Zóna zájmu
Martin Amis
https://www.databazeknih.cz/img/books/27_/271706/bmid_zona-zajmu-amF-271706.jpg
4
50
50
Tři pohledy na místo, kde mizí miliony, kde číslo znamená víc než člověk, kde se v počtech ztrácejí lidské osudy, kde není místo na city. Nebo snad ano? Martin Amis s příznačnou stylistickou bravurou rozehrává trojí part v podání toho, kdo dal soukolí Osvětimi do pohybu, toho, kdo v něm přišel i o možnost podívat se komukoliv do očí, a toho, kdo se ho pozdě, ale přece pokusí malinko rozklížit. Romantického komandanta „nepřestává udivovat, do jaké propasti mravního úpadku se jistá individua neštítí sestoupit“, služebně nejstarší zvláštní, ten „nejsmutnější ze všech nejsmutnějších a nejodpornějších“, dál „pošetile setrvává v pekle bláznů“, aby mohl vydat svědectví, a tajemníkova donchuánského chráněnce přiměje „něco jako láska“ ptát se, kde se vzala „potřeba tak metodicky, tak pedantsky, tak prozaicky prozkoumat bestialitu“. A ačkoliv Amisovým „oddělením nálezů a ztrát na konečné naší planety“ defilují známé historické události, které bychom si měli čas od času připomenout, Zónu zájmu určuje, kdo kým skutečně je.... celý text
Literatura světová Romány
Vydáno: 2016 , PlusOriginální název:
The Zone of Interest, 2014
více info...
Přidat komentář
Na můj vkus hrozně depresivní kniha. Sice mám z tohoto období přečteno hodně příběhů, ale v Zóně zájmu na mě tři střídající se vypravěči působili celkem chaoticky a nepřehledně.
Myslím, že kniha obsahově ani formálně nikterak nevybočuje ze standardu. Máme tu tři vypravěče: hodného a zlého (poněkud zjednodušeně) nacistu, a pak nešťastného velitele sonderkommanda (pochopitelně Žida). Tři vypravěči možná taky kompenzují vcelku chabý děj.
Mám teď takové temné období: román jsem dal po přečtení Hany od Aleny Mornštajnové (a vida, zase Hana), pokračovat budu Formánkovým Mluviti pravdu. A nechápu: Jak mohla Příroda, která vymyslela tak dokonale propojený a vyvážený systém, stvořit člověka? Snad jen že i ta nejlepší značka občas vyprodukuje zmetek, protože člověk, to vůbec nezní hrdě, vážený Alexeji Maximoviči, těch zvěrstev se nedopouštěli náboženští fanatici s mentalitou na úrovni středověku, ale inteligentní příslušníci vyspělého kulturního národa.
Pokud jde o samotný román, originálně pojaté už ikskrát zpracované téma, jen ten závěr vzal autor dle mého trochu hopem. Jinak ale všechna čest – Martin Amis je jedním ze vzácných případů napříč uměleckými disciplínami, kdy potomek dokázal vystoupit ze stínu slavného rodiče.
Krutá groteska z továrny na smrt. Bohorovní velitelé, pracující pro Říši, se v potu tváře snaží dostát požadavkům na výkonnost porobených ras, které jsou podle nich předurčeny k vybití, ale předtím z nich ještě musí vyždímat všecko, co se ještě použít dá. Vlastně i pak... Úvahy, jak naložit s polem mrtvol, které na sebe začíná znepokojivě upozorňovat, jsou strašné, i to řešení a způsob, jak se jich dopočítat. Vlastně celý ten zkřivený táborový život je jak z hororu. Odlehčují to scény s krasavcem Thomsenem a přitroublými úvahami věčně namazaného velitele tábora Knuta. Třetí vypravěč v příběhu je Szmul, kterému nezbývá, než snaha o přežití. Zvláštní kniha a tak trochu jiný pohled na život tam, kde vládne Smrt a její přisluhovači.
No, ty kráso. Autor je démon, ale napsáno je to zatraceně dobře. Detailně rozebraná psychologie postav. Popis takové vnitřní temnoty kořeněné nechutí (k práci a osudům Židů, popírání jejich lidství), lhostejností, (třeba když velitele tábora na třídící rampě chytí za ruku holčička a on prostě neví, co s tím), kopou ironie, (různá přirovnání hořící hranice k… zmínka o tom, jak divná je tím pádem barva nočního nebe. A ten zápach. „No, co s tím?“…) A láskou k Německu, (když se to v Rusku nedaří podle plánu, vojáci nemají munici, jídlo a už to vzdávají, ale stejně všichni věří, hlavně ti, co tam nejsou, že když bojují za Německo, nepotřebují ani jíst, dokonce ani munici, snad. Že prostě vyhrají).
Nepochopitelná víra malých lidí ve velikost, kterou nikdy neměli šanci byť jenom zahlédnout.
Knihu jsem poslouchala a v podání Kajetána Písařovice vyšplhal "zážitek" na ještě vyšší úroveň, protože ten se s tím také nemazlí.
Podobně působivý zážitek mi způsobil poslech knihy „Porodní bába“ od Katji Ketu, kterou pro změnu načetl Jaroslav Plesl.
