Zloději zelených koní
Jiří Hájíček
https://www.databazeknih.cz/img/books/24_/240424/bmid_zlodeji-zelenych-koni-Cyh-240424.jpg
4
675
675
Pavel zběhne ze studií geologie a stěhuje se za svou dívkou Karolínou do Hradce. S partou hledačů vltavínů občas vyráží kopat a bere s sebou i kamaráda Kačmara. Postupem času však zcela propadá sběratelské a „zlatokopecké“ vášni a s Kačmarem se pouští do stále větších dobrodružství. Ta brzy začnou ohrožovat jeho vztah s Karolínou a Pavel nakonec za svou umanutost a touhu žít jinak platí vším, co má, málem i životem… Jihočeský fenomén nelegálního dobývání vltavínů přinesl do české literatury Jiří Hájíček již v roce 2001, kdy Zloději zelených koní vyšli poprvé. Novela se pak stala předlohou stejnojmenného celovečerního filmu (2016) Dana Wlodarczyka.... celý text
Přidat komentář
Nejprve jsem viděl film, který byl docela zajímavý. Pak jsem nedávno na dovolené navštívil muzeum v Týně nad Vltavou uviděl vltavíny naživo a pochopil tu vášeň, která se za nimi nachází. V muzeu vltavínů v Českém Krumlově jsem pak poznal i příběh Vltavínů - jejich původ resp. vznik, druhy a tvary s popisem oblasti nalezení.
Proto jsem se rozhodl tuto knihu přečíst a nelituji.
Knižní příběh se od filmového trochu liší, ale to hlavní - sběratelská a zlatokopecká vášeň je tu stejná.
Hájíčkova novela o českých zlatokopech, hledačích vltavínů, je lehké, příjemné čtení, které nejspíš nikoho neurazí, ale bohužel také asi málokoho nadchne a ponoukne k bezbřehému aplaudování. Na dovolenou k vodě, kdy na lehátku pod spalujícími paprsky slunce unaveni nicneděláním poklimbáváte, se docela hodí. Pokud vám totiž část textu unikne, zase až tolik se toho nestane a svět se nezboří. Běda ale, když se pustíte do soustředěné četby a máte nějaká ta očekávání. Děj je prostě příliš splývavý, funkční, ale nevzrušivý, líbivý, ale současně také jakoby prázdný a bezpohlavní. Je to jako s hračkami. Za výlohou obchodu jsou okouzlujícím snem, jakmile si je ale přinesete domů, začnou vás brzy nudit a velmi rychle skončí ve skříni nebo pod postelí na věky věků zapomenuty. S Hájíčkovou novelou se to má podobně. Oči hladce kloužou po řádcích, nikde nic nedrhne ani se nevzpouzí, nepřebývá ani nechybí… co je to ale platné, když po dočtení máte pocit, že jste nedostali to, co byste dostat chtěli nebo co jste si zasloužili. Zloději zelených koní určitě nejsou špatné čtení, jen kdyby chtěli trochu brnknout do strun.
Třetí kniha od Hájíčka. Ačkoliv jsem jihočeská rodačka, doba, o které píše mne o pár let minula a mám problém se s tématy ztotožnit. Nicméně koně mě dostali. Je to o životě, o lásce, je to reálné. Postavy jsou skvěle vykreslené. První Hájíčkova kniha, do které jsem se dokázala vžít.
Můj druhý Hájíček. Selský baroko lehké zklamání, téma vystěhovaných sedláků mi přišlo úžasné, ale nakonec se ho autor spíš jen tak zlehka dotkl.
Tady velké plus za hledače vltavínů; kameny a minerály mě vždycky zajímaly, můj táta je jako amatér sbíral, sama jsem ze všech výletů a dovolených vozila, byť taky jako úplný laik, hromady kamenů všech barev a velikostí. Takže za poodkrytí hledačského zázemí jsem byla ráda a dost mě bavilo a posedlosti kameny jsem rozuměla.
Ale…. To je vlastně ale vše, co bych chválila, nevýrazné zvláštní postavy (hlavně ta studená ryba s hlavní životní hláškou „blábolíš“) bez nějakého výraznějšího prokreslení, měla jsem obdobný pocit jako z první čtené autorovy knihy - příběh se pohybuje od ničeho k ničemu, když už to vypadá, že se přece jen bude něco dít, nebo „o něco půjde“, nestane se skoro nic a celý příběh se zase pohybuje jiným nezajímavým směrem. I konec se mi zdál tak někde na půli cesty, a to mi otevřené konce nevadí a komorní příběhy bez výrazných dějových zvratů mám naopak dost ráda; něco mi tu prostě chybělo… Možná mi vadila i ta občasná časosběrnost v ději.
Zajímavá myšlenka s aurami lidí a zvláštní schopností hlavního hrdiny, i když i tenhle nápad s ezoterickým nádechem zůstal jen tak nakousnutý.
Škoda, Hájíček je hodně obdivován, já knihu sice přečetla na jeden zátah, četlo se dobře, ale nadšení z četby jsem prostě nepocítila…
Moje první kniha od tohoto autorka a nijak mě neoslovila. Uznávám, že napsat novelu o hledání nerostů je originální, nicméně i tak mne kniha neoslovila. Mohu jedině kvitovat její délku.
Krásná kniha, prostý děj i příběh, přesto magický. O dobývání vltavínu a lásce.
Tohle se mě líbilo z knih pana Hájíčka nejvíc, možná i proto, že tématika je mi na hony vzdálená, mladý muž s velmi svérázným přístupem k práci i k životu. Velice sympatické zaujetí i nasazení pro věc jeho zájmu.
