Zločin a trest
Fjodor Michajlovič Dostojevskij
https://www.databazeknih.cz/img/books/12_/128608/zlocin-a-trest-128608.jpg
4
2776
2776
Psychologicko-detektívny príbeh Zločin a trest je fascinujúcou cestou do kriminálnej a mravne skazenej mysle, odhaľujúci dušu človeka, v ktorej zvádza svoj urputný boj samotná podstata zla a dobra. V románe sa chudobný petrohradský študent Rodion Raskoľnikov rozhodne zavraždiť starú úžernícku, život ktorej nemá pre nikoho cenu. Zlo pácha v mene dobra a ani po vražde neprestáva veriť svojej teórii o práve silných jedincov prekračovať morálne zákony a dopúšťať sa aj zločinov. Hoci sa mu podarí zahladiť stopy, dostáva sa do ťažkej psychickej krízy. Zoznámi sa so Soňou, dcérou úradníka Marmeladova, ktorá mu radí, aby sa k vražde priznal a prijal trest. Po vypätom vnútornom boji sa nakoniec Raskoľnikov k spáchanému zločinu priznáva a je odsúdený na nútené práce. Na Sibír ho sprevádza Soňa, ktorá svojou prostou a nesebeckou lásku pôsobí na jeho duševný prerod v nového lepšieho človeka.... celý text
Literatura světová Romány
Vydáno: 1965 , SVKL - Slovenské vydavateľstvo krásnej literatúryOriginální název:
Преступление и наказание (Prestuplenije i nakazanije), 1866
více info...
Přidat komentář
(SPOILER) Opravdu hodně mě bavila psychologie hlavního hrdiny a Dostojevského styl psaní. Líbily se mi Raskolnikovovy duševní monology i jeho proměna po spáchání zločinu. Bylo zajímavé sledovat co udělá vražda s člověkem, který není až tak zlý a chladnokrevný. Svého činu začne Raskolnikov litovat a různě ho omlouvat. Vytlačuje ze své mysli vraždu lichvářčiny sestry Lizaverty, která se na místě činu objevuje náhodou. Aby si mohl obhájit že, vlastně nic špatného neudělal…u knížky je nad čím přemýšlet a vzbuzuje spoustu různých otázek k velmi kvalitní diskuzi.
U některých děl dodnes nedokážu pochopit, proč jsou tak slavná, zařazená v povinné četbě a opěvována historií i literaturou. U tohoto veledíla chápu sice literární hodnotu, protože pokud Dostojevskij něco opravdu uměl, tak psaní mezi tyto dovednosti rozhodně patří. Napsat totiž tak veliký a dlouhý příběh o hrdinovi, kterému ani od začátku nemůžete fandit je podle mě opravdové umění :) Rodion je tak chudý, že ukončí i studia, ale aby si našel nějakou práci - to ne. Je to líná socka a ještě vyčítá své sestře, že díky sňatku z rozumu se chce obětovat a pomoci mu v jeho nuzné situaci, kterou si ovšem svou leností zvolil sám. Co mě při čtení zaujalo byl klasický ponurý postoj, kterého si jsem si všimla snad u všech ruských autorů - v prostředí i osudech postav je jen beznaděje, smutek, chudoba a bída. Smrt, šílenství a pláč je v knize tak běžný, že bez nich by nebyla taková ,,zábava,, to číst ;) :D
Po přečtení některých komentářů jsem se této knihy obával. Ale mile mě překvapila a má všechno co má mít dobrá kniha. Je pravda, že některé pasáže jsou až moc rozvláčné, ale tak se prostě dříve psalo a mě to naopak do děje vtáhne víc.
Nechápem mnohých ľudí, čo túto knihu ospevujú. Myslím si, že kniha nie je majstrovské dielo, len je glorifikovaná zopar jedincami a takto sa na nich nabaluju ďalší, aby mohli napísať ako kritici svetovej beletrie 'brilantna kniha'
Dlouho jsem se k této knížce odhodlával. Hodiny ruštiny ve škole i prožité dějiny ve mně vytvořily nechuť ke všemu ruskému (ruští velikáni nechť mi prominou). Byl jsem však přesvědčený, že bez tohoto díla nemůžu mít komplexní filozofický náhled na svět, tak jsem se nakonec odhodlal. Bohužel jsem tam nenašel nic, co bych nečekal. Čímž nechci řícto, že to není velké dílo.
