Životice: Obraz (po)zapomenuté tragédie
Karin Lednická
https://www.databazeknih.cz/img/books/53_/533202/bmid_zivotice-obraz-po-zapomenute-traged-65e032386cc9c.png
4
2169
2169
Životice: malá vesnice uprostřed Těšínského Slezska. Po Mnichovu zabrána Polskem, po 1. září 1939 se jako dobyté území stává součástí Říše. Během války zde tudíž panovaly zcela jiné poměry než v protektorátu. Probíhala tu největší germanizační akce v Evropě. Kdo se nepodvolil, byl vysídlen nebo skončil v lágru. Účast na veřejných popravách byla povinná. Stanný soud zasedal téměř nepřetržitě – často přímo v bloku smrti nedalekého koncentračního tábora Auschwitz (Osvětim). Starosta Životic zaujal jednoznačný postoj: pěstoval vřelé vztahy s nacistickými pohlaváry a s obyvateli obce začal mluvit německy. V atmosféře všudypřítomného strachu se Životičtí snažili vydržet do konce války. Nepodařilo se jim to. V noci ze 4. na 5. srpna 1944 zastřelili partyzáni v místním hostinci tři příslušníky gestapa. Následovalo tragické ráno 6. srpna, během kterého gestapo zavraždilo šestatřicet mužů ze Životic a okolí. Někteří z nich zemřeli před očima svých blízkých. Jiní opodál, protože je gestapáci nutili běžet. „Zastřelen na útěku“, stálo pak v hlášení. Podle velitele zásahu Guida Magwitze to měla být „krvavá msta za zavražděné kamarády“. Pojal ji vskutku důkladně, protože odvetné akce pokračovaly až do února 1945. Během nich zemřeli další lidé, desítky jich byly odvlečeny do koncentračních táborů. Vrátili se čtyři. Vzhledem k počtu obyvatel patří Životice k nejpostiženějším obcím na území České republiky. A přece jejich tragédie upadla v zapomnění. Karin Lednická ten příběh znovu přivádí k životu. Kombinuje přepis vyprávění pamětníků a dokumentární část, při níž čerpá z pečlivých rešerší. Text doprovází bohatá obrazová příloha, která podtrhuje autentičnost zaznamenaného. 1audio CD... celý text
Literatura faktu Literatura česká Historie
Vydáno:
2023
,
Radioservis
Interpreti: Zuzana Truplová , Norbert Lichý
více info...
Přidat komentář
Na knihu se mi píše těžko nějaký komentář. Vypráví opravdu o strašných věcech, které si ani nedokážeme představit. Až neskutečné, že se něco takového dělo.... Dnešní život je jiný a ani toho si občas lidé neváží. Nebála bych se knihu zařadit do povinné četby na školách.
Po Šikmém kostelu trochu napjaté očekávání, ovšem autorka opět ukázala skvělou práci. Tleskám a díky za pěkný zážitek.
Kniha s velmi zajímavým a silným tématem. Ikdyž jsem čekala spíše formu příběhu, tak i tato forma příběh x výklad byla moc zajímavá. Nicméně si myslím, že mi doma nezůstane a poputuje o dům dál.
Co mě však hodně zklamalo, je fyzická forma knihy. Kříženec mezi pevnou vazbou a paperbackem mě vůbec nezaujal. Hrany jsou hodně ostré a knížka silně smrdí. Velmi špatná je za mě zadní část, kdy má písmo hodně málo prostoru od kraje.
Velmi se mi líbilo, jak je kniha napsaná - jak se prolínají výpovědi pamětníků s fakty. Skvěle se to čte a celá tématika je velmi zajímavá...
Autorka do podrobností rozebírá tragickou událost, která se odehrála ke konci války na Těšínsku. Všechna fakta má podložena z různých pramenů, kniha je částečně ztvárněna jako vypravování některých postav, ale převážně je to dokumentární popis souvisejících událostí.
Jen díky Karin Lednické jsem zjistila, jak moc se liší historický vývoj Karvinska oproti jiným částem republiky (jedním dechem jsem přečetla oba Šikmé kostely, tato kniha je sice psána jinak, je ale neméně zajímavá).
Na Životice od mé oblíbené Karin Lednické jsem se moc těšila, Šikmý kostel od ní miluju.
Nejprve jsem se trošku bála, jak se mi kniha bude číst, jelikož je to nonfiction… Autorka ale vše napsala tak, jako by to byla beletrie.
Měla jsem přečteno za pár hodin, dozvěděla jsem se tolik nového a měla jsem husí kůži…
Doporučuji všem bez výjimky, o událostech jako je tato se nesmí mlčet.
Silný příběh z ne tak dávné historie zachycený na stránky knih v podobě literatury faktu s příměsí beletrie. Knížku jsem zhltla téměř za jeden den a jako vždy když čtu knihy s podobnou tematikou, ve mě zanechala stísněných pocit z toho, čeho jsou někteří lidi schopni a co někteří lidi museli prožít, i když si to ani trochu nezasloužil a bylo to strašlivě nefér. Vlastně až do včera jsem o životické tragédii neměla ani ponětí.
