Zloději zelených koní
Jiří Hájíček
https://www.databazeknih.cz/img/books/26_/263525/bmid_zlodeji-zelenych-koni-263525.jpg
4
698
698
Když Pavel zběhne ze studií a stěhuje se do Hradce za Karolínou, v krabicích na korbě náklaďáku veze kromě knih o geologii i své oblíbené romány Jacka Londona. V jižních Čechách se setkává s partou nelegálních hledačů vltavínů a přivádí mezi ně i kamaráda Kačmara. Postupem času zcela propadá sběratelské a zlatokopecké vášni a s Kačmarem se pouští do stále větších dobrodružství, která ohrožují nejen vztah s Karolínou, ale i jeho přátelství, svobodu, a dokonce život. Jihočeský fenomén vltavínů a jejich nelegálního dobývání přinesl do české literatury Jiří Hájíček již v roce 2001, kdy novela Zloději zelených koní vyšla poprvé. Problém s divokou těžbou těchto polodrahokamů však přetrvává dodnes a výrazně poznamenal i místní krajinu. Hájíčkova novela je tak stále aktuální a stala se předlohou pro stejnojmenný celovečerní film (2016) režiséra Dana Wlodarczyka.... celý text
Přidat komentář
Zajímavé počtení o touze po vltavínech, která překoná zdravou mez a začne člověka ničit...
Krásná novela plná pocitů a dojmů. Devadesátá léta. Hájíček opět nezklamal. Doporučuju.
Hájíčka, coby autora zemitých románů jsem si oblíbila, jeho knihy jsou tak trochu výjimkou mezi mými oblíbenými žánry. Nicméně po Rybí krvi je to už druhý román a určitě půjdu dál. Téma vltavínů je až téměř magické. Musím říci, že u podobně štíhlého románu bych asi litovala, že se vše ještě více nerozvinulo, ale tady u té knihy to bylo tak akorát. Prostě fajn kniha. Přínosná. Budu se těšit na film s výborným hercem Liškou. :-)
Jirko, knihu jsem nyní přečetla již počtvrté od jejího vydání před 15 lety. A to díky tomu, že 8.9.2016 šel do kin konečně film, natočený podle Tvé knižní předlohy.
Všem vám životní příběh hledače vltavínů doporučuji .
Opravdu čtivé vyprávění o úplně obyčejných věcech, o životě obyčejných lidí. Rybí krev byla asi lepší, ale i tak je tohle zajímavé čtení, o hledačích vltavínů jsem nic nevěděla. Knížku jsem dala skoro na jeden zátah a teď budu zvědavá, jaký bude film.
Na románu je znát, že je prvním počinem Jiřího Hájíčka. Lze v něm tušit jeho nesporný vypravěčský talent, ale ještě to není úplně ono. Možná je to tím, že hlavní hrdina nehýří přílišnými sympatiemi. Mineralogická vášeň mu rozklíží život, nejdřív nenápadně, ale nakonec nenávratně. Zůstane pachuť na patře a vědomí, že člověk má někdy na víc, než co skutečně žije. Stačilo by trochu poslouchat ty, kteří to s ním myslí dobře a nelpět bezvýhradně na svých často pomýlených pravdách. Ale jsou lidé, kteří potřebují jít vlastní cestou, ať jsou důsledky jakékoliv.
PS: ...a ta trocha esoteriky byla celkem fajn. :o)
PS1: V tomto románu se objevuje spojení "rybí krev", které o pár let později použil Hájíček jako název své další knihy.
Mám vždycky velikou radost, když se přesvědčím, že máme dobré současné autory. Od Hájíčka už jsem přečetla Selské baroko i jeho další knihy, a pokaždé mě zcela upoutal. Píše neokázale, bez patosu, ze života. O to přesvědčivěji. Volí jen ta správná slova, nic nadbytečného, co by se mělo vyškrtnout. V knize Zloději zelených koní se kromě vnitřního světa antihrdiny věnuje i poměrně ojedinělé tématice - sběru kamenů. Kniha je nevšední, protože obohacená o polodrahokamy:) Knížku jsem přečetla na jeden zátah. Je v podstatě "obyčejná", ale hustě nabitá atmosférou mezi řádky. Není tu nouze o napínavé situace až nerváky. Podvědomě jsem čekala průšvih. Hrdina knihy není "z tohoto světa", a proto naráží. Chápu jeho, chápu i jeho bezelstnou lásku ke Karolíně, rozumím jeho vášni pro vltavíny a dovedu si představit i jeho naivitu a neschopnost se bránit proradnému kamarádovi a křiváctví vůbec. Konec je ale otevřený, všecko ještě může být jiné....děkuji za čtenářský zážitek.
Proti jiným Hájíčkovým knihám mi Zloději zelených koní přijdou takoví nijací. Z hlavní dějové přímky nevybýhají žádné vedlejší čáry, které obvykle dokážou příběh přetvořit v něco víc.