Ač příběh není autentický, klidně by mohl být. Jde o pohled ze strany dvou Němců, náhled do jejich myšlení, pokud je něco takového vůbec možné.
Třetím hrdinou příběhu je člen sonder komanda, který svou vynalézavostí stále jaksi záhadně přežívá.
Oni měli v táborech "práci," která je místy i nebavila. Transporty představovaly neznámou, možnost chaosu. „A z toho bolí hlava.“ Aby ne, velitel tábora je ochlasta „trápící se“ v nefunkčním manželství. Koho by bavila všechna tahle „zátěž.“ A všechny tuny věcí, které je nutno poté roztřídit... Uvažování nad tím, jestli vězně do plynu dovézt a kolik to bude stát benzínu. Ne, lepší bude, když tam dojdou po svých...
A smrad z komínů poněkud kazí zážitek ze západu slunce, když velitelova panička stojí na zahrádce mezi svými záhonky s nutkavou potřebou si zakouřit, aby ten puch něčím přebila. Bohužel Hana mi k srdci nepřirostla.
Ač nejde o autobiografii, objevují se v jiných knihách popsané situace.
Třeba transport Francouzů, kteří vystoupí z vlaku a zahlédnou náklaďák s mrtvými. Oficíři ale nezpanikaří, hudba začne hrát. Francouzi nevěří, co viděli. Nemají čas si to uvědomit. Vydají se na pochod do "sprchy."
To se fakt stalo.
Další událost líčí člen sonder komanda. Když lidé vylezli z vlaků, ještě než je donutili se seřadit, některým z nich bylo doporučeno lhát o svém věku, vymyslet si zaměstnání – prostě aby prošli prvním tříděním.
Příběhem se prolínají věci, které jsou možné a staly se. A události, které se děly snad jenom v hlavách ssáků, což jim neubírá na skutečnosti (velitel tábora s manželkou v divadle nesleduje představení, ale přemýšlí, kolik plynu by potřeboval k zabití kolem sedícího počtu lidí). A to jsou jeho mírnější představy. Ovšem věřím, že přesně nějak takhle dozorci v táborech uvažovali.
Konec je geniální. Jednak obsahuje rozuzlení, ale především seznam zajímavé literatury, která se mi ale momentálně dost blbě hledá.
Neobvyklé, ale působivé zobrazení osvětimské tragédie. Absurdní příběh lásky v prostředí bez lásky, bestialita a zrůdný cynismus znásobené groteskní malostí a zakomplexovaností jejich nositelů, zmařené hledání lidského východiska z bezvýchodného postavení… Jako by tím vším chtěl autor zdůraznit tezi ze samotného konce románu: holocaust nelze pochopit, ba dokonce ani se o to nemáme pokoušet. Silné čtení!
Tato kniha je originální zejména tím, že kromě pocitů obětí zachycuje hrůzy holocaustu i z pohledu viníků, kteří se na něm konkrétně podíleli. Mezi jednotlivými postavami pachatelů tak můžeme sledovat různé myšlenkové pochody, jejich prožívání vůči tomu, co páchají a jak se vyrovnávají s tím, co je stále z pohledu dějin nevysvětlitelné. A jak se píše v závěru knihy: pochopit, proč se to dělo, prostě nejde, protože pochopit to by znamenalo ospravedlnit to.
Tak teda nevím co napsat... Kniha je to dobrá. Myšlenkové pochody postav věrohodné, ale vlastně nepochopitelné. Ono je to na konci i zmíněné, že to, co nacisté dělali, vlastně pochopit nelze. Číst to je ale docela náročné. Naštěstí je tam i postava Angeluse Thomsena, jehož příběh to celé trochu odlehčuje. Kdyby tam nebyl, asi bych to nedočetla. Knihu doporučuji k přečtení, ale rozhodně není pro každého.
Opravdu mrazivá kniha z Osvětimi. Pohled na masové vraždění očima tří fiktivních charakterů. Pro mne nejzajímavější postava - velitel tábora. Vždy přemýšlím, co se muselo honit hlavou velícím důstojníkům SS ve zde popisovaných letech 42-43 ... když postupně prozírali, že se vývoj války neodvratně otáčí ...
Štítky knihy
koncentrační tábory Osvětim (koncentrační tábor) zfilmováno anglická literatura psychologické romány holokaust, holocaustAutorovy další knížky
| 2016 |  Zóna zájmu |
| 2001 |  Peníze |
| 2003 | Šíp času |
| 2007 | Londýnská pole |
| 1996 | Jiní lidé: Tajemný příběh |
Číst Zónu zájmu je jako pomalu strhávat náplast z kůže. Bolí to, ale tak nějak víte, že když jste začali, musíte s tím i skončit. Jde o důležitý text, nabízí tři pohledy na zrůdný zlořád, ve kterém je za normu bráno zcela nenormální. Oceňuji formální stranu románu, všichni tři mluvčí byli autorem podáni neskutečně. Ta netečnost nad denními problémy velitelů tábora, naprostá od osobněnost a všudypřítomná hrůznost mě dostávala. Nebylo to lehké čtení, bylo nutné ho dávkovat. Ale číst bychom podobné texty měli všichni.