Zločincův tajný sňatek přehled

Neviem, ako knihu prijali čitatelia v onej dobe, ale na dnešné pomery je to priveľmi prepiate. Na druhej strane, charakterizácia postáv nebola nezaujímavá, ani ponor do ich duše a opis toho, čo sa v nich odohráva. Objavil sa aj humor, bohužiaľ v primalej miere, aby vyvážil melodramatickosť diela. No tento úryvok ma dostal:

Kdybych mohl,“ pokračoval Carruthers polo vesele a polo vážně, „vydal bych zákon, kterým zakazovalo by se každému Angličanu učiti se kromě mateřštiny ještě jiným cizím jazykům. Jakmile dítě anglické počne skloňovati francouzská či německá podstatná jména, již tím oddaluje se od nás doba tisícileté říše.“
„Tisícileté říše!“ opětovala žertovně Amalie.
„Ano – myslím, že tisíciletá říše nastane, až celý svět bude mluviti anglicky. Kdybychom mluvili jen svým jazykem, musili by se témuž učiti také všichni ostatní národové a tak by konečně nastala ona doba nejvyšší svrchovanosti anglického národa.“
„Vy tedy mluvíte jenom anglicky?“ usmála se Amalie.
„Ve svém nerozumu naučil jsem se také několika jiným řečem a vynasnažuji se, abych je opět zapomněl, což se mi ale nechce dařiti.“
Ze způsobu, jakým toto vše vykládal, poznávala Amalie, že zajímavý její bratránek vlastně skrytě žertuje a že snad dobírá si oba strýce, o nichž bylo známo, že náhledy, jím zde tlumočené, tvoří jejich politickou abecedu, právě jako u většiny anglických boháčů.
Oba páni Talbertové považovali slova mladého profesora za vážný projev a nejvýš uspokojeni dávali na jevo svůj souhlas tím, že skoro po každém slovu kývali hlavami.
Takto povzbuzen pokračoval Carruthers:
„Kdekoli anglický jazyk se uchytil, tam také zvítězil a proto jest radno, aby Anglie houževnatě hleděla udržeti každou píď cizí země, ať už získala ji násilím, podvodem, koupí nebo zabráním pomocí našich válečných lodí. Vždyť to štěstím pro každý cizí lid, který přijde pod žezlo Jejího Veličenstva královny anglické.“
To zdálo se býti Amalii až příliš mnoho a proto hleděla obrátiti rozmluvu ku jinému předmětu.

Je to melodramatické, napínavé, zamotané až nepravdepodobne, predchnuté starosvetskými mravmi, miestami únavné a kedysi to hádam bolo i slzotvorné, ale teraz je to len úsmevné, a to aj vďaka dvanásť desaťročí starému prekladu. Dá sa vari nepousmiať pri vete: „Podívejte se v moji tvář a suďte, zdaž bych mohla vás přelhávati,“ napriek tomu, že ju oná postava vyriekla v najväčšej úzkosti?