Zločin a trest
Fjodor Michajlovič Dostojevskij
https://www.databazeknih.cz/img/books/12_/128608/zlocin-a-trest-128608.jpg
4
2710
2710
Psychologicko-detektívny príbeh Zločin a trest je fascinujúcou cestou do kriminálnej a mravne skazenej mysle, odhaľujúci dušu človeka, v ktorej zvádza svoj urputný boj samotná podstata zla a dobra. V románe sa chudobný petrohradský študent Rodion Raskoľnikov rozhodne zavraždiť starú úžernícku, život ktorej nemá pre nikoho cenu. Zlo pácha v mene dobra a ani po vražde neprestáva veriť svojej teórii o práve silných jedincov prekračovať morálne zákony a dopúšťať sa aj zločinov. Hoci sa mu podarí zahladiť stopy, dostáva sa do ťažkej psychickej krízy. Zoznámi sa so Soňou, dcérou úradníka Marmeladova, ktorá mu radí, aby sa k vražde priznal a prijal trest. Po vypätom vnútornom boji sa nakoniec Raskoľnikov k spáchanému zločinu priznáva a je odsúdený na nútené práce. Na Sibír ho sprevádza Soňa, ktorá svojou prostou a nesebeckou lásku pôsobí na jeho duševný prerod v nového lepšieho človeka.... celý text
Literatura světová Romány
Vydáno: 1965 , SVKL - Slovenské vydavateľstvo krásnej literatúryOriginální název:
Преступление и наказание (Prestuplenije i nakazanije) , 1866
více info...
Přidat komentář
Až hmatatelný portrét dobového Ruska, psychologické rozpracování pohnutek hlavního hrdiny místy připomínající lékařskou kazuistiku, rodinné osudy a jejich zvraty plně poplatné tradici literárního realismu devatenáctého století – to vše jsou neodmyslitelné prvky Dostojevského románu, které však nejsou tím, co Zločin a trest v mém čtení dělají nesmrtelným. Někteří píší, že román není ani tolik o zločinu, jako o myšlenkových pochodech hlavního hrdiny. Podle mě je však téma zločinu naprosto ústřední; vynořuje se však ve formě otázky: „Co vlastně znamená slovo zločin?“ Raskolnikov se vraždy nedopouští z pomsty, z touhy po penězích ani z nenávisti. To jsou až druhotné motivy, zastírající jeho motiv ústřední – na začátku stojí jeho teorie o společenském řádu a tento čin je viditelnou realizací toho, v co náš ústřední hrdina věří. Podle svého postoje nepáchá zločin, ale je věrný své teorii (sepsanou v mnohokrát citovaném článku) a má odvahu přijmout její důsledky. Zrůdnost celého činu proto nespočívá ani tolik v jeho skutkové podstatě, ale v tom, že je možné k němu dojít na základě racionálních úvah o člověku a jeho místě na světě.
S prorockou jasnozřivostí tak autor předpovídá časy nacistických a komunistických diktatur, které stejným způsobem představili svou zvrácenou vizi společenského řádu a bez ohledu na svědomí se ji rozhodli naplnit. Zločin a trest nás tak učí, že každá myšlenka si žádá odpovídající jednání, a je tak varováním a příležitostí k zamyšlení pro každou dobu. Dnes v době relativizace pravdy a dobra opět představuje výzvu k reflexi: Závisí-li pravda na individuálním pohledu jedince či určité komunity, co vlastně znamená slovo zločin?
Právě z tohoto důvodu si myslím, že je téma knihy nevyčerpatelné a bude se připomínat ještě mnohé generace po nás.