Bravurně vylíčená psychologie hlavního hrdiny, ubohost ruského prostého lidu, jeho nuzné životní podmínky, na druhé straně rozhazovačnost a nabubřelost bohatších vrstev atd. Bohužel jsem jí nepotkala v pravý čas.... Nechtělo se mi v těchto smutných poměrech zůstávat.
Je mi až líto zprznit tuto knihu svým komentářem, ale budiž, stejně tyto stránky používám více méně spíš jako čtenářský deník...
Zločin a trest je typický Dostojevskij se svými až archetypálními chudými petrohraďany, hysterickými ženami a zkaženou šlechtou, zároveň má ale něco navíc. Právoplatně je myslím považován za jeho vrcholné dílo se svou bravurně zpracovanou psychologií zločinu a nejspíše i projekcí vlastních pocitů z pobytu na Sibiři v epilogu. Zajímavá, ale možná nesouvisejicí informace je, že podobné pocity, jaké zde popisuje Dostojevskij, popisoval i Martin Jirous při pobytu ve Valdicích. Docela vypíchnutelný moment bylo i příslovečné krmení polévkou, na kterém se dá ilustrovat vztah tehdejšího Ruska k homosexualitě, či zmínka o Schillerovi, který je nám známý již z Uražených a ponížených (popravdě nevím, byl-li Dostojevského osobním oblíbencem, či akorát známým dobovým autorem). Zločin a trest je kniha o psychologii zločinu, o jeho příčinách, zároveň ale temným a poutavým příběhem o člověku, který je schopný zabít pro svou ideu o společnosti. O společnosti, kterou měl autor tak v oblibě kritizovat. To si mimochodem samozřejmě neodpustil ani zde, bez hloupých pozerských rádoby socialistů by se Dostojevského kniha neobešla.
Určitě to není kniha pro každého, už jen z toho důvodu mi příjde hloupé ji dávat jako maturitní četbu, na stranu druhou je možná přístupnější běžnému čtenáři než např. Běsové, u kterých se musí člověk překousat sto stranami historie Stavroginovy rodiny, než se vůbec dostane k příběhu. Zločin a trest je naproti tomu více méně přímý a sleduje jen jednu dějovou linii. Také postav tu není zbytečně mnoho, takže jakožto úvod k Dostojevskému je vlastně i dobrý...
Silná kniha. Plná smútku aj nádeje. Na začiatku sa mi čítala ťažko, ale asi od 2. tretiny som sa rozbehol a dej doslova hltal.
Morálne zamyslenia hrdinov v dnešnej dobe vyznievajú až neuveriteľne. Ale veľa vecí z 19. storočia nám dnes vyznieva neuveriteľne, a predsa boli vtedy realitou.
Čo mi tiež udrelo do očí, je tá neuveriteľná chudoba mestských ľudí, ktorí mali byť strednou triedou. Ako potom museli žiť mužici?
(SPOILER) jestli to chápu správně, tak Svidrigajlov zabil svoji manželku, mozna vic lidi, následně vyrazil do Petrohradu na posledni tažení, s cílem se částečně očistit a pomoci co nejvíc lidem, nez si vezme život, zatímco Raskolnikov zabil, zachoval se jako slaboch, protože si nedokázal vzít zivot a naopak si nadělil druhou šanci na sibiři se sonou.. :D Ale i tak jsem s tim bláznem celkem soucitil, hlavne v posledni třetině knihy :) Perfektní psychologická analýza autora, rad bych nekdy probral Raskolnikova s nějakým psychiatriem, aby mi sdělil, jakymi vsemi chorobami trpel :))
Asi nejlepší kniha co jsem četl. Když už si člověk myslí, že se bude odvíjet nějakým směrem a stylem, tak zase něčím překvapí. Jednoznačně nejvíce mě bavil rozbor psychologie postav a jednání. To jsem u tak starého díla nečekal. Hlavní postava zprvu dost předvídatelná ve svém motivu, ale pravda je hlubší.
