Zločin a trest
Fjodor Michajlovič Dostojevskij
https://www.databazeknih.cz/img/books/34_/349579/bmid_zlocin-a-trest-VeU-349579.jpeg
4
2787
2787
jeden z nejznámějších románů o 6ti dílech od F.M.Dostojevského. Sloužil jako předloha k několika divadelním hrám i filmům
Literatura světová Romány
Vydáno: 1925 , Kvasnička a HamplOriginální název:
Преступление и наказание (Prestuplenije i nakazanije), 1866
více info...
Přidat komentář
Byl jsem v situaci, ve které se po mně chtělo, abych seděl a nepřekážel. Vzal jsem si k sobě Zločin a trest a skutečně jsem ony cca 2 hodiny vydržel v poklidu jak myška. Román mne zaujal od prvního okamžiku. Situace skončila a já pak knihu musel odložit, bylo nutné věnovat se jiným svazkům, termínovaným. Po několika měsících jsem se k četbě mohl vrátit, začal jsem znovu od začátku a skončil po těch skoro pěti stech stránkách v naprostém nadšení a s vědomím, že se musím vrátit k ostatním dílům Dostojevského.
Četl jsem to kdysi v pravěku, ale nepamatoval jsem si absolutně nic včetně líbí-nelíbí. Teď si myslím, že jsem tehdy ke knize přišel příliš mladý. A ještě myslím, že sedmdesátka je ten nejlepší věk, jak román pochopit a plně prožít. Skutečný zážitek, který ve mně bude ještě dlouho doznívat. A je to poprvé, kdy upřímně lituji, že jsem v hodnocení knih nasadil měkkou sazbu. Zločin a trest by zasloužil nejméně 8 hvězdiček. Už jen oněch několik rovin a osob, nejen Raskolnikov, ale i Svidrigajlov, Lužin, Porfirij Petrovič Petarda, ale hlavně samozřejmě Raskolnikov, jak se těžko dopracovával k pokoře. Což je koneckonců pro život nejdůležitější a většinou to pochopíme až před smrtí.
Můj první Dostojevskij. Tehdy jsem se při četbě cítila jako nejspíš každý jeho čtenář začátečník. Přišlo mi to hrozně zvláštní, znepokojující, nechápala jsem, proč se postavy chovají tak divně a horečnatě, proč tam dochází k některým trapným situacím. To až později jsem pochopila to o podzemním člověku a snílkovi, o neskutečně břitkém a neuvěřitelně hlubokém ponoru do rozervané duše moderního člověka, o lidech, o životě, o sobě... Snad žádný spisovatel nebo umělec mě nepřinutil víc o těchto věcech přemýšlet, a žádného jiného spisovatele jsem si už nezamilovala víc než Dostojevského. To ale přišlo až postupně, později. Poprvé jsem to vnímala jako dobrý, i když v některých věcech nepochopitelný thriller, ve kterém mě fascinovaly hlavně rozhovory Raskolikova s Porfirijem, a kde víc než o zločin a trest, šlo o spasení duše jedince, který se svým jednáním odtrhnul od života i lidské společnosti. A poté taky jako román, který mi otevřel dveře do světa geniálních knih tohoto fenomenálního spisovatele a znalce lidských duší.
"Je lepší říkat vlastní lži než cizí pravdy." A vize společnosti ničené asijským bacilem, jak ji prožívá Raskolnikov při nemoci v táboře - nechápu, jak to mohl Dostojevský vymyslet (dnes by stačilo otevřít okno, nebo pustit televizi).
Rodion Romanovič Raskolnikov.
Vždyt´přece nezabil osobu,ale nepotřebnou veš.
Tak proč by měl cítit vinu.
Ohromujíci část ve které Dostojevskij/Raskolnikov uvažuje o tom že lidé kteří jsou přece nadřazení by měli vládnout a ostatní? Co je mi po ostatních.
Mráz po zádech.
Na tuhle knihu jsou snad jen dva názory. Buď ji miluješ, nebo nesnášíš. Musím říct, že jsem spíš byla odrazována, a tak jsem od toho nic nečekala a čtení neustále odkládala. Ale musím říct, že už od počátku mě děj chytl, nebyla jsem sice nějak hodně nadšená, ale docela mě to bavilo. Avšak asi v druhé polovině knihy mě to pohltilo úplně. Zločin a trest je dopodrobna popsaná psychologie člověka. V některých chvílích vás mrazí, v některých kroutíte hlavou a v některých cítíte jen soucit. Kdo by cítil soucit s člověkem, který zabil, ať už to byl kdokoli? Dostojevskij mě k tomu donutil a to naprosto nenásilně a i přestože jsem s tím činem rozhodně nesouhlasila. Komisařovy pochody, které nahlas vyslovoval, byly jedna velká psychologická literární pastva ukazující Dostojevského genialitu, stejně jako mi celým dílem dokázal, že to uvnitř člověka zdaleka není tak jednoduché, aby se dalo ho odsoudit, že je skrz na skrz zlý. Upřímně vlastně nechápu, jak někomu může děj připadat nudný nebo nezajímavý, protože nikdy nestojí a ačkoli přečtěte několik stránek dialogu, stále se dovídáte něco nového a šokujícího, co vás vyzývá, abyste četli dál.
