Žižka a jeho doba

06.10.2018

Lépe než jakýkoliv neumělý komentář poslouží citát ze závěrečné kapitoly: "Co bych však v neblahých důsledcích, jež v té míře nebylo lze předvídati, kladl na prvé místo, to je skutečnost, že ono podlomilo osudně šťastný a slibný rozvoj našeho národa a to právě ve chvíli, kdy vyzbrojil se a vyrůstal k pravé velikosti. Mluvili jsme o zcela neobyčejném duchovním a kulturním rozvoji Čech od doby Karlovy, o mladé energii, jež proudila zemí, budujíc sebevědomý a pokročilý národ, plníc universitu českými mistry, kostely a knihovny uměleckými a vědeckými díly, v tom rostoucí měrou i českými spisy a traktáty a v demokratickém sklonu svém povznášejíc k účasti v životě kulturním i malého člověka městského a venkovského, ano snažíc se i rozličně o zlepšení podmínek sociálního nebo hmotného růstu jeho. Všude krátce byla probuzená síla národní v nadějném rychlém postupu, tak rychlém a útočném, že v blouznivém sebepřecenění sáhla k násilí, aby najednou dosáhla všeho, co jevilo se cílem žádoucím. Ale po patnáctiletém zuření revoluce se ukázalo, že zisky, jichž dosaženo, byly zaplaceny strašlivě: země byla plna trosek všeho toho, co dřív bylo titulem její slávy, vydrancovaná a zchuzená, a co je nejbolestnější, zbavená toho imponujícího počtu inteligence, s nímž minulá generace vstoupila v zápas za osvobození a proslavení svého národa. Největší a nejlepší část toho byla ztrávena, vyčerpána, zničena revolucí a to v situaci, jež takřka vylučovala možnost nápravy nebo náhrady: kulturní ochuzení a zjalovnění českého prostředí, zbaveného de facto myšlenkového ohniska university, která byla hlavním semeništěm pokroků minulých, a odervaného od obrodného duchovního společenství románského jihu a západu, byla konečným facitem podivuhodného vzepjetí české odvahy, té odvahy, jež pyšnila se nadějí: Linguam nostram magnificabimus.
Čteme častěji, že zásluhou revoluce je, že nám počeštila česká města. Pravím proti tomu, že nebýti revoluce, byla by se počeštila, pokud ležela v českém okolí, zcela jistě cestou pokojnou a při tom zachovala větší měrou svou hospodářskou potenci. Ano, troufám si tvrditi, že by se byla počeštila i města moravská; v nich příklady revolučního počešťování českých měst musily jen zvýšiti opatrnost v přijímání nových sousedů české krve a most panovničí sotva byla by nadále ochotna nadiktováním polovice českých konšelů, jako se to dálo v Čechách v době Václava IV., přispěti k vítězství českého lidu. A co vůbec pro vlivy českého uvědomění národního a zmohutnění kulturního, vlivy na východ, na Moravu, do Slezska, ba i na Slovensko a do Polska, všude tam, kde před revolucí vzhlíželi k Praze uctivě jako k velké učitelce a dárkyni příkladů a popudů, mohlo znamenati zachování prestiže české jako 'národa nejkřesťanštějšího'! Dotklo-li se i působení české náboženské vzpoury místy Uher a Polska, obou zemí, jež učinily vše potřebné, aby zavřely se útoku českého 'kacířství', je to jen důkaz, jak mocně působila hesla z Čech vycházející na sousední východ - co by to bylo znamenalo, kdyby ten vliv nebyl podlomen, diskreditován kacířskou pověstí Čech."