Zlodějka knih
Markus Zusak
https://www.databazeknih.cz/img/books/53_/539493/bmid_zlodejka-knih.jpg
5
8437
8437
„Věřte mi. Já doopravdy dokážu být bezstarostná. Dokážu být přátelská. Příjemná. Přívětivá. Ale nechtějte po mně, abych byla hodná, to není moje parketa. Když nic, jsem aspoň spravedlivá,“ prohlašuje o sobě vypravěčka tohoto příběhu, jímž je sama Smrt. „Budu vám povídat o jedné z těch, kdo dokážou neustále přežívat – odbornice na zůstávání. Jen jeden z té malé knihovny příběhů, které s sebou nosím. Každý z nich je pokus přesvědčit mě, že vy a vaše lidské existence za něco stojíte.“ A vy poslouchejte, abyste zjistili, co osudy Zlodějky knih neboli Liesel Memingerové – dívky, která v Německu pod nadvládou Adolfa Hitlera putuje ke svým pěstounům a snaží se v rostoucím chaosu a zmaru najít nějaký smysl – prozradí o lidech vám. Podle románu vznikla rovněž filmová adaptace (režie Brian Percival, 2013) s Geoffrey Rushem a Emily Watson v hlavních rolích.... celý text
Literatura světová Romány Válečné
Vydáno:
2019
,
OneHotBook
Originální název:
The Book Thief, 2005
Interpreti: Vilma Cibulková
více info...
Přidat komentář
Zlodějka knih je krásná a neobyčejná kniha. Už název je zvláštní, knihy asi nejsou prioritou zlodějů, a když se k tomu přidá, že hlavní hrdinka je sotva náctiletá dívka v Německu za druhé světové války a vůdce není zrovna její oblíbenec, a že vypravěčkou je Smrt, dostane příběh,no jak jen to říct, jinou barvu. Smrt má totiž barvy oblíbené. Přestože kniha popisuje hrozné období, vyprávění je takové kouzelné. A závěr, i když nás na něj vypravěčka připravovala, mě stejně dostal.
V knize je spousta zajímavých myšlenek, nejvíce mě zaujala ta o síle slova, ať už v kladném či záporném významu. Jasných pět hvězdiček. Doporučuji.
Zlodejka kníh bola veľmi zaujímavá kniha a musím uznať, že aj jedna z najlepších, čo som tento rok čítala.
Kniha je napísaná veľmi zaujímavým, možno až poetickým štýlom písania. Celý príbeh sa nesmie v melanchólii a pocit vojny. To sa dá očakávať, keďže príbeh rozpráva smrť, čo je veľmi zaujímavým aspektom tejto knihy. Ale ani tá nestráca na empatii a emóciách. Kniha je rozdelená do 10 častí a na konci sa dozviete prečo.
Liesel bola veľmi zaujímavá postava, ja som síce očakávala, že bude staršia, ale na svoj vek bola veľmi rozumná. Veľmi sa mi v tejto knihe psychológia postáv. Veľmi mi prišlo zaujímavé, že sme mohli vidieť správanie nemcov v predvojnovom období a celkovo, čo všetko ľudia museli robiť, aby nedostali trest. Veľmi uveriteľné príbeh pôsobil aj vďaka nemeckým slovíčkám v texte. Príbeh sa aj na to že je riadne smutný čítal rýchlo a ľahko a aj keď je príbeh melancholický tak mal v sebe určitú kuzelnosť a nádej
Jedina vec, ktorú by som vytkla je, že občas smrť prezrádza, čo sa bude diať a vývoj príbehu ma nikdy veľmi zaskočil a zhruba som vedela ako to dopadne, takže aj keď bol koniec veľmi smutný tak ma nedojal, lebo som to očakávala.
Knihu určite odporúčam a myslím si, že táto kniha je must-read pre všetky vekové kategórie. Ak ste nečítali, odporúčam sa do knihy pustiť, čo najskôr 5/5
Ten styl vyprávění mi ze začátku vadil, ale zvykl jsem si na něj rychle. Některé obraty mě doslova chytily. Pak jsem přišel na to, že je to jedna z nejlepších knih, které jsem kdy četl. A na závěr mi z očí tekly slzy. Když se mi toto stane, na knihu už nikdy nezapomenu.
Stavím ti oltář, milá Smrti. Z nejmilejších knih, peříček a starých novin, sněhových vloček a odřených kolen. Plyšový medvídek drží stráž a krajkovím prachu sleduje barvy lidí, jejich chvil i nebe. Zrovna je modré a syté jako velká miska pudinku. Jen zabořit lžičku.