Poprvé jsem ji četla před lety v rámci povinné četby, nyní jsem si ji přečetla znovu a nemohu říct, že by mne nebavila. Klasika jak má být.
Dostojevskij byl mistrem svého žánru. Vynikající psycholog. Pravda ovšem je, že na dnešní dobu to je trochu moc dlouhé a popis převažuje nad dějem.
K Dostojevskému se prostě člověk musí ,,pročíst''.
Klasicky vykreslenie charakterov postáv bolo majstrovské. Myšlienkové pochody Raskoľnikova po spáchaní zločinu boli skutočne prepracované. Kniha mi však prišla príliš dlhá, zbytočne veľa vecí sa v nej riešilo a vystupovalo v nej postáv, a pritom to bolo dosť nepodstatné. Keby mala 200 strán a zameriavala by sa iba na trápenie hlavnej postavy, bolo by to lepšie. Bratia Karamazovci sú určite prepracovanejším a zaujímavejším dielom.
Přečteno v rámci povinné četby. Trochu jsem se bála jak rozsahu, tak toho, že kniha nebude čtivá, nicméně opak byl pravdou. Četla se mi velmi dobře a nesmírně mě bavila už od prvních kapitol. Postavy jsou vykresleny skutečně věrohodně. Nenudily mě ani dlouhé myšlenkové pochody hlavního hrdiny, psychologii mám ráda.
Také se mi líbí ta polemika, zda je Raskolnikov vinen či ne. Záleží vlastně na konkrétním čtenáři a jeho pohledu, to on se stává skutečným soudcem.
"Utrpení a bolest jsou nutností pro každou širokou duši a pro každé hluboké srdce. Opravdu veliké lidi, jak se zdá, v životě nezbytně provází veliký smutek"
Nedá sa hodnotiť inak. Zo začiatku som si ťažšie zvykala na knihu a na jej jazyk ale postupne človek prichádza na to, že práve v ňom je krása. Dostojevskij neskutočne živo opisuje vtedajší život a čitateľ sa plne prenesie do doby spred 150 rokov a do útrap biednych ľudí. Hoci som mala niekedy ťažké srdce pre Raskolnikova hlavne preto, že bol ku každému, kto mu chcel pomôcť, taký hrozne nevďačný a hocikedy sa správal k ľuďom okolo seba odporne a popudlivo, nemôžem mu odoprieť, že vo svojej podstate to bol čistý človek. Úprimný, nepretvaruje sa a koná za svoje presvedčenie. V knihe je veľmi veľa psychológie a ako celok dá sa povedať, že je to naozaj veľké dielo.
Od přečtení tohoto skvostu ruské literatury mě dlouho odrazoval rozsah knihy - dokonce jsem si ji vybral k maturitě, ale nepřečetl, dal jsem raději přednost nastudování všelijakých rozborů na internetu (Neříkejte mému češtináři z gymplu:).
Po letech jsem na knihu náhodou narazil a pustil se do ní. "Zhltnul" jsem ji během pár dní, s chudým studentem Raskolnikovem jsem se dokázal beze zbytku ztotožnit. Neustálé rozebírání pocitů zoufalosti a bídy Raskolnikova se mi fakt líbilo. (Ne že bych to chudákovi přál.) Kniha mě donutila přemýšlet - zabil bych na jeho místě? Ne, to určitě ne, musela být přece cesta, jak něco ukrást bez zabití, když už chtěl krást. Co bych ale dělal v jeho kůži? Dokázal bych se já z jeho situace v městě utrpení (alespoň pro chudé) nějak dostat? To už jsou složitější otázky...
"To,že jsem zabil odpornou,škodlivou veš,bábu,starou lichvářku,kterou nikdo nepotřeboval a za jejíž zabití by mi mělo být odpuštěno čtyřicet hříchů,která z chudých vysávala šťávu,to že je zločin?" 90%.
Dostojevskij opět nezklamal. Jednotlivé postavy jsou velice podrobně vykresleny, takže čtenář má pocit, že se ho Dostojevský do příběhu až nebezpečně zatahuje. Při zavření knihy se člověk těžko dostává zpět do skutečného života. Trochu s nadsázkou jako droga. Pouze jedna věc je mi těžká, a to používání ruských jmen postav v různých tvarech. Pro mne by bylo vhodné, aby překladatel mohl používat jeden tvar jména, pokud to je možné.