„Já chci svět, kterej je čistej, a středobodem jsi ty a kolem ostatní čistý věci, láska je čistá, kameny a jejich moc, příběhy a myšlenky, který někdo sepsal a kterejm věřím, geologickej čas a přírodní zákony…“ Skoro jako by čistota Pavlova světa prosákla do jazyka, kterým Jiří Hájíček vystavěl tento dramatický příběh přátelství, lásky a zrady. Děj plyne tak živě a přirozeně, až se zdá, že při noční dobrodružné výpravě za vltavíny sedíte na zadním sedadle Kačmarova auta. S Pavlovou dívkou Karolínou prožíváte narůstající zklamání i to, jak se Pavlova sběratelská vášeň pomalu mění v gamblerskou posedlost bourající nejen jeho vztahy, ale i vlastní identitu. A je to právě Hájíčkova schopnost věcně a střízlivě zachytit běžné okamžiky, díky které jsou Zloději zelených koní příběhem dotýkajícím se každého z nás.
Dva večery spolu s Pavlem a Kačmarem. Celkový pocit bude doznívat hodně dlouho. Na jednu stranu bych Pavla nakopla, ale na druhou stranu jsem ho chápala. Hodně zvláštní příběh, kde se opravdu skoro nic neděje a přitom se toho děje tolik.
Úžasná sonda do psychologie vášnivého sběratele aneb zlatá (tedy zelená) horečka po česku. Všem čtenářům literárně úspěšných titulů jako Rybí krev či Selský baroko doporučuji ponor do hlubin duše mladšího Hájíčka (1998-2002), kteréžto období považuji za autorovo umělecky nejhodnotnější.
Jak se s psychologicky propracovanými rolemi Hájíčkova románu poperou herci na filmovém plátně se budeme moci přesvědčit už letos, kdy vznikne stejnojmenný film s Pavlem Liškou v hlavní roli.
Šel jsem na to s nedůvěrou, stejně jako tehdy k Lovu lososů v Jemenu - jak by člověk se zaujetím mohl přečíst knížku o něčem, co je mu neskutečně lhostejný? Kameny? Cože? Příběh geologa? Jako fakt? Hájíčku, ty ses zvencnul? Po Rybí krvi, po Selským baroku, po těch Robinsonech z jihu Čech, se vážně vrhneš na šutromán?
Otevřel jsem, dal si první, druhou, třetí...a za dvě hodiny měl hotovo! Krásný! Nostalgický, jak od tebe očekávám, smutnosmutný, odcizený, vášnivý a strašně prázdný, v díře ve dvou nebo sám...ve dne nebo v noci...a ta zima vztahu, sypkost hlíny a tvrdost horniny, nepřeberná pestrost vltavínů a dýchání nosem, to aby nenastydly průdušky...děkuju za pěkný dvě hodiny tam, mezi dalšími Robinsony stvořenými černými znaky na bílým papíře!
Vypraveni pana Hajicka mne proste bavi. Jsou to pribehy, ktere se mohly odehrat klidne ve vedlejsi vesnici, v dobach, ktere si jeste docela pamatuju...
Pěkná kniha s menší hloubkou než Rybí krev nebo Selský baroko, ale rovněž klenot. Hájíček má neuvěřitelnou schopnost pravdivě popsat zdánlivě neobyčejné osudy úplně obyčejných lidí a čtenáře neustále tlačí do situace, kde neví, zda hrdinovi či hrdinům příběhu vlastně fandí či nikoliv.
V té knize se vlastně nic moc neděje, hlavní hrdinové kopou, kopou, kopou, prodají co nakopali, kopou, kopou... Občas nějaká ta hádka s manželkou kvůli kopání, pak zas kopou a kopou... Ale nedá se od toho odtrhnout, je to skvěle napsané!
Autor mě každým svým dílem utvrzuje jen v tom, že má víc než cenu číst další. Jeho osobitý styl a talent je nepopiratelný. Každá jeho mnoha je skvělá. A tahle není výjimkou. Jak jsem se prvních 20 stran rozkoukavala, tak mě pak dílo strhlo a už nepustilo.
Příběh sběratele vltavínů Pavla se odehrává na přelomu 80. a 90.let.Čtenář sleduje jeho milostné peripetie od zamilovanosti, manželství po rozvod a hlavně život lovců vltavínů, který se změnil ve tvrdý kšeft s příchodem kapitalismu do Čech. Zajímavý uvěřitelný příběh ze života českých zlatokopů.
Štítky knihy
zfilmováno manželství rodinné vztahy divočina manželské hádky jižní Čechy manželská krize České Budějovice vltavínyAutorovy další knížky
| 2012 |  Rybí krev |
| 2005 |  Selský baroko |
| 2020 | Plachetnice na vinětách |
| 2016 | Dešťová hůl |
| 2015 | Zloději zelených koní |
Je to další kniha od Jiřího Hájíčka, která se mi moc líbila. Příjemné čtení a velmi zajímavé téma - vltavíny. Příběh, který se přečte za jeden den.