Nuž začínala som to čítať snáď 10-krát, ale nepodarilo sa mi to. Po rokoch moja dcéra (najsčítanejší človek akého poznám) ma vytiahla na to do divadla a zážitok neuveriteľný. Niečo tak dobré som nevidela. Iste to bolo aj skvelým hereckým obsadením, ale vďaka tomu, že som videla postavy neplietli sa mi ako v knihe - celé to tým pádom dávalo veľký zmysel. A teda si myslím, že kniha je určite geniálna, ale nie každý to pochopí
Na čtení rozhodně nelehká knížka. 19. století je ve stylu psaní velmi znát a ruské prostředí tehdejší doby na srozumitelností, pro neznalé, také nepřidává. To ovšem neznamená, že je to slabý román - ba naopak. V Zločinu a Trestu a především v samotném Raskolnikovi se velmi projevuje osobnost Dostojevskiho, který dost možná prožíval podobné emoční výkyvy jako hlavní postava díla. A právě tyto emoční výkyvy jsou tím oč vlastně v celé knize jde. Někdy mě přišly už otravné a někdy zase až překvapivě zajímavé, ale ruku v ruce jich na můj kus bylo přespříliš. Ono se těžko hodnotí dílo, které svojí slávu sbíralo 150 let zpátky a dnes už literatura holt vypadá jinak. I tak si ale myslím, že když se celou dobu graduje atmosféra okolo "Zločinu" a očekáváného "Trestu", mohlo by být rozuzlení poněkud fantasknější. Ale jak už jsem vlastně poznamenal, hlavní motivem knihy nebyl Zločin ani Trest ale emoční výkyvy a boj s vlastním démonem v těle Raskolnikovském. Za zmínku určitě stojí ještě vedlejší postavy, kterých tam nebylo pomálu. Některé byli vyvedenější (Razumichin, Marmeladov) a některé zase méně vyvedené (Sofja Semjonovna, Katěrina Ivanovna). To nejhorší ovšem bylo, že se občas strašně pletly. Za to mohli především ruská jména a Dostojevského rozhodnutí, že jednou postavy nazve křestními jmény, poté příjmeními, někdy zase přezdívkami a "aby se to nepletlo" tak to na konci stránky zakončí celými jmény s přidáním jména matky za svobodna.
Přes to všechno...stále je to naprosto stěžejní dílo v historii světové literatury. A ve všech, kteří se rozhodnou si jí přečíst, něco zanechá.
Prestoze je kniha velmi oblibenou klasikou, osobne mne kniha nenadchla, nektere pasaze jsou vynikajici, ale nektere lze cist se sebezaprenim. Zdlouhave.
Dlouho jsem se knize vyhýbala, přes prvních 50 stran jsem se dostávala snad půl roku, potom s pomocí audioknihy. Času stráveným nad touto knihou rozhodně nelituji, doslova mě nadchla. Jedna z nejlepších knih, které jsem kdy četla, děj sice není nejbohatší, ale podobná kniha ani žádný nepotřebuje. Jedná se o psychologický román, kde je nejdůležitější charakter postav, který je do detailů až geniálně promyšlený. Vřele doporučuji!
K této knížce mě přivedla povinná školní četba. Po začtení jsem se od ní nemohla odtrhnout. Velmi mě oslovila, jedna z nejlepších knih, napříč všemi žánry!
Tak jak jsem se na první přečtení zamilovala do Tolstého, do jeho krajana Dostojevského tomu je spíše naopak. Po zmařené zkoušce nedočtených Bratrů Karamazových jsem dala šanci chválenému Zločinu a trestu. Tentokrát dočteno, horkotěžko.
Dlouhé jednotvárné odstavce (často monology) a opakující se myšlenky požitku ze čtení vůbec nenapomáhaly. A vůbec nevím, co z knihy za spásnou myšlenku si mám odnést.
Vnitřní rozkoly po zločinu jsou lákavé k prohloubání, ale v Dostojevského podání je to ubíjející. Další románové postavy, ačkoliv důmyslně pojmenované, svým chováním mi byly těžko pochopitelné. Směle říkám, že bych je všechny hodila do jednoho pytle bláznů. Popisovaný mrzký život v chudobě v několika podobách mě nijak nezasahoval. V závěru jsem se hodně divila, odkud se vynořila láska. Ne, aktéři v tomto románu jsou pro mě naprosto nepolapitelné a moje čtenářské srdce pro ně také.
