Zlomená duše

08.06.2023

Ke Zlomené duši mám na srdci mnoho a zároveň nic. Ještě předtím, než jsem šla číst, jsem si knihu vyhledala a polekala se smíšených recenzí, ale o to víc se mi dílo líbilo, když jsem zjistila, co to tedy ve skutečnosti je. Cítila jsem se, jako kdyby mě při čtení opravdu doprovázel chmurný déšť, tak dobře Antonín Sova maluje obrázek událostí. Měla jsem pocit, že dívku, jejíž jméno si vypíchal špendlíkem do zápěstí, znám taky a že přesně vím, kde se jaká věc odehrála. Důvěrná hodina se zdála příliš důvěrnou stejně jako mně se zdála tato kniha. Dovoluji si využít Antonínova slova a zvolat: Jak horečně mne bolí tyto dny! Dovoluji si je využít, protože mě bolí, že jsem se na knihu nezmohla zaměřit více, neboť mou hlavu sužují myšlenky na to, kolik zkoušek mě ještě čeká a kde jsem vlastně dneska měla být, abych všechno stihla. Konec S rozpitvanými nervy se mi hrozně líbil. Celá tato poetická symfonie spletených řevů hrála na správnou notu mé vlastní melancholie a já se moc těším, až se k ní dostanu znovu, abych se znovu probrala tímto krásným zachmuřelým vodopádem slov, protože teď už nemám čas a také:
Má hlava třeští mnohdy, divoce se rozkočiti chce,
mé srdce bije jakousi úzkostí,
má prsa sevřená chorobou nikdy nezpozorovanou
(či zdá se mi jen) hypochondricky mi pobolívají

20.11.2020

Pěkné básně, ale dost náročné. U Sovy je zajímavé sledovat formu jeho volného verše, byl jedním z jeho průkopníků v české literatuře.

18.10.2016

Obdivuju lidi, kteří rozumí symbolistům, aniž by k tomu museli přečíst tři interpretace jako já.