Život a názory blahorodého pana Tristrama Shandyho
Laurence Sterne
https://www.databazeknih.cz/img/books/45_/456124/mid_zivot-a-nazory-blahorodeho-pana-tri-oT5-456124.jpg
4
67
67
Klasická anglická satira z poloviny 18. století osvědčuje inteligentní, bláznivý i absurdní humor, silný společensko-kritický tón, velkou autorskou erudici i na svou dobu velmi moderní literární postupy. Tristram Shandy, příslušník anglické vyšší střední třídy poloviny 18. století, slibuje čtenářům vypovědět vše o svém životě a postojích. Díky jeho hnidopišské důkladnosti se ale autobiografie mění v chaotický sled odboček, asociací a komentářů, které avizovaný vypravěčův příběh neustále odsouvají do pozadí. V těchto nekonečných intermezzech si autor ad absurdum pohrává se čtenářským očekáváním a zároveň předkládá řadu vedlejších příběhů, v nichž karikuje způsoby a názory anglické společnosti své doby i mnohé dobové problémy vědy i pseudovědy. Originální kompozice, záměrná diskontinuita vyprávění i postava nedůvěryhodného vypravěče představují ve své době nezvyklé literární postupy, s velkým předstihem předznamenávající moderní literaturu.... celý text
Literatura světová Romány
Vydáno:
2018
,
Městská knihovna (Praha)
Originální název:
The Life and Opinions of Tristram Shandy, Gentleman, 1767
více info...
Přidat komentář
S touhle knížkou jsem bojovala dlouho, předloho. Ale vytrvala. Občas jsem se výborně bavila, občas by to bylo lepší znát literárně-historický kontext, občas jsem byla úplně ztracená a tak pořád dokola. Rozhodně zajímavý počin z hlediska formy vyprávění a hravosti, který neuvěřitelně předstihl svou dobu, číst v kuse se to ale dá jen s vypětím všech sil. Jsem hrdá, že jsem to zvládla a nelituju toho času, i když vracet se k tomu spíš nebudu.
Asi budu za literárního barbara, ale kdybych měla dát lepší hodnocení, byla bych pokrytec. Tohle je prostě děs, číst se to podle mě nedá. A že já mám klasickou a starší literaturu mnohem radši než tu současnou. Kéž by šlo o techniku „proudu vědomí", to by v tom člověk smysl našel, jen by se děj rozléval z břehů do šíře. Tady jde bohužel o naprosto cílené, plánované a vědomé odbočování se záměrem, že to bude zajímavé a netradiční a asi že vtipné. Nedrží spolu skoro nic – jednotlivé kapitoly, odstavce ani věty. Děj neexistuje. Tu je úvaha o jménech, tu je úvaha o něčem jiném, tu je historka jedna, tu druhá, tu se najde nějaké mnohastránkové kázání o svědomí, tak se přečte (včetně otištěného znění v latině). Tu pro zasmání příběh o někom s velkým a asi falešným nosem, bez pointy, tu poučení o technice obléhání. Přečtete si odstavec, a nevíte, o co šlo. Přečtete si souvětí a taky často nevíte, jakou má souvislost se zbytkem, co mělo sdělit, už jen proto, že je několikrát přerušeno, a to i vizuálně pomlčkami. Text je vůbec samá pomlčka. Fakt jsem se moc snažila to dát, ale v půlce jsem snahu vzdala, přišlo mi to čím dál tím víc svévolné. Tady nejde o to, že vypravěč neumí nic vysvětlit jednoduše, tady jde o to, že on neumí vysvětlit nic. Vlastně on se ani nesnaží něco vysvětlit. On jen planě plká. Ovšem je to inovátorské. Že to někdo vyplodil v 18. století je sice pozoruhodné, ale i tak je to slátanina. Upřímně, vůbec nechápu ta vysoká hodnocení a v hloubi duše ani nevěřím v jejich upřímnost, spíš jde asi o příklon k tomu, že když to má mít nějaké obecně uznávané literární kvality, tak se přece neodkopu tím, že napíšu, že je to blbost – šup tam aspoň čtyři hvězdičky. Já i jakési literární vzdělání mám, přesto to podle mě blbost je.
„... Kdyby byl tento svazek fraška, a nevím, proč bych si to měl o něm myslit, ledaže by se kdečí život a názory, a tedy taky moje, pokládaly za frašku, – poslední kapitolou by, vašnosti, končilo první dějství a takhle by začínala tato kapitola. Vrz..z..íí – šrim – šram – dram – tram – jsou mi to ale mizerné housle. – Co říkáte, mám je naladěny, nebo ne? – tram..dram.. –To mají být kvinty. – Bídné struny – vr..a.e.i.o.u. – šram. – Kobylka je nehorázně vysoko a struník zase nizounko, – jinak – tram..dram – poslyšte! to nezní špatně. – Fidli, fidli, fidli, fidli, fidli, fjú. Před znalci se to hraje jako nic, – ale tamhle je někdo – kdepak – ne ten s tím ranečkem pod paží – ten vážný člověk v černém oděvu. – U všech všudy ne ten pán opásaný šavlí. – Než bych, vašnosti, před tímhle pánem nasadil smyčec, to raději zahraji capriccio samotné Kaliope. ..."
