Žít jako muž

08.02.2023

Čtenář nemusí nutně vědět, že román ŽÍT JAKO MUŽ amerického spisovatele PHILIPA ROTHA (1933) je silně autobiografický, ale pokud to ví, dodává to četbě přece jen další rozměr: neuvěřitelná postava hrdinovy manželky tím možná získá na větší uvěřitelnosti, i když nemůžeme přesně vědět, co si Roth v románu přidal a co vychází z jeho vlastního příběhu. Románem z roku 1974, nyní poprvé vydaným česky v Mladé frontě v překladu Jiřího Hanuše, se Roth pokusil vyrovnat s traumatem nepovedeného manželství s notorickou lhářkou, žárlivou hysterkou a manipulativní psychopatkou, která není schopná pracovat, ale myslí si o sobě, že je umělkyní (herečkou, malířkou, řezbářkou, flétnistkou, spisovatelkou, abychom jmenovali pár oblastí, ve kterých zkouší vyniknout) a že ze svého třetího, o čtyři roky mladšího manžela, začínajícího spisovatele a vysokoškolského učitele, udělá zodpovědného a dospělého muže a bude jeho múzou. Hrdina románu, Peter Tarnopol, se i vlastní vinou ocitne v několikaleté pasti, z níž ho vysvobodí až manželčina smrt, jak se dozvíme na začátku knihy. Než začne Tarnopolovo vlastní vyprávění, předešle nám Roth na začátek knihy dvě Tarnopolovy „užitečné fikce“, autobiografické povídky „Rozverné mládí“ a „Flirt s katastrofou“, v nichž svého hrdinu pojmenoval Nathan Zuckerman – tedy jménem pozdějšího Rothova alter ego v románu Elév a dalších osmi. V těchto povídkách, napsaných již po smrti manželky Maureen, se Tarnopol vyrovnává se svým mládím a právě s nepovedeným manželstvím (v druhé povídce navíc včetně volné variace na Nabokovovu Lolitu). Teprve pak začíná „Můj skutečný příběh“, jak se nazývá druhá, delší část románu Žít jako muž. K Maureen se Tarnopol dostává zprvu oklikou, nejdřív vypráví o milence Susan, kterou poznal po odluce s Maureen a s níž udržoval několikaletý vztah, přesto se nakonec rozhodl, že si ji nevezme. Má z dalšího manželství hrůzu a nechce mít děti. Pak vypráví o Maureen, která mu po třech letech manželství, naplněného hádkami a nekonečným bojem, prozradí, jakým podvodem ho do manželství vlákala, což Petera konečně donutí manželku opustit. V New Yorku začne chodit k psychoterapeutovi doktoru Spielvogelovi, takže jednu část vyprávění sledujeme z psychoterapeutovy pohovky. Maureen manžela následuje také do New Yorku, jsou soudem odloučeni, ale protože Maureen odmítá rozvod, nemůže Peter nic dělat, naopak musí manželce platit výživné. Útěchou mu může být Susan, mladičká, bohatá, krásná vdova, jež je ovšem také psychicky nepříliš vyrovnaná, byť naštěstí ani zdaleka takovým šíleným způsobem jako Maureen. Peter, který se proslavil románem „Židovský otec“, je následně ochromený i ve své tvorbě, na pokraji sil, zoufalý, přesvědčený, že snad jedině zavraždění Maureen by mu pomohlo. A čtenář s napětím sleduje, jak jejich zápas probíhá, co dalšího si Maureen na tápajícího Petera vymyslí a jak tento nezralý spisovatel, který chce žít jako zásadový muž, jenž drží slovo, ale je trochu mimo realitu a snad až příliš žije „v literatuře“, již miluje, najde východisko z pasti hororového manželství a stane se znovu svobodným mužem. Vyprávění nechybí ani ironie a humor, jak jsme u Rotha zvyklí, byť je ho tu méně než v jiných dílech. Je zkrátka znát, že tento román o manželství je především Rothovou terapií. Snad mu pomohla.

04.07.2019

Klasický Roth. Když nestačí alter-ego (Zuckermann), pořiďte si ještě alter-alter-ego (Tarnopol). Je to někdy náročné, zvlášť když si autor ještě pohrává s časovými rovinami, ale já jsem si tuhle opulentní literární hostinu užil. Poučení: vztahy nejsou jednoduché.

30.08.2018

Zas po delší době jsem sáhnul po Rothovi a zase to byl neobyčejný zážitek a potěšení z četby. Všechny jeho romány jsou skvělé. To je prostě literatura mého gusta.

01.07.2018

Úvodní povídky šly přečíst docela lehce, ale románová část mi dala zabrat. Kvůli prolínání časových rovin jsem v tom měla docela guláš a hlavně si nepamatovala, co kdo dělal či řekl někdy před padesáti stránkami. V polovičce to bylo hodně rozvleklé, konec zrychlil a najednou byl konec.

16.06.2018

Kniha tak prelezená ufrflaným negativizmom a horekujúcou sebaľútosťou, že ju radšej ukladám do karantény, nieže mi to chytí nejaký Bukowski.

03.06.2017

Začíná se povídkami, které reflektují reálný život hlavní postavy, jenž se v knize vynoří dále. Pak teprve přichází "skutečná" rovina románu.
Je to zaměřeno na jednu jedinou obsesi, ústřední motiv knihy, vyprávěný z pohledu muže (vypravěče a hlavní postavy), jeho ženy (zdrojem posedlosti) a psychiatra (ke kterému hlavní postava dochází). Vše promícháno v čase a neustále se mísící tak, jak to dělá lidská mysl, když je něčím opravdu zaujatá.
Knížka, tak jak jde příběh, se čte dobře, ale nijak zvlášť nevyniká snad ani v jednom aspektu. Ani konec není nijak překvapivý, srdcervoucí. Avšak až ji dočtete, až se vám podaří vstřebat všechny ty drobné příběhy, pak vás to konečně udeří, jako byste měli hlavu uprostřed obrovského zvonu, do kterého někdo právě praštil jeho srdcem.
Když jsem se tu knížku snažil pochopit, viděl jsem v průhledné plastové krabici nakrájené kousky cibule a s tou krabicí autor rychle třepe sem a tam. Cibule uvnitř lítá, je tou hlavní obsesí, popsanou tolika příběhy, tolika událostmi a přitom je to celé snímané vysoko snímkovou kamerou, která to pak pouští zpomaleně, tak abychom si všechno stačili v klidu vychutnat.