Jako největší problém letošní Čtenářské výzvy se ukázal titul do 15.místa v některém z žebříčků. Většinu jsem už totiž četla a do zbylých se mi nechtělo. Nakonec jsem objevila Zlodějku knih, kterou jsem dlouho odkládala, protože jsem zhlédla před pár lety film a chtěla jsem trochu zapomenout.
Chvilku jsem se rozhodovala mezi čtyřmi či pěti hvězdami, protože jak mi ve filmu Smrtka vůbec nevadila, tak v knize mi lezla na nervy se svými občas sarkastickými řečmi. Ale nakonec vlastně to knihu odlišuje od tolika jiných a ke konci už mě dojímala taky. Takže pět za to, jak byl příběh opravdový, dojemný a lidský i z toho německého pohledu na válku.
O ničem.
Chcete napsat knihu, která bude mít nadčasový přesah, chytí čtenáře za srdce a vyždímá z něj všechny emoce ? Ale neumíte psát a nemáte zároveň žádný nápad, styl, ani dovednost zaujmout a vyprávět? Zkuste něco ve stylu "Židovský boxer se za druhé světové války ukrývá před nacisty a zároveň musí napravit vztah se svým otcem, který umírá na rakovinu", nebo něco podobného, co zajistí iluzi hlubokomyslného a velkého díla i totálnímu patlalovi. Na premisách z takto laciného kraje není co zkazit. Přesto podobné téma, nabízející tolik možností, Markus Zusak nezužitkoval ani částečně, ba naopak - proměnil v tak pustou a prázdnou nudu, která ve mně nevzbudila vůbec nic a to tak hrozně nijak, až mě to vyloženě otrávilo a já si vážně na knize nedokážu najít jediné pozitivum.
Navíc v audioknize velmi prožitý a k tématu skvěle pasující přednes Vilmy Cibulkové jen budí dojem, že se někdo vyschlé lejno alespoň snažil přeleštit drahým lakem určeným pro VIP limuzíny.
Zlodějka knih ve mně zanechala spoustu emocí.
Nedokážu přesně rozluštit, čím to bylo - jestli vypravěčkou, postavami, prostředím nebo vším dohromady - ale kniha na mě působila úplně jinak než kterákoli jiná. Povětšinou jsem se na další čtení ne tak úplně těšila, necítila jsem v sobě nutnost knihu otevřít a začíst se. Je totiž emočně na čtení náročná. Častokrát stačila jedna věta, jedna poznámka a srdce se mi propadlo až do kalhot.
Knihy z prostředí světových válek mi nedělají dobře, druhá světová obzvlášť, pokud se dotýká témat holocaustu. A přesně proto musíme podobné knihy číst. Zlodějka knih je politická jemným způsobem, protože nám ukazuje možný tehdejší život očima těch, kteří nesouhlasí, občas se vzepřou, ale nemají sílu na nic víc. Kreativně pracuje s prvky náhody, ale říká pravdu. Neromantizuje.
Na konci jsem se neubránila slzám. Když si člověk uvědomí, kolik lidí ve válkách zemřelo, je mu z toho fyzicky i psychicky špatně. A já jen doufám, že ve svém životě nic podobného nezažiju.
Prvního jsem četla knihu Posel. Musím říct, že tohle jsem absolutně nečekala. Naprosto odlišné. Chvíli trvalo než se člověk v knize začte, samozřejmě náročné chvíle, ale četlo se příjemněji a působilo lehčeji než mnoho knih této tématiky.
Kdysi dávno jsem viděla film o blonďaté holčičce, které říkali zlodějka knih. A teď - o pár let později - jsem se konečně pustila do knihy. Myslela jsem si, že vím, co mě čeká, ale šeredně jsem se pletla. Když jsem začala číst, netušila jsem, do čeho jsem se to pustila.
Ten styl vyprávění, pohled, ze kterého Markus Zusak napsal Zlodějku knih, všechny myšlenky, kresby, bylo to něco neskutečného. Já ani neumím popsat, jak moc se mi to líbilo, jak na Liesel, Hanse, Rosu, Maxe a Rudyho budu dlouho vzpomínat, jak si mě všichni - i sama Smrt - získala.
Na konci jsem se neubránila slzám.
Audiokniha.
Tohle dílo bylo famózně napsáno a taky namluveno. Hlas Vilmy Cibulkové dodal příběhu autenticitu smrti, jako vypravěče. Čekal jsem skvělou knihu, zážitek ale předčil mé očekávání. Dávám plný počet hvězdiček a jdu koukat na filmové zpracování.