A takhle to jde přes 500 stran.
Většina hvězd je za vypravěčské postupy a strategie, v dané době neuvěřitelně inovativní. Ale slovy klasiků: ta kniha je především dlouhá, a to tak, že i kdyby byla o polovinu kratší, pořád by byla dlouhá. A tp je pravděpodobně důvod, proč se o ní neučí ani ji skoro nikdo nečte.
"já ostatně na kapitolu ve které je pouhé nic, pohlížím s úctou, na světě je tolik jiných horších věcí (...) každý má svůj příbeh vyprávět po svém".
trvalo mi to než jsem pochopil, abych se bavil touto knihou, musím přijmout že jí autor psal spíše pro potěchu svou než čtenářovu. Ale jo... nakonec doporučuji.
Svérázný román. Má-li vůbec nějakou dějovou linku, ta rozhodně není tím podstatným, to leží ve specifické, navzdory datu vzniku moderně působící formě vyprávění ... Točí se kolem vesměs komických historek rodinných příslušníků a známých titulního hrdiny (všech sympatických, originálních samorostů) s myriádou nesouvisejících odboček. Právě ta "klikatost" vyprávění, neustálé přerušování a odbíhání od načatého tématu úplně jinam, spolu s humorem, někdy situačně (tragi)komickým, někdy s jemně ironickým filozofickým podtónem - ta hra se čtenářem - pro mne tvořila hlavní kouzlo knihy, přestože tím také vyžadovala mé plné soustředění a musela jsem ji párkrát proložit něčím méně náročným.
Zajímavé a originální, ale pro konzumenty převážně současného literárního mainstreamu to asi moc čitelné nebude.
Ukázkový antiromán? Jistě. Zjevení své doby? Ovšem. Propracovaná, až potměšilá hra se čtenářem? Jak by ne. Mistrná sebeironie? Bezpochyby a ve velkém.
Zkrátka, z formálního a literárněhistorického hlediska brilantní počin, ale na druhou stranu... skoro se to nedá číst :-))
Výjimečná kniha hned v několika ohledech. Autor asi o 200 let předběhl dobu, když v 18. století napsal postmoderní román. Asi nejzvláštnější na celé knize je novátorský způsob vyprávění, kdy vypravěč neustále odbočuje a odbíhá od tématu. Vypravěčem příběhu je fiktivní hrdina Tristram Shandy, který v knize vypráví svůj humorný životopis. Ten životopis začne plozením a teprve v polovině knihy se Tristram dostane k porodu. Krom Tristrama jsou hlavními hrdiny Tristramův otec - podivínský a nepraktický filosof, dále strýček Toby, vysloužilý voják a jeho sluha kaprál Trim, Tristramova matka, Obadiáš, vdova Wadmanová, doktor Slop atd. Celá kniha má zvláštní filosofický inteligentní humor. Nejvíc mne z celé knihy rozesmála církevní klatba na Obadiáše a pak ten anticestopis po Francii v 8mé knize
Tahle kniha, to je zapeklitá věc. Tedy, ony knihy občas bývají zapeklité obecně, ale tahle obzvlášť. Tristram tu vypráví. A hodně vypráví - pokud tedy vůbec vypráví on. Jenže nevypráví o sobě; tedy kromě pár zmínek. Hlavní linku - pokud to je ta hlavní linka, ona to může být totiž taky úplně vedlejší, bezpředmětná nebo naprosto jiná, každopádně pro mě to hlavní linka je - tvoří příběhy strýčka Tobyho a jeho věrného kaprála Trima. A to vám je jářku! dvojice k popukání a pohledání. Kdyby na svých koníčcích sedělo víc lidí, tak jako tihle dva, to by bylo na světě veselo. Nezdá se vám, pokud příběh táhne dvojice, je to zajímavější? Mně se to tak zdá. Nechápejte mě špatně, ony tu jsou i jiné postavy, ale přece vám tu nebudu vypisovat jejich seznam. To si budete muset v knize přečíst sami.