Kdysi dávno mě oslnily krátké Bílé noci, budu muset v blízké době vyzkoušet, zda-li tomu je stále tak. Ať mám možnost tohoto klasika aspoň opěvovat za jeho krátké dílo, když už ne za sáhodlouhé romány.
Na jedné straně bída, hlad a nuzné podmínky pro žití a na straně druhé bohatství, rozmařilost a blahobyt. Témata, která se často v literatuře objevují. Nic nového a neznámého. Nejvíce mě však zaujala Dostojevského charakteristika Raskolnikova, který se rozhodl k zoufalému činu.... Jeho opravdu nitěrná psychologická sonda do mysli člověka, kterého neúnosné životní podmínky dovedly až k myšlence spáchat těžký zločin. Po zločinu však přichází trest. Autor rozpitval hlavního hrdinu a jeho pohnutky doslova až do samotného morku kostí.
Je klasika, která nestárne. Tuto publikaci řadím k dílům, kde má autor stále co sdělit. Byť je dějově knížka krapet chudá, mnohonásobně to převažuje bravurně vyobrazená psychologie hlavního hrdiny. Všichni cítíme tu tíhu a vinu během četby a všichni bychom si jistě přáli, aby i v našem světě čistota/láska/víra v Boha/,,, dokázala zvítězit. Aspoň víckrát než občas.
Asi bych dokázala seškrtat text na polovičku, aniž by se obsah jakoliv změnil. Některé části byli dle mého názoru příliš rozvleklé, jinak kniha nemá chybu.
Dostojevského veledílo jsem četla, když jsem byla ve věku Raskolnikova. Raskolnikovova muka, všechnu tu trýzeň, pochyby, hledání, bezvýchodnost....vše jsem prožívala a doslova fyzicky pociťovala....
Připadám si sice, jako bych se rouhala, přece jen - Dostojevský, ale Zločin a trest mě nenadchl zdaleka tolik jako jiné knihy řazené mezi ruskou klasiku, proti které není radno užít křivého slova... V příběhu mi chyběla ta až divadelní barevnost a dramatičnost, na kterou už jsem si u svých milovaných Rusů zvykla jako na standard.
Moc nevím, co bych k tomu napsal. Aby to vyjádřilo mé pocity, musel by to být hodně dlouhý text. Kniha je někdy až moc zdlouhavá, ale zbylé části to bohatě vynahrazují, takže jako celek mi přišla hodně dobrá, akorát to asi není pro každého. Jsem ale povinné četbě vděčný, že jsem se k této knize dostal.
Můžu teda vraždit nebo ne?
Raskolnikov nad tím produmá 500 hutných stran, jež se odehrávají víc než v rozpáleném Petrohradu v jeho pomatené hlavě, v níž se užírá vlastní vinou.
Nikomu se neděje nic pěkného. Chudáci hladoví, boháči intrikují, a děj se sune, podobně jako nemoc která napadá vaše tělo, na začátku lehce pokašláváte a na konci jste připoutáni k posteli se smrtelnou horečkou.
Rusko je divná země, Zločinem a trestem proniká divná atmosféra a celé je to těžce stravitelné. Zní to kriticky, pravdou je opak.
Tato kniha je mistrovské dílo, kdy jsem sice při určitých zdlouhavých pasážích musel trénovat soustředění, ale rozhodně nešla odložit.
Co tam máš dál, Fjodore?
Vyborne, vyborne a jeste jednou vyborne! Tehle klasice jsem se dlouho obloukem vyhybala (ackoliv ji mam uz nejakou dobu v knihovne), odrazoval me vysoky pocet stran (z vlastni zkusenosti vim, ze je kniha pak vetsinou preplnena zdlouhavymi popisy a prazdnym tlachanim)... Kazdopadne jsem ji nakonec otevrela - aniz bych si to uvedomila, byla jsem za stranou 200. Jde tedy o neuveritelne ctivou (samozrejme bravurne napsanou a do detailu propracovanou - Dostojevskij je mistrem sveho remesla) knihu, ktera bavi, i kdyz jste jiz davno obeznameni s dejem...