V názvu by se pěkně vyjímala i vina, i když ne každý provinilec ji cítí. Po letech jsem se vrátila k Dostojevskému. Povinná literatura v časech nesvobody byla pro mě stejně odpuzující, jako jiné povinnosti a zákazy... Doba je na díle znát. Uvítala jsem psychologií postav, kterou se Dostojevskij zaobíral možná až příliš explicitně, protože chování postav je popsáno do nejmenších detailů. Jenže právě v úvodní postavě Raskolnikova nenacházím příliš racionálna. Až na jeho původní motivaci - sehnat peníze. Co si zachovalo racionálno a nebývalý časový přesah jsou pomluvy, šíření nenávisti, závist... Dostojevskij také do románu zasadil až příliš málo kladných postav, a i ty jsou pro mě málo uvěřitelné, jako např. Soňa. Nepopírám sílu lásky, ale těžko chápu, kde se tady vůbec vzala. Demonstrace brutálního násilí v případě sedlákovy klisny je podle mého přes kontext románu taky zbytečná. Dílo ve mně paradoxně nevzbudilo hluboké úvahy o zločinu a trestu. Spíš, než o podstatě zločinu jsem se ptala, proč se kdo a jak vůbec chová. Vlastně se moc nedivím svému mladšímu já, že knihu obešlo obloukem. Rozhodně neodmítám ideu díla, ale pro mě málo věrohodné postavy. I když já v době Dostojevského nežila. Takže v 19. století bych do Petrohradu raději zabloudit nechtěla.
(SPOILER) ...Kniha je ale o zločinu a trestu. O trestu za dvojnásobnou úkladnou vraždu, nikoliv v afektu nebo v nepříčetnosti, či ze msty, ale za promyšlenou připravenou vraždu dvou lidí pro peníze (tedy dvojnásobná loupežná vražda), ještě sekeru si na to přinesl, a za to se prostě 8 let nemohlo nikdy dávat a v 19.stoleti v Rusku už vůbec ne. V současnosti asi jasné doživotí, ale v Rusku tehdy spíš určitě provaz.
(skvělý komentář LEGACY). Je to vskutku mistrovská kniha, která ve mně mnoho zanechala. Nemohl jsem ale se zbavit pocitu, že styl mluvy je výrazně umělecky přibarvený, neautentický, nepřirozeně šroubovaný. Naivita a přecitlivělost postav a jejich reakce jsou z dnešního pohledu úsměvné až komické. Budilo to ve mně dojem takového "absurdního divadla", ve kterém se všichni chovají jako smyslu zbavení.
Nejprve jsem tuto masitou knihu komentovat nechtěl, ale Raskolnikov s tím.
Je to vlastně můj první Dostejevskij a musím říct, že byť musím dát za pravdu lidem, co tvrdí, že Dostejevskij se né vždy čte snadno, tak je to v mých očích stále veledílo. Pěkné je to o to více, vzhledem k tomu, že slavíme 200 let od narození autora.
Je to dílo o jakési zkaženosti vznešené myšlenky, vnitřních sporech, lidské ješitnosti, výčitkách, kde uprostřed všeho stojí morálka. Zároveň je to ale i kniha o naději a přerodu v něco lepšího, když jste vlastně na samém osobním i společenském dně. Raskolnikov je protivná postava a musí se hnusit jak čtenáři, tak sama sobě, autor navíc tuhle zavrženihodnost hlavního hrdiny neustále umocňuje, a navíc kolem něho staví z pravidla kladné a srdečné postavy, které Rodeon emočně ždímá. Je to trýznivé čtení, spousta viny a bezmohoucnosti, je to zkátka zrcadlo ztrápeného ambiciózního člověka, jenž je v jádru dobrý, ale okolnostmi dohnán k šíleným činům. Myslím, že bychom si všichni měli na Raskolnikova vzpomenou, ocitneme-li se v finanční svízeli, či bez domova nebo blízkých, protože cesta dolů je potom strmá.
