Zlodějka mýho táty
Petra Hůlová
https://www.databazeknih.cz/img/books/41_/411144/bmid_zlodejka-myho-taty-rVT-411144.jpg
3
201
201
V novém románu Petry Hůlové Zlodějka mýho táty nesnáší desetiletý Miky střídavou péči, nové sourozence a mobilové dny macechy, co podle Mikyho jemu a jeho bráchům ukradla tátu. Naštěstí existuje virtuální platforma plná reálných vrstevníků v podobné situaci a ve společném přesvědčení, že mají právo vyklouznout ze střídavé pasti. Mikiho sebelítost v nebezpečném koktejlu s odhodláním zvrátit situaci za každou cenu vede k nezvladatelné nenávisti, jež systematicky ničí život a veškeré vztahy především jemu samému. Nejde se s knihou neptat, kde začínají a končí naše práva na cokoliv, či jak komplikované břemeno vztahů dokážeme unést. Petra Hůlová opět suverénně vládne slovem, ve svém světě na prahu katastrofy klade čím dál nepříjemnější otázky a rozhodně nenabízí jednoznačné odpovědi. ISBN 978-80-7215-585-8 je chybné.... celý text
Přidat komentář
Dost dobře nechápu, že někdo, kdo napsal Dějiny hnutí a Zlodějka mýho táty, je někdo kdo v reakci na současnou válku na Ukrajině hlásá: Mír za každou cenu. Příběh v těchto dvou knihách je totiž přesně důsledkem míru za každou cenu. A obě končí špatně pro lidstvo i jednotlivce.
A po té, co se Hůlová vyblila v Dějinách na téma feministky jsou hnusný zakomplexovaný ženský v teplakach, máme tu knihu na téma ničení tradiční rodiny.
Ale protože se dílo má oddělovat od umělce, je na čase napsat něco o knize jako takové.
Když se dva rozvádí a najdou si nové partnery, bývá v tom spousta hořkosti. Zvlášť, když to ti dva plichtili léta hádkám navzdory. A do toho si dosaďte pět děcek, jedno těhotenství a desetiletýho ublíženýho mrňavýho hajzlíka, který se prostě nedokáže srovnat s tím, s čím
se musí srovnat téměř půlka děcek téhle republiky. A všichni kolem něj se snaží být chápající a chodit po špičkách, protože on za to přece nemůže. To ten těžký rozvod.
A maminka je jeho a jen jeho a jediná definice její existence je, že je jeho matkou a musí mu sloužit.
Aneb, vychovávejte své děti, dokud jsou malé. Pak už je pozdě.
Zoufalství, to je ten pocit. Tady snad není ani špetka naděje. Miky je na přesdržku a máma s tátou tomu nepomáhaj.
Ten konec … Ach jo
Tohle je velká nálož emocí. Těch negativních, nervy a srdce drásajících. Musela jsem si čtení dávkovat, abych to ustála. Když už máte pocit, že je těch negací fakt moc a přestává vás to bavit, přijde pecka nakonec a podlomí vám kolena. Zacloumalo to se mnou tak, že i komentář sem píšu s odstupem.
Pro mě to byla velmi silná kniha. Manželé, kteří už spolu nemohou být ....a uprostřed dítě. Nicméně macecha v knize mi přišla trpělivá. Konec byl pro mě neuchopitelný a potřebuji asi pokračování. Ach jo...málokdy mě kniha tak moc zasáhne.
Příběh sám o sobě se mi líbil moc, knižní pozadí už o něco méně. Já to vlastně celé vůbec nepochopila. Kdybych si tu nečetla komentáře, abych přišla na to, co že to pořád nosí za korzety, tak bych ani netušila, v jaké době Mikyho rodina žije. Proto pro mě neustálé zmínky o hrách byly trochu nepodstatné a domnívala jsem se, že jen patří k myšlenkám desetiletého kluka. Miky byl v některých ohledech docela sobecká zrůda, co vše byl schopen udělat pro svou pravdu, jak lhal, ubližoval, vše sváděl na někoho jiného, jak uměl lidi manipulovat. Hlavně tedy s tím posledním plánem.
Ale bylo mi ho i líto, jak moc pro něj byl rozchod rodičů bolavý. Trochu se domnívám, že by se choval dost podobně, i kdyby se rodiče nerozešli, ale jeho pocity s ohledem na otcovu zradu a nechuť přijmout macechu jsem plně chápala. Konec bere dech a žádá pokračování ještě alespoň o pár stránek, ale tak to prostě mělo skončit, aby si čtenář mohl klást ony vyvstávající otázky.
Rozchod rodičů. Střídavá péče. Desetiletého Mikyho se nikdo na nic neptal, prostě byl do té situace vržen. A nese to velmi, velmi špatně.
Depresivní čtení z pohledu malého kluka a jak se ho střídavá péče dotýká , navíc tím jak byl malej nemohl pochopit proč to mezi rodiči nejde slepit , smutné bohužel to tak v mnoha případech bohužel funguje ..
Anotace je velice podrobná. Kniha se nečte lehce. Jak rozchod rodičů a následně střídavou péči vnímají děti? Dokázali bychom střídat po týdnu zcela prostředí, ve kterém žijeme a přesouvat se k někomu, o kom jsme přesvědčeni, že nám vzal někoho blízkého? Jak zvládnout takovou situaci a neublížit dětem? Děti jsou rukojmí, lze se divit jejich jednání? Závažné téma výborně podané autorkou. Měli by si přečíst všichni, kdo své děti do této pasti dovedou.
