Zlatá reneta

30.06.2024

Trochu náročnější čtení, časté přeskakování dějových linek, ve kterých jsem se občas ztrácela. Ale vytříbeně lyrický jazyk.

20.10.2023

"A v dálce za druhou řekou Lenka musela slyšet, jak mu tluče srdce, jako on slyšel tlouci její: zvednou-li oči, vidí nad hlavou tytéž hvězdy; jsou tak těsně u sebe, že bys mezi nimi neprotáhl ani mušelínový šátek; ale oba přitom cítí zoufalý tlak: vpáčily se mezi ně lesy k nepřejití. Už se znají půldruhého dne: Lenka dnes ráno odjela; zítra touhle dobou se budou znát dva a půl dne, a kdyby se už nikdy neměli vidět, budou se pořád znát, měsíc, rok, dvacet let, sto let."

Ta dusivá atmosféra nenávratné ztráty byla tak zdrcující, že jsem to skoro nedokázal učíst. A přitom jsem neměl pocit, že by pro její vykouzlení používal František Hrubín nějakých zvláštních literárních triků. Ano, talent k lyrickému krasopsaní v sobě ani tady nezapře, ale největší sílu jeho výpovědi jsem nacházel spíš v prostotě a jisté všednodennosti téhle novely.
Jan na své cestě zpět míří k definitivnímu zhroucení svého světa vcelku nevyhnutelně, happy end by v takto napsaném příběhu působil nevěrohodně, nepatřičně. Přesto bych mu přál nějaké nadějné vyústění, ale to by nesměl mít svůj pohled obrácen špatným směrem, zpět do minulosti, na všechno reálně poničené i smyšleně povznášející. Stíny minulosti v jeho přemýšlení a prožívání mu neodbytně pronikají do všeho, ale o stíny se nejde opřít, od stínů se nejde odrazit...

Přes svoji tísnivou melancholičnost je v mých očích Zlatá reneta skvěle napsaný drobný poklad. Připomněla mi velmi intenzivně, jak bezútěšný život dokáže být, když člověk nezažívá zkušenost milujícího a milovaného (a ne, nemyslím tím nutně účast v nějakém partnerském vztahu). A jak nesnesitelně těžké břemeno nese ten, kdo nedokáže sám sobě odpustit.

"Zmínka o tom, že knihy propil, byl první stupeň k mechanickému dvoření: pak mluvil o blátivé směsi: Je v ní aspoň jiskřička touhy po tvaru? Co myslíte? Stylizoval svou osamělost, svou ubohost a své neřesti, jistě je znala z klepů po domě, a natáčel je k ní hranou, jež se měla zaříznout do naivní duše, okoralé všední prací, a dát vytrysknout mateřskému soucitu. Ale už na tom byl tak bledě, že se při dalších setkáních jako stará nevěstka dojímal vlastním osudem a začal o něm snít jejím médiem a milovat v ní své okrášlené zoufalství, zalité aspikem její bezelstné něhy: touha, že ho jednou přece zachrání, rostla v jejím nitru jako houba."

07.07.2022

Já a František Hrubín máme letitou historii. Letošní čtenářská výzva mi ho přihrála coby autora z dětství. Na jeho pohádkách a říkadlech jsem vyrůstala, dodnes je znám zpaměti. Je proto pokaždé divné poznat autora z jiné stránky. Zlatá reneta je zase něco úplně jiného. I s ní mě pojí už několikaletá známost. Pokaždé, co jí čtu, najdu něco nového. Tentokrát mě překvapilo, jak děsivé jsou výjevy, které hrdina zažívá. Vyrovnání s minulostí není nic příjemného, nikdy dřív jsem si toho ale nevšimla... Citát: Copak může umřít, když nemá komu? patří k tomu nejhezčímu, co jsem kdy spatřila!

26.03.2021

Příjemné počtení trochu náročnější při sledování dějových linek. Je opravdu zřejmé, že Hrubín je původem básník, takže se objevují lyrické pasáže. Určitě stojí za přečtení, ale přelomové dílo to z mého pohledu není.