Kniha pro všechny milovníky knih :-) Přečteno doslova jedním dechem.
Tato velmi poutavá a zajímavá kniha nabízí neobvyklý námět: co se stane, když samotná smrt začne projevovat znaky lidskosti. Autor se s ním popasoval na jedničku: postavy jsou zcela věrohodné a uvěříme mu i emoce u samotné smrti. Příběh je velice sugestivní a stojí na pevných základech.
Text je psaný velice čtivou formou, strohá líčení střídají téměř básnické obrazy. Občas ho zpestřují i zcela originální vsuvky v podobě obrázkových kapitol. Líbí se mi jazyk, který autor používá - a skláním se před jeho svéráznými metaforami, metonymiemi, synekdochami i personifikací /"Když daly sirény svolení"; "Táta měl plíce plné nebe"; "Kluci vysvlečení ze své důstojnosti"; "Sebeúctu měl omotanou kolem kotníků", "Dětský pláč bušil a kopal", "Vlastně bylo vidět jen jeho hlas", atd.../
Film jsem neviděla a nijak mi to nevadí: spoustu krásy je právě v té práci s jazykem a stylem. Mohu doporučit i lidem, které tloušťka knihy může odrazovat: strhne sebou i zarytého ne-čtenáře, přestože následující děj může později snadno vytušit.
(SPOILER) Krásný příběh o lásce, přátelství, válce a smrti. Stále nemůžu pochopit, že něco tak krásného, dojemného a nevinného napsal chlap (bez urážky). Příběh je zajímavý už pouze tím, že ho vypráví samotná smrt. Hlavní hrdinkou je mladičká Liesel, která přijde o bratra, i matku a je uvržena do pěstounské péče. Vztah malého děvčátka s náhradním otcem je kouzelný a později se dozvíme, že i pěstounská matka má dobré srdce i přes všechny nadávky které šíří kolem sebe. Důležitou roli zde hrají i knihy, které postupně prokládají celý příběh. Nejvíce ale na mě zapůsobila dětská láska mezi Liesel a jejím kamarádem Rudym. Stejně tak i její neoblomné přátelství s židovským uprchlíkem. Jak asi všichni tušíte přijde válka a s ní ruku v ruce i smrt. Konec přináší spoustu bolesti, lítosti ale i nečekaného shlédání. A na úplném konci shledání i se samotným vypravěčem.
Naprosto úžasná kniha. Je psaná jinou formou než jiné knížky, jakoby z jiného pohledu. Kniha se četla úplně sama,. nedokázala jsem od ní odtrhnout. Poslední část byla tak emočně silná, že i nějaká ta slza ukápla. Tuto knihu jen doporučuji. Nemám slov nad uměním autora vyprávět takový poutavý příběh.
Čekala jsem víc...
Autor chtěl příběh za každou cenu natáhnout, a to bylo spíš na škodu, než k užitku.
Klidně toho mohlo být kratší a svižnější a bylo by to super.
Jinak posledních 150 stran jsem přečetla jedním dechem.
Viděl jsem film, jako první. Možná proto se mi v knize obtížně hledal nějaký děj. Tolik myšlenek opakových pořád dokola, až je toho všeho nakonec málo. Úplně jiná kniha než Posel... úplně jiná.
Poslouchala jsem jako audioknihu a musím smeknout před perfektním namluvením paní Cibulkové. Příliš nevyhledávám audioknihy namluvené ženskými hlasy, ale její tón, schopnost dramatizace postav, její frázování mě opravdu nadchly.
Pravda, válečných příběhů je poslední dobou víc než dost, avšak po delší době je podle mně Zlodějka knih jedna z těch, která svou citlivostí, zdánlivou nevinností a zároveň humorem a šibalstvím, která stojí za to, zařadit ji do domácí knihovny.
Je jedno, jestli žijeme za druhé světové války nebo v jakémkoli jiném období, všichni stejně jednoho dne zemřeme a jen těžko ovlivníme kdy a jak. Záleží pouze na tom, jakým způsobem se pereme se svým životem, jaký zaujímáme postoj v těžkých situacích a zda se třeba i v nelehkých dobách umíme radovat z maličkostí a prozářit někomu den.
Asi takhle bych charakterizovala poselství knihy, tak jak ho chápu já. Líbilo se mi, že narozdíl od spousty jiných knih s touto tematikou byl příběh vyprávěný s odstupem (-smrti-) a místy i s ironií. Možná by si někdo řekl, že je to necitlivé, až urážející, ale podle mě autor zvolil přesně takovou dávku, jaká byla třeba.
