Živ či mrtev?

18.11.2021

Zarputilá neústupnost může být tak nebezpečný povahový rys, že kolem něj lze postavit celou románovou zápletku a nabídnout čtenářský zážitek, jako se to povedlo Conwayovi. Už začínám chápat, proč byl ve své době hojně čteným autorem a proč jeho brzká smrt přinesla mnoho smutku. Román, který se rozhodně netají prvky knih Wilkie Collinse (včetně obecného pozapomenutí obou autorů), ba dokonce snesou vzájemné srovnání, mi nabídl velmi příjemné cestování v doprovodu vyprávění Filipa Norrise, který na vlastní pěst odkrývá dávnou zradu a nevědomky i svou vlastní minulost.

Nic na zážitku nemění, že - jak u soudobé literatury už nějakou dobu pozoruju - čtenář (možná ten dnešní, možná i tehdejší) pochopí jádro příběhu už asi ve třetině knihy. Následující strany a kapitoly už jsem si s pocitem "vědoucího" užíval nevědomost vypravěčovu a postupné odkrývání pohnutek činů jednotlivých postav, které osvětlovaly jak začátek příběhu, tak jeho tradičně šťastný závěr. Může to znít v mém podání poněkud zmateně a nepříliš lákavě, přesto tenhle recept na dobrý příběh snad nikdy nezklamal a nezklame. Pomsta stíhající pomstu, žárlivost střídající věrnost, zkoušené přátelství, stupňující se nenávist, pomoc druhému, hledání sebe sama, gentlemanství soupeřící s raubířstvím.

Pokud ve vás dovedou tyhle záležitosti vyvolat čtenářské chvění, nostalgicky si povzdechnete nad někdejší mocí psaných listin (především dopisů) a máte tendenci k okouzlení závanem staré Anglie, po jejichž krajinách Filip Norris cestuje tam i zpět, aby dosáhl spravedlnosti a cti, pak Hugh Conway a jeho Živ či mrtev? jednoznačně aspiruje na knihu, která vás potěší.