Žlutý démant
Wilkie Collins
Detektivní román anglického klasika líčí osudy lidí, kteří přišli do styku s velkým žlutým diamantem, uloupeným s čela indického bůžka, zosobňujícího měsíc. Dramatické momenty jsou protkány známým anglickým suchým humorem, parodujícím společenskou přetvářku a mravy hrabivých kolonisátorů. (www.pitaval.cz)
Literatura světová Detektivky, krimi
Vydáno: 1896 , PolitikaOriginální název:
The Moonstone, 1868
více info...
Přidat komentář
Wilkie Collins je sice i díky tomuto románu považován za zakladatele moderní detektivky, ale musím říct, že osobně mě to příliš nezaujalo. Začátek byl celkem slibný, dokumentární podobou se skrze svědka dozvídáme, co se stalo, kdy se přidávají i další vyprávění a původní dokument doplňují ještě dopisy nebo deníky jiných postav. Příběh se ale strašně vleče a to mi na tom vadilo asi nejvíce. Forma navíc ještě není zcela dotažená do konce a nevím, zda je to chyba vydání nebo pouze jednoho kusu, ale chybělo mi v díle asi dvacet stran a místo nich jsem měl následující strany duplikované.
Autora jsem si oblíbila už před celou řadou let a stále se k němu ráda vracím ;-). Také z tohoto důvodu mne nemohla minout ani tato jeho kniha. Pokud jde o zvolené téma, nemám v podstatě co vytknout. Žlutý diamant, který je hned na začátku vyprávění proklet, prostě nemá chybu ;-). Ovšem tempo celého příběhu je hodně pomalé a rozvláčné, přestože se čtenář dočká hned několika různých vypravěčských perspektiv. Výstřední komorník, přísná pokojská, svědomitý právník nebo zoufale milující gentleman baví čtenáře svými zajímavými výpověďmi, ze kterých nakonec vznikne jeden jediný celek. Cenný kámen je poměrně brzy ukraden a není po něm ani stopy. Jsou snad pachateli tajemní Indové, kteří se zde náhle objevili? Nebo možná některý z hostů pořádaného večírku? A tak se slavný seržant Cuff ujme vyšetřování, aby tuto záhadu vyřešil...
Kniha jako celek je zajímavá a rozřešení celého případu se čtenář dočká opravdu až na závěr. Bohužel za již zmíněnou rozvláčnost musím jednu hvězdičku ubrat, ale je možné, že se ke knize někdy zase vrátím a třeba svůj názor dodatečně ještě změním? :-)
(SPOILER)
Tahle kniha patří beze sporu do zlatého fondu světové detektivní literatury. Mírně negativně hodnotím monotónnost a rozvleklost příběhu. Kladně hodnotím, že je děj vyprávěn vícero postavami, prostředí viktoriánské Anglie a také indickou hinduistickou stopu. Román doporučuji pouze trpělivým čtenářům.
Citace: A tam, vztyčen vysoko na svém trůně, usazen na antilopě, se čtveřicí rukou vztažených do čtyř stran světa - tam se nad námi v mystickém světle nebes tyčil temný a hrozný bůh Měsíce. A tam, na čele božstva, žhnul žlutý diamant, jehož nádhera mi poprvé zazářila tehdy v Anglii z večerních šatů jedné ženy!
Zpočátku jsem se do čtení musela nutit. Autor je zakladatelem detektivního žánru, z čehož logicky vyplývá, že nevynalezl všechny finesy, které udrží čtenářovu pozornost. Především mi celá zápletka připadla nanicovatá a nebýt několika tragických nedorozumění, vlastně by nebylo co řešit.
Pak ale nastupují klady, a těch bylo požehnaně. Vyprávění jedné události z úhlu několika velmi rozdílných osob bylo vtipné, čím častěji se ke konci střídali, tím víc mě to bavilo. Psychologii vypravěčů autor vystihl dokonale, všichni mi v hlavě ožili, některé jsem nesnášela (Clackovou), některé litovala, Betteredge a Franklina si zamilovala.
Jak gradoval děj, tak se zlepšovaly všechny ostatní složky románu. Vypravěči se střídali častěji a zvyšovali čtivost. Humor, prezentovaný občas vloženou vtipnou hláškou, dostal zelenou při tak dramatické akci, jakou byla rekonstrukce činu – nad hláškami pana správce jsem se musela smát nahlas. Opravdovou perlou bylo vlastní vyřešení případu a zakončení příběhu. Palec nahoru.