Co se týče konce a toho, že nám ho smrt vyspoilovala někde v polovině knihy, tak to jsem málem nerozdýchala. Ale zpětně musím uznat, že to byl takřka mistrovský tah. Takhle jste věděli, co se stane, a hrozně jste to nechtěli - ne, ne ne, takhle to nemůže skončit! - a přitom jste celou dobu pozorovali, jak to přesně k tomu spěje a nebrečeli jste o nic míň, než kdybyste to nevěděli.
Ačkoli jedna věc mi na takových koncích vadí (ale je to spíš takový můj vnitřní problém, než že by to bylo něco špatného na knize samotné): Je to smutný a nespravedlivý a dojemný, tak u toho samozřejmě pár slz uroním, s knedlíkem v krku dočtu do konce a ještě chvíli nad celým příběhem uvažuju. Ale pak na to zapomenu a mám výčitky svědomí, že z toho nejsem smutná víc, protože takových příběhů se přece mohly stát tisíce. Jenže co s tím? Tohle všechno se dělo a ani kdyby na světě vycházelo dvojnásobné množství knih, stejně nikdy nedokáží zachytit všechny ty příběhy. A kdyby snad ano, to by se člověk ubrečel. A čemu by tím pomohl? Radši by se měl soustředit na to, co se děje v jeho době, vzpomínku na minulost zasutou někde v hloubi mysli jako varování.
PS. Nemohla jsem si zvyknout na styl psaní. Ty metafory jsou příšerný :)
Knih s tématikou 2. Světové války bylo napsáno již mnoho a některé se opakují. Tento příběh mě opravdu zaujal svou originalitou. Líbí se mi vsuvky myšlenek z pohledu Smrti.
Postavu Liesel a její náhradní rodiny jsem si zamilovala a čekala jsem, jak se buse vyvíjet přátelství mezi Liesel a Saukerl Rudym. Ukázka toho, jak lidé dokáží vnímat svět kolem sebe i krásně navzdory těžkým časům.
Protože má kniha tak mnoho stran, nechtělo se mi ji číst a půjčila jsem si audioknihu. Hlas Vilmy Cibulkové byl pro mne zpočátku nepříliš milý, po chvíli jsem ho akceptovala s tím, že Smrt jistě může v hlase používat i nějakou ironii až sarkasmus. Ovšem na to, že mnohdy nedoříkává zřetelně konce vět, jsem si nemohla zvyknout až do samého konce. Co paní Cibulkové však musím přiznat, je to, že opravdu mistrně mění hlas podle postav a vypravěčky. To mě nakonec smířilo i s tím, co se mi příliš nelíbilo. Příběh byl barvitý, ne nadarmo si tolik hraje s barvami, byl milý tím, že i v hrozných časech války ukazuje možné příjemnější chvíle, které si lidé dokázali dopřát, byl hodně dlouhý, ale při poslechu jsem pletla, což mě těšilo. Ocenila jsem autorův styl, v kterém často a nápaditě používá personifikaci. Líbilo se mi to. Na film se určitě také podívám.
O pár dní později jsem film shlédla a hned na začátku jsem si říkala, jak moc mi chybí hlas Smrti od Vilmy Cibulkové. A znovu jsem si uvědomovala, jak je skoro pokaždé lepší znát knihu, neboť se z ní do filmu nikdy nepodaří vměstnat všechno. Mohla jsem však obdivovat herecké výkony, to tedy ano.
Štítky knihy
Židé druhá světová válka (1939–1945) Adolf Hitler smrt zfilmováno Německo australská literatura Němci o knihách holokaust, holocaust
Autorovy další knížky
| 2009 |  Zlodějka knih |
| 2012 | Posel |
| 2019 | Clayův most |
| 2014 |  Roky pod psa |
| 2015 | Smečka rváčů |
2. světová válka a vztahy mezi lidmi během této hrůzy jsou mým oblíbeným námětem, což znamená, že a) toho mám v této oblasti už hodně přečteno, b) už mě žádný příběh z této doby nemůže moc překvapit.
Tento příběh je v rámci tématu průměrný, což je spíš pozitivní hodnocení. Ovšem vyprávění z pohledu smrti mě opravdu nenadchlo... Snad měl autor pocit, že příběhu tím dodá něco navíc, jakousi nadstavbu, aby se nejednalo jen o další historku z 2. světové války. No, za mě tomu spíš uškodil.