Živé obrazy

Příběh má poměrně konvenční příběhovou dispozici: rámcový příběh ohraničuje jednotlivé erotické příhody, jejichž vyprávěním se hlavní hrdina snaží zapálit chtíč své urozené milenky. Po milé ouvertuře nazvané Žalud čili Pramáti Eva, v níž je v příběhu o prvotním hříchu zaměněno jablko hříchu za špičku ďáblova údu, se postupně setkáváme se všemi představitelnými situacemi: soulož s nevinnou dívkou a „pohřbení v oceáně houbovitého masa“ její ctihodné matky, rafinované svádění kyprých manželek i divokých chlupatých hetér, lesbické orgie v klášteře nebo i soulož s chlapcem. Velkou předností knihy je jazyk. Vypravěč ztotožněný s hlavním hrdinou na počátku tvrdí, že je básníkem, a u některých metafor či přirovnání tento sebevědomý výrok není přehnaný; obrazy jsou opravdu živé a místy i vtipné (jakkoliv někdy i nezáměrně: „,Donaha! Úplně donaha,‘ volala Blanka. ,Ah, konečně tě mám, markýzko!‘ ,Jmenuj mne kurvou!‘ zvolala vznešená dáma.“), což je také způsobeno slušným překladem. Jak dopadl rámcový příběh, si můžeme domyslet podle vévodkyniny reakce na hrdinovo vypravěčské umění: „Tvé historky vznítily ve mně plamennou vášeň. Neřeknu ti teď, co si o nich myslím. Hořím, pojď!“... celý text