Životní názory kocoura Moura
Ernst Theodor Wilhelm Hoffmann
https://www.databazeknih.cz/img/books/52_/526964/bmid_zivotni-nazory-kocoura-moura-655d41155fc5e.jpg
4
24
24
Ilustrované vydání jednoho z nejoriginálnějších a nejzábavnějších románů 19. století, který nemá v dějinách literatury obdoby, v kongeniálním překladu Hanuše Karlacha a s ilustracemi Michaila Gavričkova. Hoffmannovy Životní názory kocoura Moura, považované za vrchol autorovy tvorby a stěžejní opus pozdní německé romantiky, spatřily světlo světa již před dvěma sty lety, ale plného uznání, ocenění, ba nadšeného přijetí se dočkaly až ve 20. století. E. T. A. Hoffmann totiž předběhl svou dobu a stvořil dílo, které je svou formou a důmyslnou kompozicí vskutku ojedinělé: sám Hoffmann v něm vystupuje jako vydavatel, jenž vyhověl přání svého přítele a rozhodl se knižně vydat memoáry jistého „mladého autora skvělého nadání“, jímž je ve skutečnosti kocour, který si říká Mour. Záhy se ovšem ukáže, že učený kocour do svého rukopisu omylem zamíchal stránky z jiného textu, který objevil u svého pána, a sice z knihy pojednávající o životě geniálního skladatele a kapelníka Johanna Kreislera. Tyto stránky, které kocour používal dílem jako podložku, dílem jako piják, byly nedopatřením rovněž vytištěny, a tak se ve výsledné podobě díla jakoby omylem prolínají dvě nezávislé dějové linie – satiricky vyznívající autobiografie poněkud samolibého kocoura-literáta a tajuplný příběh, přesněji řečeno fragmenty příběhu, výstředního romantického hrdiny-umělce Johanna Kreislera vystaveného všemožným protivenstvím. Životní názory kocoura Moura jsou tedy polyfonním dílem, svou výstavbou připomínajícím princip hudebního kontrapunktu. Zdánlivě nesouvisející příběhy se totiž ve skutečnosti doplňují, prostupují, jeden v druhém se zrcadlí a vzájemně osvětlují. Právě prolínání obou příběhů činí z četby tohoto „dvojrománu“ nevšední čtenářský požitek. Řečeno slovy překladatele Hanuše Karlacha: „Tyto posuny, zrcadlení, přeskoky jsou zdrojem humoru, který má mnoho poloh, od laskavé úsměvnosti přes ironickou jízlivost až k satirické hořkosti; který však, a to je pro nás podstatné, se realizuje až ve čtenářově mysli, čtenářovou imaginací, která teprve do¬tváří dílo v komplementární celek a se kterou spisovatel zcela záměrně takto počítá. Tím vším je román nejen výsostným literárním dokladem doby, ale i rukavicí pravé modernosti hozenou přes průrvu času literárním tvůrcům soudobého světa, podnětem k zamyšlení, jaké že to dnes prvky činí literaturu vpravdě uměním.“... celý text
Literatura světová Romány
Vydáno: 2023 , Rybka PublishersOriginální název:
Lebensansichten des Katers Murr, 1821
více info...
Přidat komentář
Jako spousta chvil je velice vtipných, je to magické a úsměvné a přitom chvílemi silně poutavé. Příbeh kocoura se dá, ale příliš básnický jazyk a obsah o ničem při povídání pana kapelníka, to už je nad mé síly. Člověk zabíhá myšlenkami jinam, opakovaně. Škoda, po 100. strance se rozhoduji, že otevřu jinou knihu.
Mour je bezpochyby kočka, která pobaví, ale není to zadarmo, příběh je vystavěn s četnými změnami perspektivy a proto nemusí každému připadat jako zcela nekomplikovaný. Čtenáři pak připadne nelehký úkol, poskládat si jednotlivé fragmenty příběhu jako mozaiku a podaří-li se, nabídne kniha úsměvnou satiru na politicko-společenské dění té doby a potěší nejen milovníky koček.
O tom, že román svou dobu dalece předběhl není pochyb a tak nám tedy nezbyde, než jeho kvality plně docenit až dnes, 19. století na tak odvážnou strukturu prostě nebylo připraveno.
Nádherné vydání knihy, která předběhla svou dobu. Kocour intelektuál, který asi nebude bavit čtenáře, co mají rádi rychlé plynutí textu, ale pro toho, kdo si četbu rád vychutnává a nežene se za akcí a jednoznačným závěrem je to to pravé ořechové.
Mourovy promluvy nesou stopu autorova velkého citu a lásky ke kočkám, bezděčně ukazuje, že je jejich bedlivým pozorovatelem. Zároveň si ani o kočičím světě nedělá iluze a používá jej jako projekční plátno k parodování lidských nectností a slabostí. Určitým satirickým vrcholem je Plkoňova pohřební řeč nad mrtvým kocourem Muciem. Doporučovala bych ji přečíst těm, kdo se domnívají, že máme v naší přetechnizované moderní době pokřivený vztah ke smrti a umírání.
Mistr Abrahám a kapelník Kreisler, princezna Hedvika a rozkošná Julie, kníže Bledomysl a radová Benzonová, to vše jsou postavičky vskutku svérázné a osobité. Mourův svět je pak zaplněn postavami stejně tak propracovanými (matka Mína, přelétavá Mici, která po Mourovi vezme zavděk nejen Muciem, ale později i Plkoněm, málem incestní milenka, ve skutečnosti dcera rovněž Mína a především pudl Pinda).