Kazda strana za to stoji!
Psát recenzi na ruskou klasiku, je jako psát recenzi na Kabáty. Jsou toho plný internety a Vojta Lindaur to určitě vystihnul lip. Proto jen stručně - není tam ani car, ani princezna, ani jedny sáně a je to překvapivě skvělý.
Vzhledem k době děje odpouštím i absenci tanků, která by byla jinak vzhledem k délce knihy naprosto neodpusitelná. Trochu sem měl problémy s ruskými jmény, ale vzhledem k tomu, že jsem omylem přečetl několik knih od Marqueze, není to nic v porovnání s jeho veledílama, který obsahujou 6 nových osob na normostranu.
Jen škoda toho happy endu.
Zločin a trest je působivé a hlubokomyslné dílo, které se do všech detailů zabývá psychologií postav. Po jejím přečtení jsem měla hlavu plnou jen Raskolnikova a jeho příběhu a osudu. Čtenář se dokonale ponoří do mysli hlavního hrdiny a sleduje jeho myšlenkové pochody, nakonec ho začne chápat a soucítit s ním. V knize se objevuje hodně silných a svým charakterem výrazných postav. Já jsem asi nejvíce sympatizovala se Soňou, kvůli její dobrosrdečné a nesobecké povaze. Tím, že jsem četla modernější překlad, se mi dílo četlo hodně dobře. K některým pasážím jsem se musela i vracet, třeba proto, že určitá myšlenka byla tak hluboká nebo zajímavá, že mi nestačilo přečíst ji jen jednou. Autor zavdal hned několik výborných témat k zamyšlení.
Je těžké, možná skoro nemožné, pohlížet na toto velkolepé dílo objektivně. Myslím, že každý čtenář, jenž dočte tuto knihu do konce, začne mít svůj subjektivní názor na danou problematiku, ať chce nebo ne. Začne se zabývat myšlenkami a úvahami o tom, co hlavní hrdina Raskolnikov provedl: jak se ke svému zločinu stavěl a jak ho ospravedlňoval. Já se už od doby, kdy jsem došla k oné pasáži, kdy se Raskolnikov odhodlal k tomu nenávratnému činu, zabývám tím, že se jeho situaci snažím pochopit a ptám se na otázky, které vedou jen k dalším a dalším úvahám.
Dílo se mi opravdu neskutečně líbilo, jak kvůli ději, který byl někdy hodně napínavý, tak díky těm hlubokým myšlenkám a úvahám, které Dostojevskij přinesl.
Štítky knihy
19. století Rusko zfilmováno ruská literatura svědomí rozhlasové zpracování Petrohrad (Rusko)
Autorovy další knížky
| 2004 |  Zločin a trest |
| 2004 | Bratři Karamazovi |
| 2008 | Běsi |
| 1958 | Bílé noci |
| 2004 | Uražení a ponížení |
Ke komentáři mne přiměl komentář od barbora4132.Pozorně jsem to přečetl její náhled a porovnal to se svým. Rodiona vede ke zmíněnému zločinu jeho existenciální situace jejíž důsledky ho k tomu nutí. Samozřejmě je dost inteligentní na to, aby uchopil esenci toho, co se chystá udělat. A tady je první konflikt v němž na druhé straně stojí etika, která cosi takového zapovídá. Nicméně, stane se. Je samozřejmě také otázkou, zda lichvářka je produktem stávajícího řádu. Myslím, že ne. Tohle je ale marginální konstatování. Nicméně, racionální analýza osobní situace Raskolnikovem v jeho očích umožňuje loupežnou vraždu. Tady bych si dovolil svou připomínku existence fenoménu determinismu a odtud vede přímá cesta k otázce viny.Jak známo, na konci je pracovní tábor a celý příběh končí katarzí. Takže, je možné se zbavit pocitu viny za zmařený lidský život a loupež? Teď nevím, jestli mám předchozí větu ukončit otazníkem, či tečkou...............