Abych se vyvaroval přílišnému odbíhání - což je hrozný neduh, kterým občas všichni trpíme, hlavně když vyprávíme nebo se snažíme proměnit vlastní myšlenku ve slova - musím říci, že tahle knížka je zábavná, klikatá, chytrá, mile hloupá, popletená, matoucí, ale čtenáře - takže mě, a věřím že i vás - zachytí a nepustí dokud ji nepřečtete. Jestli ji pochopíte, na tom pramálo záleží. Taky o téhle knize mluví jako o předchůdci moderního románu. Jenže to jsem zase vůbec nepochopil já, takže to nedovedu správně posoudit. Hlavně proto, že z moderní literatury toho moc nečtu, čtu-li vůbec, takže to bude muset posoudit někdo chytřejší. Každopádně byl život strýčka Tobyho a Trima, i těch dalších, a především Tristramovo vyprávění příjemným počtením, které si jistě zaslouží opakování. Protože opakování je matka moudrosti, jak se říká.
Vynikající kniha. Četla jsem ji již před mnoha lety a překvapilo mě její novátorství: metoda proudu vědomí už v 18. století ! Kniha mě bavila a způsob, jakým je napsaná, mi zcela vyhovoval: není třeba se soustředit na logickou posloupnost děje, což může být někdy únavné, stačí se poddat metodě asociací, která čtenáře neustále udivuje novými a novými příběhy a vjemy. Oceňovala jsem rovněž humor, kterým je román prosycen. Líbily se mi i ilustrace, neboť výborně vystihují jak děj, tak samotný charakter díla. Překlad A. Skoumala je vynikající. Mrzí mě jen, že L. Stern nenapsal více podobných knih.
Vrámci povinnej literatúry som prečítala prvých 5 zväzkov. Zo začiatku som Sternea za tu komplikovanosť nenávidela, ale časom som si zvykla a dúfam, že si nájdem čas tuto knihu dočítať.
Můj život by značně pozbyl smysl, nebýt strýčka Tobyho a jeho znalostí vědy o budování opevnění :-)
Náramně šikovný kousek, těmihle slůvky bych měl svůj komentář nejspíše začít - sluší se to, takhle obecně začínat, aby to plaché duchy neodradilo. Ale já bych rád zdůraznil něco jiného - nekřičte a neprotestuje, zařídím si to podle sebe - jsem ten, kdo píše tenhle koment.
- Chtěl jsem ponejprv uvést, že je to kniha, která zapůsobí na všechny tekutiny a čivy, co jich v těle je - není jich zase až tolik, namítne malicherný čtenář tohoto komentáře - jenže to by se mýlil, dušinka jedna kritická - poněvadž lidské tělo je stejně spletité a zmotané jako tahleta knížka.
- Jářku, pánové, do myšlení páně Tristama není tak lehké proniknout - neustále totiž odbíhá - nechává se odlákávat - zkracuje si cestu - zase si ji prodlužuje - zkrátka chodí po křivkách - místo aby to vzal po úsečce - - - nebo něčem takovém rovném.
- Jenže rovnost není tak vhodná ctnůstka - přinejmenším u knížek není - a to je názor, kterého si považuji - málo názorů je takto vybroušeno - do takovéhoto lesku. - Rovnost u lidské páteře by byla samozřejmě případnější - ale kdo kdy něco takového viděl? - - já tedy neviděl. A to jsem nemálo let na světě - ne tedy tolik jako jiní - ale dvě cifry byste nalezli určitě, kdybyste se už do takové počtářské úlohy pustili.
- Ale abych neodbíhal jako pan Tristram při vyprávění o svém životě a názorech a nenatáhl to na devět dlouhých dílů - tady v komentáři vám bezpochyby stačí díl jediný, nemám pravdu? - Mám, mám, křičíte. - Tedy, abych neodbíhal, napíšu, že tenhle rozšafný svazek je to nejlepší, co z 18. století vyštracháte - i kdybyste hodně dlouho štrachali - a já vím, že jste štrachálkové. - takový začátek postmoderny - takové chapadlo - takový předčasný kvítek hravosti, která se... - a tak dále - zcenzurováno.
- Přečtěte si to. - Jestli jste zvládli tenhle komentář, zvládnete i Tristrama - není o tolik spletitější! - Jářku.
Kniha která nutila autory aby experimentovali. Bez tohoto díla by Joyce nebyl tak spletitý, Proust tak dlouhý a Švejk tak vtipný. Vrchol románu, jak jej zná málokdo!
Autorovy další knížky
| 1985 |  Život a názory blahorodého pana Tristrama Shandyho |
| 1958 |  Sentimentální cesta po Francii a Itálii |
Na svou dobu velmi experimentální kniha a vlastně se Skoumalovi nedivím, že Sternea srovnal s Joycem a Proustem. Při čtení jsem měl totiž úplně stejný pocit - vytvořil totiž takový proud vědomí, kdy román vlastně ani není tím, čím se prohlašuje být a stává se tak antirománem. Místo života a názorů blahorodého Tristrama Shandyho tak sledujete každého, jen ne titulního hrdinu a přecházíte z jedné odbočky ke druhé, než se dojde ke zdárnému konci.