„Svíčka už dlouho skomírala v křivém svícnu a mdle ozařovala v té žebrácké světnici vraha a nevěstku, kteří se tak podivně sešli u četby věčné knihy.“
Každý si zaslouží šanci, bez ohledu na to jak moc sám sebe uzavírá do svých vlastních vnitřních vězení, železných kamen, pokřivených temných představ, melancholie, deprese. Román se nečte snadno, čtenáře však zvláštním způsobem odmění. Je výpovědí o naději na konci. Nemá smysl psát tu další a další superlativy o autorově schopnosti vystihnout vnitřní stavy protagonistů, propracovat psychologické pozadí, pocity a motivace. Při čtení jsem měl několikrát „balvan“ v břiše a věřím tomu, že nejsem jediný na koho text takto zapůsobil. V tom, domnívám se, tkví právě to kouzlo. Totiž v uvědomění si, že ať je naše osobní situace a pocity sebetemnější, možná tam někde daleko je nějaká naděje.
Mně to jaksi nejde.
Chápu, že v době, kdy to psal, to byl extraboom, ale dnes nějaký zamordováníčko bábiny a tisíce stran duševního rozervání hrdiny asi lidi akorát zdržuje ... mě tedy jo. Mohl to stáhnout na 200 stran a i to by bylo moc.
Jsem ráda, že jsem tohle nikdy nečetla jako povinnou šk.č.
Náročná četba, ale jsem moc ráda, že se mi podařilo celý Zločin a trest přečíst. Prostě klasika.
Tenhle román mne přinutil naučit se rusky (ačkoliv mám z ruštiny maturitu, to nic neznamená...). Potom jsem se pustil do Idiota a Bratrů Kramazových. Tyto dvě knihy vnímám ještě o neuvěřitelný řád výš, vřele doporučuji každému čtenáři. Obě vyšli ve vynikajících překladech! Jeden z vrcholů literatury vůbec, tedy, alespoň jak já to vnímám. Johann.
Tato kniha je klenot klasiky. Precizně popsané myšlení vraha, který trpí tím co provedl, který věří v myšlenku nadřazenosti některých ideálů nad jiné.
Mistrně rozepsané postavy, které ožijí v představách.
Rozhodně je nutné si knihu přečíst.
V životě jsem nečetla knihu tak dlouho a s takovou nechutí. Ale nechtěla jsem ji odložit, a říkala jsem si, je to přece klasika, je třeba to znát.
Jsem možná duševní barbar, ale dlouhé a neplodné monology hrdiny i nezáživné a podivné dialogy, mne úplně ničily. Raskolnikov mi připadal jako nevycválaný fracek, který, kam vstoupil, tam tráva nerostla. Z důvodů, které jsem až do konce nepochopila, mu všichni chtěli pomáhat, ač bylo jasné, že zbytečně. Kdyby se na něj vykašlali, byla by kniha možná milosrdně kratší. Za sebe mohu upřímně říct, že ji už nikdy nechci ani vidět.
Štítky knihy
19. století Rusko zfilmováno ruská literatura svědomí rozhlasové zpracování Petrohrad (Rusko) ruské rományAutorovy další knížky
| 2004 |  Zločin a trest |
| 2004 | Bratři Karamazovi |
| 2008 | Běsi |
| 1958 | Bílé noci |
| 2020 | Idiot |
No nevím, všude tady vidím pět hvěžd, ale mně to prostě tak nepřišlo. Ta hlavní myšlenka práva na zločin je určitě zajímavá, ale Bože, proč to bylo tak dlouhé?! Celá ta polemika se dala zvládnou za krásných třista stran. Pět set sedmdesát je prostě moc. Ono by to možná i šlo, ale bohužel veškerý děj vždy probíhá tak na třiceti stranách ze sta. Potom mi velmi vadily ty odporné dialogy, kdy devadesát procent postav mele a chová se naprosto nesmyslně, jakoby snad lidé v celém Petrohradě trpěli jakousi duševní poruchou. Především hlavní postava se chová tak strašlivě hloupě a sebedestruktivně, že je to až neuvěřitelné. Ta kniha má prostě zásadní chybu v tom, že celá sestává z úmorných dialogů, kde všechny postavy blábolí naprosto hloupé věci, které se v dané situaci vůbec nehodí a občas tam probleskne nějaká ta myšlenka věnující se hlavní otázce celé knihy. Prapodivné mi také přišlo obrácení protagonisty na správnou cestu na posledních třech stránkách knihy, když se přečdchožích pět set stran choval jako pitomec. To se sice může stát, ale ne tak strašlivě dlouho. To prostě není reálné. Naprosto tam chybí vývoj postavy, kdy protagonista svého činu lituje prakticky hned po spáchání vraždy, ale lituje toho a utápí se v tom ještě dalších čtyři sta stran. Jako jednu z mála dobře napsaných postav tak asi hodnotím jenom Lužina, protože je snad jediný z celé knihy u kterého člověk ví proč co dělá. Všichni ostatní jednají zcela hloupě a směšně (pravděpodobně kvůli hromadné psychické poruše). Dočetl jsem to jedině proto, že se jedná o naprostou klasiku. Je to asi jedna z těch knih, jejíž jediný přínos je, že teď až do smrti budu moci říkat, že jsem četl Zločin a trest.