděje. Bohužel se to neděje a celou knihou se vine jako tenká červená nit pocit zklamaní, ztroskotání a celková deziluze z režimu a ze života. Popisy krutostí prosvětlují jen občasné náznaky pochopení a lidskosti v jinak nesmyslně působícím konfliktu. Alexijevičová ukazuje, že literatura je nakonec nejsilnější v co nejméně kašírované a takříkajíc nejsyrovější podobě. Doporučuji.
O ruskej prítomnosti a agresii v Afganistane som čítal mnoho. Kým som si neprečítal Zinkových chlapcov, nevedel som o tom nič. Opäť som mal pri Svetlane Alexijevič taký zvláštny pocit podlampovej intimity - keď ju čítam, mám pocit, že to písala len pre mňa, rozumejúc a dôverujúc mi. Že mi môže povedať všetko, že tak výsostne dôverné veci sú a zostanú len medzi nami. Vynikajúce. Ďakujem.
Autorovy další knížky
| 2017 |  Modlitba za Černobyl – kronika budoucnosti |
| 2015 | Doba z druhé ruky |
| 2016 | Zinkoví chlapci |
| 1986 | Válka nemá ženskou tvář |
| 2018 | Poslední svědci: Sólo pro dětský hlas |
Sovětská část války v Afghánistánu probíhala v letech 1979-1989, trvala devět let, jeden měsíc a devatenáct dní, z půl milionu sovětských vojáků padlo patnáct tisíc, v zajetí jich skončilo kolem čtyř set a nezvěstných zůstalo kolem tří stovek. Výpovědi bývalých afghánů, jejich příbuzných a pozůstalých těch, kteří se vrátili v zinkových rakvích, je koncentrované zoufalství a hnus; nejen pro hrůzy, které se děly v okupované zóně, nejen pro psychologické a osobní následky přímých účastníků, ale také pro přiznání ztráty smyslu války později označované jako "Brežněvova avantýra" a ponížení těch, kteří narozdíl od veteránů Velké vlastenecké války začali být označováni za "surovce a vrahy s výhodami". I pro Alexijevičovou byla tato její kniha důležitá: "Než jsem jela do Afghánistánu, věřila jsem v socialismus s lidskou tváří. Zpátky jsem se vrátila beze všech iluzí... Jsme vrazi, tati, chápeš?" Absurditu podtrhuje poslední část knihy, zachycující soudní proces, který se po vydání knihy a jejím divadelním uvedení konal... A jako obvykle u Alexijevičové - ďábel se skrývá v detailech...