Úchvatné ilustrace Michajla Gavričkova jsou korunou této krásné knihy. Mour s perem v tlapce a ověnčený vavřínem, tajemná bludiště a architekrtura, do níž se tu a tam vloudí faun či zelený muž, všudypřátomné kočičí motivy a v závěru i Mourův náhrobeček, to vše tvoří s textem vskutku nádherný celek.
I já byl jsem v Arkádii.
Před čtyřiceti lety jsem četl dvojknihu Dva muži na druhou. Mistr Blecha mne upoutal, i když dodnes jsem mu zcela neporozuměl. Ale zajímavý jazyk, zvraty v ději mne zaujaly. A když nakladatelství Rybka Publishers vydalo tuto knihu navíc s krásnými ilustracemi, neodolal jsem. No, nebylo to čtení na týden, ani a dva. Pral jsem se s knihou, zatínal zuby, těšil se a odkládal. A dočetl. A pořád nevím, jestli autor dává najevo svou sečtělost, své zapojení do kulturního světa své doby, nebo si z nás, čtenářů, dělá srandu. Možná, a nejpravděpodobněji, oboje. Je to radost i bolest číst, je to povznášející. Možná pohled na odcházející svět před 200 lety. Hroutící se doba šlechticů, doba středověké mystiky, nadcházející doba psychologie.
A vlastně se zcela a úplně shodují s oběma komentáři, co mne předcházejí. A smekam klobouk, jak se vzájemně doplňujeme. Takže všem, co si přečtou komentář, doporučuji knihu, i když je to bude stát hodně sil a času.
Mé druhé setkání s Hoffmannem a určitě ne poslední. Mrzí mě jen to, že nemám líp načteného Shakespeara a možná i některé další autory, jelikož ta kniha je intertextualitou přímo nabitá, žel ne všechnu jsem úplně pobrala.
Nejlépe hodnotím asi pokus o experiment (v roce 1821!), střídání dvou dějových linií, které mě jako čtenáře vlastně strašně štvalo, ale ve stejnou chvíli mě udržovalo ve střehu a napětí. Zároveň se toto střídání občas mění v zrcadlení některých postav, příběhů a myšlenek (že by zase ten Shakespeare?), přesto je naznačováno tak jemně, že ve čtenáři vzbuzuje pocit něčeho známého, něčeho, co už před chvílí četl, zároveň si ale přesně nevybavuje, v čem ta podobnost spočívá, takže tu zůstává i jakýsi tajemný opar, který se nad celým příběhem vznáší až do konce (i dál). Zkrátka jsou oba příběhy nesmírně propletené, jenomže stále ne a ne přijít nějaké finální spojení a celou skládačku si můžeme dávat dohromady jen z nekompletních útržků, což je tak otravné, až je to vlastně skvělé.
Knihu jsem četl v rámci povinné četby. Na začátku mě opravdu nebavila, ale pomalu se mi postupně začala líbit. Ne, pro mě to nebyl ten typ knihy která, jakmile vás začne bavit, tak vás baví na tolik že jí přečtete na jeden zátah. Ne, kniha mě nebavila na tolik, abych jí ihned přečetl, ale zase mě bavila na tolik, abych jí neodložil. Takhle jsem to měl po většinu svého čtení, až tak od 3/4 se opět začala zvyšovat chytlavost a tak jsem knížku ke konci přečetl skoro naráz, nejen kvůli skluzu v povinné četbě, ale i kvůli zvědavosti jak se knížka vyvrbí. V knížce je hodně takových, lyrických pasáží, které jsem měl problém pochopit a tak jsem je, bez většího úspěchu, četl klidně několikrát, než jsem se rozhodl, že není potřeba je bezezbytku chápat, díky čemuž se rychlost mého čtení zrychlila.
Určitě by mě na začátu, ba ani v polovině nenapadlo, že knize dám 5 hvězdiček. Ale ano, zaslouží si to. Značně otevřený konec ve mě vyvolává touhu po pokračování, touhu dovědět se více.
V jednom jsem si tedy jistý; tuto nesmírně poučnou a zajímavou knížku bych určitě doporučil!
Štítky knihy
německá literaturaAutorovy další knížky
| 2001 |  Ďáblův elixír |
| 1964 |  Louskáček a myší král |
| 1979 | Životní názory kocoura Moura |
| 1976 | Mistr Blecha |
| 2016 | Noční kousky |
Ta pátá hvězda je za skvostné grafické zpracování, ale i tak jde o výbornou knihu, o které, nebýt jazyka a reálií, si klidně budete myslet, že ji napsal nějaký současný autor a ne, že poprvé vyšla už před více než 200 lety.
To postmoderní přeskakování mezi oběma rovinami, mnohdy s dějovými mezerami, takže si čtenář kusy děje a propojení mezi nimi často doplňuje sám, je skvělé. Takže nevadí ani archaický styl a jazyk, naopak, díky překladateli, který ho zachoval, jde o jedinečný zážitek. V podstatě jde o satiru, při které se člověk zasměje jen občas, jinak ho mrazí, jak jsou autorovy ironizující šlehy mnohdy aktuální i teď.
Nevšední čtenářský zážitek.