Zmoudření Dona Quijota / Krysař
Viktor Dyk
„Představoval jsem si vše jinak,“ říká don Quijote v závěru hry na smrtelné posteli. Dykova tragédie o pěti dějstvích, kterou diváci nemají možnost po celá desetiletí na českých jevištích vidět, patří mezi významná díla české dramatiky 20. století. Vychází jako 87. svazek edice D.
Přidat komentář
Přiznávám, poněkud zahanbena, že Cervantesovo dílo, kterým je tato Dykova hra inspirována, jsem nečetla a do tohoto dramatu jsem šla bez možnosti srovnávat s originálem.
Hra jako taková mne bavila. Počínání dona Quijota je svým způsobem dojímavé, nikoliv však úsměvné. Podle mne spíše vzbuzuje lítost a jako postava působí Quijote tragickým dojmem. Se svými ideály může působit bláhově a nerozumně, ale něčemu věří, něco mu v životě schází, za svými ideály se vydává, aby je naplnil, což vnímám jako něco pochopitelného. Člověk nemusí zcela chápat to, po čem Quijote touží, ale motivace, že si jde "za tím svým" je tu zcela patrná, srozumitelná a svým způsobem i logická. V závěru možná "zmoudří", ale to prozření je příliš bolestivé. Možná je to jen můj dojem, ale Quijotovo okolí, které se mu snaží pomoci, mu podle mne nakonec spíš ublížilo - viz závěr hry a to, jak Quijote dopadne. Quijote si žil ve své hlavě, ve svém vysněním světě, ale vytržení z toho a procitnutí do reality, se tu zdá být zhoubné. Respektive možná ani to procitnutí do reality samotné, ale ten způsob, jak byl Quijote do reality uveden.
V tomto ohledu se mi zápletka hry zdá velmi zajímavá a dost mne to bavilo. Nevím, co přesně mi chybělo, abych hodnotila naplno. Nicméně teď si o to víc budu chtít přečíst Cervantesův příběh a pak třeba někdy udělat srovnání s touto hrou.
V minulosti jsem přečetl knihu DŮMYSLNÝ RYTÍŘ DON QUIJOTE DE LA MANCHA, kterou napsal Saavedra a kniha se mi líbila. Viděl jsem také film. Byl jsem zvědavý na zpracování knihy do dramatu - ZMOUDŘENÍ DONA QUIJOTA, kterou napsal Viktor Dyk. Hra má 5 dějství. Knihu hodnotím na 80 %.
Autor se inspiroval románem od Saavedry a drží se děje i smyslu a ústředních postav – dona QUIJOTA a jeho sluhy – SANCHO PANZY. Hodně událostí jsem si díky této knize připomněl a ke klasickému románu bych se chtěl časem vrátit.
Myslím si, že Viktor Dyk zpracoval hru dobře, ale jakoby pořád jsem srovnával tuto hru s románem od Saavedry, se kterým jsem strávil hodně času. Možná bych doporučoval nejprve si přečíst román od Saavedry a následně se pustit do dramatu od Viktora Dyka.
Od Viktora Dyka jsem už četl novelu KRYSAŘ, která se mi hodně líbila a určitě tuto knihu doporučuji.
V závěru knihy se nachází medailonek o Viktoru Dykovi a kapitola o hře Zmoudření Dona Quijota.
Citáty z knihy, které mne oslovily:
S něčím, co existuje, je méně těžký zápas, než s něčím, co neexistuje vůbec. Mějte se na pozoru před tím, co vám uniká. Znáte-li protivníka, najdete vždycky slabou stránku, na kterou možno útočiti.
Z kopřivy růže nevyroste.
Až se najím, stanu se soucitným.
Mlčení činí srdce těžkým.
Milujeme-li, lze jíti se zavřenýma očima.
Je to, jako by se řeklo zatracenci: Nebe je ti uzavřeno. Ale máš celé peklo.
DON QUIOTE: Nepřipustím lži. SANCHO: Stačí vhodně říkati pravdu.
Lepší vrabec v hrsti než holub na střeše. Všude dobře, doma nejlíp.
Musím se přiznat, že jsem si ke knize vybudovala silný vztah na základě myšlenky/hloubky, kterou jsem si možná sama vytvořila. Kniha mě bavila ne jen pro samotný děj a jeho znázorňování vztahů, ale i proto, jakým stylem byla kniha psaná.
Lyrické až snové pasáže, autor používá také některé filmové prvky (střih, zpomalení). Nejsou zde převyprávěny Quijotovy zážitky z cest, pozornost je zaměřena spíše na jeho povahu, citlivou duši a bohatou fantazii. Především pak na jeho proměnu a vliv, který na ni měli lidé v jeho okolí. Hra není kýčovitá ani přecitlivělá. Pouze Quijotem pronášené věty jsou patetičtějšího rázu, k jeho romantické povaze to ale patří, celek to nijak nenarušuje, spíše naopak. Hra má, především ke konci, pesimistický a truchlivý tón. Nejde zde ani tak o to, že byl Quijot ovlivněn rytířskými eposy a chtěl se stát jejich hrdinou, jde o příběh člověka, který chce NĚCO udělat, dokázat, nezáleží na tom, co.
Inspirace Cervantesem zdá se mi pro hodnocení knihy spíše podřadnou. Ano, Dyk z něj vychází záměrně - charakteristiku daných postav všichni dobře známe - avšak Dyk posouvá Quijotův příběh o něco dál. Hra se stává obžalobou světa, který dávno žádné ideály nemá, ba co víc - neumožňuje jejich naplnění - a zajímají ho pouze přízemní věci, jež povýšil na hodnoty (reprezentováno zvláště Sanchem). Člověk pak po vystřízlivění a spatření reality bez příkras není schopen dál žít - nechce-li se stát součástí těch, kteří ideály nemají a nežijí, pouze živoří. Jak nadčasové téma zde Dyk zachytil!
Říkal jsem si, proč se do tohoto "remaku" Dyk pouštěl, ale v závěru mi to došlo, resp. katarze stála za to!
To hodnocení by bývalo mohlo být lepší, nebýt jedné Dykovy chyby. Tím, že vlastně přiznává, že jeho hra vychází z románu Miguela de Cervantese y Saavedry, prozradil, že jeho dílo v plné verzi buď nečetl, nebo prostě nepochopil. Cervantesův Don Quijote je totiž ve skutečnosti tím jediným, kdo svět skutečně chápe. To jen kvůli známé zkrácené verzi, kterou ale většina lidí považuje za celistvou, to vypadá, že je to totální ťululum.
Opravdu škoda Dykova přiznání, kdyby "nevycházel" z Cervantese, byla by pro mě tato tragédie zajímavější.
Jedná s vlastně o dílo inspirované autorem původního románu, Miguelem de Cervantesem y Saavedrem. Přestože je psáno divadelně, četlo se dobře.
Štítky knihy
zfilmovánoAutorovy další knížky
1972 | Krysař |
2002 | Milá sedmi loupežníků |
2002 | Devátá vlna |
1937 | Zmoudření Dona Quijota |
1989 | Vteřiny duše |
RIP DON QUIJOT, ROZUMĚL BY SIS S DNEŠNÍMI DELUSIONAL GIRLIES