Čisté zoufalství provází celý příběh nejen hlavního hrdiny, ale i ostatních, kteří zde mají nějaký "vliv": rodiče, sourozenci, sociálka, církev...všichni zde svými postoji a názory jen přilévají olej do ohně namísto pomoci s řešením nebo alespoň ulehčením situace. Silně emotivní příběh.
Téma výborné, ale nějak divně uchopené. Bez děje, rozvláčné, jak deníček malého kluka. Byla by z toho dobrá povídka. Nedočteno.
formálně a teleologicky perfektně zvládnuté vyprávění, čtenáře v něm má s*át úplně všechno, a to se taky Hůlové daří: postavy, jejich jednání, styl vyprávění, mučivé opakovaní... znovu a znovu a znovu se Miky musí podrobovat kyvadlu dvou světů, znovu a znovu se opakují ty samé konflikty a situace, fráze a nesmysly... jestli jsem si z toho měl vzít, že střídavá péče je fakt na pi*u, pak tedy účel splněn - a někdo by s tím teda měl už konečně začít něco dělat
Neodložila jsem jen proto, abych zjistila, jak to dopadne. Jestli dojde k nějaké katarzi. Nedošlo. Hrozný čtení, to dítě mě děsně štvalo a jeho rodiče ještě víc. Čirá deprese...
Velká dramata, radosti pomálu. Těžce ze života, bohužel. Odpovídá to teorii, že co se týká rozchodů a rozvodů, pro děti je nejzranitelnější věk 9-12 let. Proto neváhejte a rozejděte se zavčas :) (blbý vtip a snaha odlehčit toto neskutečně těžké téma knihy, které pojednává o tom, kde jsou hranice práva rodičů na vlastní svobodu a spokojenost.)
No, bylo to neveselé. Nejsem příznivcem střídavé péče a tohle mě v mém názoru jen utvrdilo. Oceňuji, že autorka nikoho nehodnotí, nikomu nestraní, nesoudí, jen sděluje. Jenom jsem nepochopila, proč se odehrává v blíže nespecifikované budoucnosti a četnost obratu “v krku mám bulení” bylo větší než malé (a pro mne únosné) množství.
Zajimal me pohled ditete na stridavou peci a misty byla kniha velkym aha. Musim ovsem vytknout narocnou orientaci, kdy se vlastne dej odehrava, prarodice Mikyho zazili 2.sv.valku, ale tyto deti uz jsou evolucne tak slabe, ze musi nosit korzety, vsichni maji elektricke kolobezky a funguje nejake zvlastni podsveti. V tom jsem byla ztracena a v knize se mi nedostalo zadneho vysvetleni. Jako (cerstvy) rodic jsem casto pocitovala frustraci z chovani deti a zabredavala myslenkama k moznym resenim situaci.
Jako člověk, který vyrůstal celé dětství v úplné rodině a měl vše, je tohle téma pro mě hodně vzdálené a těžce pochopitelné. Ale autorka ho vystihla tak, že si ho dokáže najednou představit snad každý čtenář, ať už je z jakékoliv rodiny. Dost podrobně a do hloubky popisované vztahy tří kluků, kteří prožívají střídavou péči. Je na to pohlíženo z pohledu toho prostředního z nich. Každý si na něj asi udělá svůj názor. Někomu může připadat jako naprosto rozmazlený fracek, někomu zkrátka jako nešťastné dítě. Já jsem se celou dobu nemohla rozhodnout a až do konce knihy se u mě střídaly různé emoce. V tomto příběhu je jasně vidět, že i malé děti dokáží vnímat vše, co se v rodině děje, hlavně to negativní. A nejen, že na to reagují, ale oni si to i zapamatují. A věřím, že se to odráží později i v jejich vlastním dospělém životě. Nejhorší je, že za to, jak se nehezky (až agresivně) ty děti chovají, může výchova a prostředí. Je smutné, když rodiče ani po rozvodu nedokážou fungovat, nedokážou dětem nastavit hranice a vést je tím směrem, který by potřebovali...
Jako rozvedená máma stejně starého kluka jsem tu knihu několikrát odložila, dělalo se mi z ní fyzicky špatně. Mikyho jsem nesnášela a zároveň mě dojímal a bylo mi ho líto, protože byl produktem svých rodičů.
Petra Hůlové brilantně vystihla mluvu dnešních dětí, knihu napsala skvěle, nicméně kdybych měla knihu doporučit, tak snad jen těm, kteří se rádi vnitřně drásají.
Štítky knihy
ich-forma rodina rozvod psychologické romány psychické problémy střídavá péče
Autorovy další knížky
| 2002 |  Paměť mojí babičce |
| 2008 |  Stanice Tajga |
| 2019 | Zlodějka mýho táty |
| 2006 |  Umělohmotný třípokoj |
| 2014 | Macocha |
Moc zajímavé téma knihy. Střídavá péče je určitě fenoménem dnešní doby a podívat se na to z pohledu malého chlapce, jak nese těžce rozvod rodičů a následnou střídavou péči, je určitě zajímavé. Děj však nějak zvláštně přešlapuje na jednom místě, moc neplyne, je tam spousta odboček, které jsou nakonec slepé a zbytečné, a to dává celému čtení knihy zvláštní těžkopádnost.