Doplněk: Krásné na knize je, že jak se pomaličku, velmi pomaličku Raskolnikov smiřuje s lidmi a přijímá je, tak dělá něco podobného i samotný čtenář. No řekněte sami, nepřáli jste mu alespoň malý okamžik, aby do té Něvy skočil a ulehčil sobě i ostatním? Ale při čtení epilogu si myslím každý z nás přál jedno jediné, aby trest sloužil jako očistec a Raskolnikov se Soňou dostali druhou šanci.
(SPOILER)
Dnes uplynulo 200 rokov od narodenia F.M.Dostojevskeho. Preto som dnes pri tejto príležitosti dočítala Zločin a trest. Dej románu nie je náročný. Mladý chudobný študent Raskoľnikov skončí so štúdiom kvôli nedostatku peňazí. A tak zabije starú zlú úžerníčku, ktorá sa priživovala na druhých a požičiavala peniaze chudobným s obrovským úrokom. S úmyslom zbaviť svet zlého človeka ju okradne a zabije, rovnako aj jej sestru, ktorá sa náhodou objavila v ceste. Nakoniec sa prizná a je odsúdení na 8 rokov nútených prác na Sibíri.
Napätie tkvie skôr v psychologickej dráme hlavného hrdinu prostredníctvom vnútorných monológov. Hlavnou témou je vnútorný stav ústredných postáv, často veľmi zložitý, pričom na konci je obvykle odhalenie alebo oslobodenie od nejakej duševnej trýzne. Predstavuje cestu do kriminálnej a mravnej skazenej mysle, odhaľujúcu dušu človeka, v ktorej zvádza svoj urputný boj samotná podstata zla a dobra. Hlavný hrdina hľadá cestu za šťastím. Postupne pochopí, že falošná cesta za šťastím nevedie k oslobodeniu osobnosti, ale k jej rozpadu
Celý dej sa zaoberá najmä otázkou toho, či je spáchanie zločinu (v tomto prípade vraždy) nutné vždy považovať za niečo nesprávne. Obzvlášť v situáciách, keď sa jedná o preukázanie „dobra“ spoločnosti. Akýsi systém na princípe „lepšie bude, ak zomrie jeden, ako by mali kvôli nemu trpieť mnohí". Mali by ľudia, ktorí vykonajú podobný skutok, cítiť výčitky svedomia? Spočiatku si myslel, že keď zbaví svet zlého človeka, tak by mal by za to odmenený a nie potrestaný.
Zločin a trest napísal Dostojevskij po návrate zo Sibíri. Tam zistil, že život je utrpenie. Začal veriť, že život naozaj nemôže existovať bez zlostí. Dôležitou je jeho Soňa, zobrazujúca milujúcu, vytrvalú, vernú ženu, ktorá ho zachráni a poskytne mu pre život pokoj, ktorý je jediné, čo v živote potrebuje.
Pro mě jedno z nejlepších děl Dostojevského. Hluboce na mě zapůsobilo, když jsem ho četla na střední škole a nyní po třiceti letech opět. Je až fascinující, jak je toto dílo stále aktuální, jak v něm můžeme v každé době najít paralely se současným životem.
Dielo na ktoré som sa dlho odhodlával. Čakal som že to bude zložité a ťažké čítanie, opak bol však pravdou. Kniha sa mi veľmi dobre čítala. Teším sa na ďalšie jeho diela.
Nečetl jsem v životě moc knih, které by byly "silnější". Nebylo lehké knížku číst, ale ovlivnila mě na celý život.
Naprosto vynikající kniha, kterou nejde „číst“ - do ní se člověk musí zahloubat, protože není úplně lehce stravitelná. Ale kdo se do ní náležitě ponoří, pochopí, že z ní nelze ubrat ani stránku.
Štítky knihy
19. století Rusko zfilmováno ruská literatura svědomí rozhlasové zpracování Petrohrad (Rusko) ruské romány
Autorovy další knížky
| 2004 |  Zločin a trest |
| 2004 | Bratři Karamazovi |
| 2008 | Běsi |
| 1958 | Bílé noci |
| 2020 | Idiot |
Kvalitní román.