Roztomilý, čtivý, vtipný viktoriánský román. Vřele doporučuji.
Už je to pár let, kdy na mě záře diamantu Wilkieho Collinse dopadla skrze Měsíční kámen. Bylo tedy nasnadě si to zopakovat. A je překvapující, že se mi příběh dostal tak hluboce do podvědomí, až se zdálo, jako bych knihu byl četl před nedávnem. Stejně tak je tu drobnost, že Měsíční kámen je pro mě to, čím Collins pro žánr detektivky - tak jako autor odstartoval detektivní fikci a byl pro svůj přínos (celkem) zapomenut množstvím úspěšnějších/sofistikovanějších následovníků, tak Měsíční kámen je knihou, která odstartovala můj obdiv, avšak (celkem) bledne ve srovnání s jinými Wilkieho knihami.
A jak je to se samotným příběhem? Retrospektivní zápisy několika postav, které se podílely na událostech už je Collinsovým standardem. Stejně jako záhada (ztracený diamant) a tragédie (především osud Rosanny dojme), napínavá honba za pachatelem a dramatické rozuzlení všech okolností. To vše vyváženou směsí humoru i vážnosti, humoru i strnulosti, zdlouhavosti i spádu, nudy i zábavy podáno v nejrůznějším prostředí fyzickém i společenském. A tak se o úvodní kapitoly postará poctivý sluha Betteredge se svým osobitým přístupem ke všemu, včetně náboženství, manželství i života, přičemž veškerá moudrost jest ukryta v knize Robinson Crusoe. Slečna Clacková pak svým pokryteckým křesťanstvím a vlezlostí jednou rozesměje, podruhé vyvolá chuť vyhodit ji dveřmi, sic víte, že přijde oknem a po níž musíte sbírat traktáty nastrčené na nejrůznějších místech. O čemž ví své třeba vždy zásadový a analyticky smýšlející právník Bruff. Za to přirozený vyšetřovací talent a odhodlanost Franklina Blaka si nijak nezadá s profesionalitou seržanta Cuffa, který je vášnivým pěstitelem růží jako si Jennings prodlužuje opiem bytí v tomto světě, kde se mu nakonec přece podařilo zažít chvíle štěstí. Je toho tady víc. Přiznávám, že první stovka stran dovede být velmi náročná, pokud ji však překonáte, jistě oceníte krásu autorova díla, která je jednak zážitkem a jednak svou moderností lze postavit mezi literaturu současnou.
"V první části Robinsona Crusoe, na straně sto dvacet devět, padnou vám do oka tyhle řádky: "Poznal jsem, třebaže příliš pozdě, jaké je to bláznovství, pouštět se do díla dřív, než víme, za jakou to bude cenu, a než člověk správně odhadne, bude-li mít sílu je dokončit."" (s. 15)
Myslím, že tento citát z knihy přesně vystihuje můj pocit z jejího čtení. Příběh se vine pomalu, často v odbočkách, a čtenář může mít v polovině knihy pocit, že ji snad nedočte, ale stojí to za to vytrvat. Román, který zasel mnoho pro příští generace detektivek, svým způsobem iniciovaný žánr i překročil. Čtení tohoto viktoriánského monstra považuji nejen za výpravu do historie vývoje literární detektivky, ale též za neobyčejně dobrou výpravu do viktoriánské společnosti, jejíž různé vrstvy zde jsou přesvědčivě popsány, a tak Collinsův román je román typicky viktoriánským, to znamená, že si bere klady (jako např. jazykovou vytříbenost, ironii a humor atp.), ale i zápory (seriálové vydávání v časopisech klade důraz na délku románu, a tedy může být pro někoho délka překážkou). Collinsovi však nelze upřít jeho inovátorská role ať již v použití téměř postmoderního skládání příběhu pomocí výpovědi různých postav nebo právě zavedení některých schémat detektivní prózy. Doporučuji si též přečíst vynikající doslov překladatelky Jarmily Emmerové.
