Zlatá reneta přehled

30.06.2024

Trochu náročnější čtení, časté přeskakování dějových linek, ve kterých jsem se občas ztrácela. Ale vytříbeně lyrický jazyk.

20.10.2023

"A v dálce za druhou řekou Lenka musela slyšet, jak mu tluče srdce, jako on slyšel tlouci její: zvednou-li oči, vidí nad hlavou tytéž hvězdy; jsou tak těsně u sebe, že bys mezi nimi neprotáhl ani mušelínový šátek; ale oba přitom cítí zoufalý tlak: vpáčily se mezi ně lesy k nepřejití. Už se znají půldruhého dne: Lenka dnes ráno odjela; zítra touhle dobou se budou znát dva a půl dne, a kdyby se už nikdy neměli vidět, budou se pořád znát, měsíc, rok, dvacet let, sto let."

Ta dusivá atmosféra nenávratné ztráty byla tak zdrcující, že jsem to skoro nedokázal učíst. A přitom jsem neměl pocit, že by pro její vykouzlení používal František Hrubín nějakých zvláštních literárních triků. Ano, talent k lyrickému krasopsaní v sobě ani tady nezapře, ale největší sílu jeho výpovědi jsem nacházel spíš v prostotě a jisté všednodennosti téhle novely.
Jan na své cestě zpět míří k definitivnímu zhroucení svého světa vcelku nevyhnutelně, happy end by v takto napsaném příběhu působil nevěrohodně, nepatřičně. Přesto bych mu přál nějaké nadějné vyústění, ale to by nesměl mít svůj pohled obrácen špatným směrem, zpět do minulosti, na všechno reálně poničené i smyšleně povznášející. Stíny minulosti v jeho přemýšlení a prožívání mu neodbytně pronikají do všeho, ale o stíny se nejde opřít, od stínů se nejde odrazit...

Přes svoji tísnivou melancholičnost je v mých očích Zlatá reneta skvěle napsaný drobný poklad. Připomněla mi velmi intenzivně, jak bezútěšný život dokáže být, když člověk nezažívá zkušenost milujícího a milovaného (a ne, nemyslím tím nutně účast v nějakém partnerském vztahu). A jak nesnesitelně těžké břemeno nese ten, kdo nedokáže sám sobě odpustit.

"Zmínka o tom, že knihy propil, byl první stupeň k mechanickému dvoření: pak mluvil o blátivé směsi: Je v ní aspoň jiskřička touhy po tvaru? Co myslíte? Stylizoval svou osamělost, svou ubohost a své neřesti, jistě je znala z klepů po domě, a natáčel je k ní hranou, jež se měla zaříznout do naivní duše, okoralé všední prací, a dát vytrysknout mateřskému soucitu. Ale už na tom byl tak bledě, že se při dalších setkáních jako stará nevěstka dojímal vlastním osudem a začal o něm snít jejím médiem a milovat v ní své okrášlené zoufalství, zalité aspikem její bezelstné něhy: touha, že ho jednou přece zachrání, rostla v jejím nitru jako houba."