Děkuji autorce za její bravurní práci.
Již jako dítka školou povinná (vyrůstala jsem za socíku) jsme se soudružkou učitelkou navštěvovali různá pamětní místa připomínající tragické události 2. světové války, poslouchali historky o padlých hrdinech, ovšem vždy přefiltrované komunistickou ideologií. Děkuji autorce, že tady dokázala (i po tak dlouhé době) nalézat skutečné pozadí tragédie. Prostě chlapi se ožerou a jdou vykonat pomstu. Takovéto příběhy nám nikdy ve škole neříkali. Stejně jako o tom jak, hrdinná sovětská armáda při osvobozování drancovala a znásilňovala. Víc takových příběhů, které uvádějí tragické historické události v jejich skutečné podobě.
Velmi čtivě a zajímavě napsáno. Pomníčky vídám od dětství a byly pro mě tak nějak neosobní, což kniha podstatně změnila. Jsem zvědavá, co se s nimi stane po výstavbě obchvatu.
Oceňuji, že kniha byla napsaná velmi čtivě, ačkoli se jedná především o literaturu faktu postavenou na historických pramenech. Střídají se tam krátké příběhové a delší faktické pasáže. Umím si představit příběhové pasáže mnohem delší, čímž bychom se dostali ještě víc do hloubky. Na druhou stranu chápu, že autorka chtěla zachovat dekorum literatury faktu, a proto jsou příběhové pasáže spíš jen takovou výplní, aby se čtenáři, kteří běžně nečtou literaturu faktu, příliš neodradili. V tomto smyslu je kniha napsaná opravdu skvěle a promyšleně.
Vše nasvědčovalo tomu, že se Životice relativně v poklidu, byť v atmosféře strachu dočkají konce druhé světové války. Nestalo se tak. Přestřelka v místním hostinci, kterou iniciovala polská partyzánská skupina a při níž zemřeli také tři příslušníci gestapa, se stala spouštěčem krvavé odvety, na jejímž konci bylo třicet pět mrtvých a dalších několik desítek skončilo v koncentračních táborech. Vrátili se jen čtyři a nejmladší oběti bylo sedmnáct let. Nikdo z nich se ničím neprovinil. Oběti byly uloženy do hluboké jámy, zasypány vápnem a hrob zamaskován. Zbytky životických rodin se dodnes se srpnovým ránem roku 1944 nevyrovnaly i z důvodu, že událost se stala téměř pozapomenutou. I proto se Lednická rozhodla věnovat Životicím tuto knihu. Se svolením potomků obětí použila fotografie a dokumenty, které jsou v drtivé většině publikovány poprvé až nyní. Skvělá práce.
Je dobré, že sa o tejto dobe stále píše a občas sa oživí zapadajúci osud nejakej obce. Myslím, že podobným odplatám bolo vystavených veľa ľudí (i na Slovensku), ale už sa o nich nik nedozvie...
Někdo kolaboruje, někdo pomáhá odboji, většina se pokouší válku nějak přežít a moc nebýt vidět. Češi nemají rádi Poláky, Poláci nesnáší Čechy (zničení české školy), všichni se bojí Němců, Němci chtějí vyhubit všechny. Zdejší partyzáni jsou banda zlodějů, co napadají lidi a znásilňují holky. A právě jejich akce, kde zabijí gestapáky vede k hromadnému vraždění desítek úplně nevinných civilistů. Něco takového se může kdykoliv a kdekoliv zopakovat. Lidi jsou pořád stejní.
Moc smutné čtení......
Jinak je kniha krásně a čtivě napsána. Určitě doporučuji k přečtení
Hrozné.
Jakože krásně vyprávění hrozné události. Je mi špatně na duši i na těle. Chci na to zapomenout a zároveň chci, aby tuhle historii znal každý člověk na světě. Jednu hvězdičku ubírám za nový trs šedivých vlasů, které mi kniha způsobila. Děkuji.
Smutná, ale velmi čtivá kniha ze života v Životicích. Autorka opět nezklamala. Knihu bych určitě zařadila do povinné četby.
Kniha se nečetla lehce, ale to jsem ani nečekala. Autorka je známá tím, že dopodrobna nastuduje historické reálie. I když smutné a drsné téma, kniha je výborná.
Štítky knihy
druhá světová válka (1939–1945) nacismus Slezsko česko-polské vztahy partyzáni podle skutečných událostí nacistické zločiny Životice Životická tragédie (1944)Autorovy další knížky
| 2020 |  Šikmý kostel |
| 2021 | Šikmý kostel 2 |
| 2022 | Životice: Obraz (po)zapomenuté tragédie |
| 2024 | Šikmý kostel 3 |
Silné téma, které neztrácí na své tragičnosti nic ani po tolika letech. Opravdu smutné, že se o této události dozvídáme až v 21. století. Knihu jsem přečetla "jedním dechem" i když z počátku jsem měla trochu problém s vyprávěním příběhů a následným popisováním faktů, což se ale posléze stalo přínosem. Přála bych autorce aby se splnilo její přání a těžká doba tohoto regionu přišla ve známost širší veřejnosti.