Tak tohle bylo velmi příjemné čtení, líbilo se mi to ještě víc, než Žena v bílém. Postavy jsou daleko živější, je tu nečekaně spousta humoru a to, že příběh vypráví hned několik vypravěčů, mu jen přidává na zajímavosti. Zejména první polovina knihy, kde se slova ujímají majordomus Betteredge a stará panna a pánbíčkářka slečna Clacková, je naprosto skvělá, za tu bych dal pět hvězd. Betteredge se svou posedlostí Robinsonem Crusoe je vůbec můj oblíbenec. Zřejmě mi teď nezbude nic jiného, než vytáhnout z knihovny nezkrácené vydání Defoeova Robinsona a zase jednou si to přečíst, jinak bych v očích pana Betteredgeho přestal existovat :-)
Zápletka kolem ukradeného diamantu je trošku naivní, ale to se dá vzhledem k době vzniku odpustit, asi to není u téhle knihy to hlavní.
Tak to jsem si šmákla. Na tehdejší dobu moderní pojetí detektivního žánru do detailu zpracované. A jako bonus : viktoriánská Anglie a vyprávění příběhu vícero osobami velice, ale příjemně zdlouhavým stylem (nikam nespěcháme, klidně čteme, vychutnáváme a odpočíváme :-) ) , mistrně propracované autorovo podání způsobů, chování různých společenských vrstev. Jako bych tam byla... Teda tatínku, co jsi mě tu ještě nechal za poklady ? Ty ochmatané knížky jsi dával víckrát, vidˇ ?
Nevím, kdo byl větším průkopníkem detektivní litarutury, ať Wilkie Collins nebo A.E.POE - je mi to vskutku jedno - ale první detektivku napsanou způsobem převzatým později mnoha autory - líčící stejný příběh/stejnou událost pohledy různých aktérů - napsal Wilkie Collins a je to tato kniha. Četl jsem ji již před více než čtyřiceti lety, ale stále na ní vzpomínám. Samozřejmě mé hodnocení díla je pohledem vzhledem k datu napsání - a za rok tomu bude 150 let! To se to paní Christie psalo, když měla ve svém rodném jazyce takové taháky!!! Troufám si tvrdit, že "Pět malých prasátek" má kořeny v této knize.
Miluju vtipné anglické spisovatele 19. století a pan Collins to jen potvrdil! Příběh je postupně vyprávěn několika postavami, což je od autora výborný nápad, který detektivku ozvláštní, a dává hrdinům možnost hlásit hrozný frky podle svého založení (což oni ale míní naprosto vážně). Příběh sám není moc nápaditý ani napínavý, což bylo možná autorovým záměrem, aby se právě čtenář mohl cele soustředit na krásně vykreslené figury a komičnost počínání jejich i celé jejich třídy té doby. Rozhodně vřele doporučuji těm, kteří se nechtějí nechat ani tak napínat, jako se spíš zasmát.
Klasická detektivka, doslova pošušňáníčko pro opravdové milovníky tohoto žánru. Nemůžu jinak, než dát pět hvězdiček.
Je to už poněkud omšelá klasika a nejspíš se k Wilkiemu Collinsovi nikdy nevrátím, nicméně klasik to je a ve své době zvládl žánr skvěle. Dám čtyři hvězdy.
Kniha je psána pomocí vyprávění různých jejích hrdinů. Tím získává na barvitosti. Každý z vypravěčů je jiný, každý má na zmizení diamantu jiný názor. Někteří se mýlí, jiní se brání říct celou pravdu, ale kousek po kousku, pohled za pohledem se nám přibližuje odhalení toho, co se opravdu stalo. Rozřešení je překvapující, ale čtenáře určitě uspokojí.
Autorovy další knížky
| 1993 |  Měsíční kámen |
| 1971 | Strašidelný hotel |
| 1974 |  Žlutá maska |
| 1977 | Žena v bílém |
| 1988 | Mesačný kameň sv. 2. |
Vůbec není zlé, skoro atak na 5 hvězd, prostě to tempo a míra čtivosti - to je prostě totální elita. Podle mě nedoceněné a mnoho autorů by se od Collinse mohlo učit. Sice se zdá, že je o lidovou prozu, nemyslím si, tuny děje jsou prošpikovány narážkami a myšlenkami. Prostě skvělé. Ale ten závěr a ta detektivní část je prostě slabá. Kam se třeba na A.Christie hrabe (ačkoliv i ta je někdy poměrně nesmyslná). Ale ten závěr ani nepřekvapí, ani nenadchne, o nějaké gradaci a vyvrcholení netřeba ani mluvit. Spíše je to v závěru takový dojdezd... Přesto super čtivý materiál.