Knížku jsem si koupila ve výprodeji, už jsem měla přečtenou Rybí krev, která mě hodně zaujala, tak jsem si říkala, že neprohloupím. A neprohloupila, četla se hezky, bavily mě místní reálie, protože jsem 5 let žila v Českých Budějovicích, dokázala jsem si popisované lokality představit. Jenom mě znovu napadlo, že z obou zatím mnou přečtených příběhů plyne, že pan Hájíček musí být velmi smutný muž, který psaní možná má jako psychoterapii…?
Tohle se mi strašně líbilo. Srozumitelný příběh z prostředí, tkeré důvěrn ě znám, protože jsem sama chodila s dědečkem vltavíny hledat. Narozdíl od protagonistů v knize, jsem nikdy žádný nenašla a nikdy jsem nezašla tak daleko, aby mi šlo o život. Nicméně se mi při čtení téhle knihy vybavila ta lehká příjemná nervozita, kterou jsem pociťovala v břiše pokaždé, kdy jsme s dědou nazuli gumáky, vybavili se baterkami a vydalise hledat na naše tajná místa. Je to skvěle napsaná kniha.
Netypický dobrodružný příběh z jižních Čech na přelomu osmdesátých a devadesátých let 20. století. Film natočený podle knihy je dějově dost odlišný a navíc je zasazen do pozdější doby. Na druhé straně mohu říct, že mám rád knihu i film.
Příběh s láskou zasazený na jihočeský venkov, jak je typické pro Hájíčka. Styl vyprávění je strohý a úsporný, až na mě zprvu působil schematicky a nevyzrále, později jsem si zvykl a uznal, že k podivně uzavřenému světu a osobnosti hlavního hrdiny vlastně pasuje. Postavy mi přišly vykreslené skvěle, z masa a kostí, chápal jsem je, přesto jsem se s nimi nesžil, nepřitáhly mě k sobě příliš. A narozdíl od Hájíčkovy "trilogie" tento příběh není příliš vypointován. Neděje se tu nic neočekávaného, vše se pohybuje samospádem tím nejpravděpodobnějším směrem, jen občas nastane drama, které ale, jak tušíme, dřív nebo později stejně přijít muselo. V těchto místech kniha má slušný spád. Dávám 3 a půl hvězdy a pro seznámení s Hájíčkem doporučím spíš pozdější díla - Rybí krev nebo Selský baroko.
Čtivá novela s netradičním tématem. Nevybavuji si, že bych narazil na literární dílo či film byť i vzdáleně laděnou. Jiří Hájíček umí velmi barvitě popsat krásu jižních Čech, kam se vždy tuze rád vracím. Stojí za to jeho tvorbu sledovat, protože "venkovských autorů" Česká republika nechrlí po tuctech, přestože historická tradice existuje. Rád se podívám na filmové zpracování.
Hodnotím vysoko z osobních důvodů. Prostředí, ve kterém se hrdina Pavel pohybuje, je mi důvěrné známé se všemi jeho neduhy i krásami. Pavel mi navíc připomíná mou dávnou lásku. Z té podoby mě až mrazí, úplně jako by autor Pavla psal podle oné osoby.
Úsporný styl psaní mě baví, v těch krátkých sděleních je toho tolik! Atmosféra a popisy míst a nálad autorovi jdou taky skvěle.
Film jsem viděla jako první, nezdál se mi špatný, ale ten příběh v něm je rapidně jiný, poutavější pro oko divákovo. Předloha je přitom vážně skvělá.
Kameny … Také jsem žasla nad sbírkou achátů, vltavínů a krásných jaspisů. Pavlovi jeho vášeň předurčila způsob, jak se bude vyvíjet jeho život. I když to z určitého pohledu „nedopadlo“, nemám pocit, že byl zklamaný. Cesta ke smyslu života nebývá vždy přímočará.
kniha mě velmi bavila,předně že se děj odehrává v jižních čechách a v oblastech které znám.Akorát mě nazlobilo,že vše bylo na úkor jeho rodinného života.Přesto doporučuji.
Čistota románu, jeho vážnost a jednoduchost jsou fascinujícími prvky, které Vás ohromí a spolknou.
Jako velryba přijímá svoji potravu, vy čtete jednotlivé stránky, obracíte listy a žasnete nad fantastickou plynulostí děje, atmosférou pohlcující váš mozek a lidskostí, s jakou je román napsaný.
Pocitový román bez výraznějších popisů postav. Ale navzdory absenci charakteristik všechny postavy dokonale rámují příběh a dominují silněji, než kdyby je autor popsal ab absurdum.
Dějová linka je spjata s člověkem, který mi osobně byl velice blízký. Jak pohledem na život, tak touhou milovat jednu ženu, nehnat se za kariérou a vnímat život jinak a čistěji.
Vyprávění mi proniklo do srdce. Musí obohatit každého, kdo srdce nemá z ledu.
Tak obyčejný příběh. A taková krása...
Štítky knihy
zfilmováno manželství rodinné vztahy divočina manželské hádky jižní Čechy manželská krize České Budějovice vltavíny
Autorovy další knížky
| 2012 |  Rybí krev |
| 2005 |  Selský baroko |
| 2020 | Plachetnice na vinětách |
| 2016 | Dešťová hůl |
| 2015 | Zloději zelených koní |
Na autora jsem slyšela samou chválu, ale tato kniha mě tedy moc neoslovila.
Děj se odehrává na jihu Čech a jde tam hlavně o hledání vltavínů, sběratelskou vášeň, které lze snadno propadnout, a která nejen dává, ale také bere. Dočetla jsem jen kvůli délce, být kniha delší, asi bych to vzdala. Viděla jsem kdysi filmové zpracování, které bylo lepší.