Zpěv o mně

Tady, na databázi, je příliš vidět, jak mnoho lidí se živí přízraky z knih, byť Whitman píše: ani se nebudeš živit přízraky z knih... Ale co, čte se i pro zábavu krváky a všelijaké obskurní příběhy jsou teď v kurzu Nechci tu matlat moudra o Whitmanovi, jen mi to trochu kazí, že tyto nádherné verše, tyto svobodomyslné verše, přeložil husákovec a normalizátor Ivan Skála. Probůh, jenom nečtěte jeho uvědomělý doslov! K lepšímu porozumění dobového kontextu vám pomůže spíš Začátek cesty od Johna Erskine, kterou otiskl KPP. Whitmanův vliv na Beat Generation je pak rozhozen po mnoha knihách o tomto tématu. Howgh!

Moje prvé stretnutie s Waltom Whitmanom, ak nepočítam seriál Breaking Bad. Pri pohľade na obálku slovenského vydania mnohým iste napadne asociácia s Gandalfom. A dá sa povedať, že obaja čarovali so slovami, no kým jeden používal zaklínadlá, zbraňou toho druhého boli verše. A keď už sme pri pop-kultúrnych odkazoch, tak časť básne, v ktorej Whitman popisuje námornú bitku, bola ako vystrihnutá z filmu Master & Commander (aspoň v mojej hlave tomu velil Russell Crowe).

Pri čítaní knihy som sa nechal unášať prúdom slov (presnejšie vodopádom), nesúvisiace obrazy sa tu striedajú v rýchlom slede, nestíhal som ich analyzovať a radšej som pokračoval v čítaní, aby som nenarušil melodickosť textu, ktorú som cítil dokonca aj ja, básnický analfabet.

Záverom, mám také silné podozrenie, že Whitmanov "Spev o mne" nie je ani tak o ňom, ako o nás všetkých.

„Hodiny ukazujú okamih – ale čo ukazuje večnosť?“

7,5/10

Táto kniha nie je zbierkou básní, ale jednou dlhou básňou, ktorá sa aj počas života autora neustále menila a rozširovala. Vydanie od Skalnej ruže, ktoré som si zakúpil už dávnejšie a priebežne čítal, je prvé kompletné slovenské vydanie tejto legendárnej básne, ktorá ovplyvnila množstvo autorov a aj americkú literatúru ako takú. Následne aj tú svetovú.
Jedná sa o extatický manifest Whitmanovej vízie, názorov, presvedčenia – jeho podoby demokracie, kázne a chápania Boha a vesmíru. Je to naozaj nádherná kniha, nádherná báseň, ktorá ma poznačila a dotkla sa ma ako človeka na hlbokej úrovni. Autor k nám hovorí ako človek, ako kazateľ, ako nejaká prírodná sila, ako Božstvo, ako zvláštny, vyrovnaný mesiáš, ktorý príjma celý svet taký, aký je. Neodsudzuje, naopak, povzbudzuje k tvorbe lepšieho a krajšieho sveta. Odsudzuje rasizmus aj sexizmus, odsudzuje nerovnosť a zločin – súcití aj s tými, ktorí majú omnoho náročnejšie životy než on. Akoby objavil zdroj šťastia a chce ho skrz slová zdieľať. Človek sa odrazu cíti byť naozaj prijatý, pochopený a podporený, motivovaný. Spev o mne ale nie je iba kázňou, často je aj príbehom – pár pasáží opisuje námornú bitku, mŕtvych po vojne či vymenúva to, čo vidí a počuje, keď kráča mestom. Prevteluje sa do všetkých ľudí, opisuje, kým všetkým je a s kým všetkým kráča – cíti bolesť ľudí, ktorým je ubližované. A tak sa ocitáme na ceste celými Spojenými štátmi: zrazu akoby nevravel len za seba, ale za človeka ako takého, za akúsi spoločnú vnútornú silu.
O Whitmanovi som počul viackrát z rôznych zdrojov: najčastejšie jeho meno skloňovali beatnici a teoretici hovoriaci o beatnikoch ako o ich dôležitej inšpirácii. Veľmi citeľný vplyv je v tvorbe Allena Ginsberga, ktorý taktiež absolútne uvoľnil verš, nechal prehovárať prúd svojho vedomia a staval sa do akejsi kňazskej role, kedy kázal – avšak sa stával skôr akýmsi zvláštnym protipólom, kedy hovoril aj o skazenosti sveta a o akejsi apokalypse. Whitman však znie viac idealisticky, absolútne humanisticky a snaží sa odhaliť každodennú krásu.
Spev o mne odporúčam asi každému ako ťažisko modernej poézie, ako zdroj energie a inšpirácie, ako veľké nadčasové až dobu predbiehajúce dielo literatúry.

UPDATE: Dočítal som sa, že Whitman bol rasista a že toto dielo malo skôr podporiť idealizáciu Ameriky, sám bol za kompletnú segregáciu bielych a čiernych.

„Myslíš, že tisíc akrů je mnoho? Myslíš, že země je mnoho?
Dost dlouho ses učil, aby ses naučil číst?
Jsi pyšný, žes pronikl ke smyslu básní?

Zůstaň den a noc u mne a poznáš, z čeho se rodí básně,
poznáš dobrotu země a slunce (a miliony sluncí jsou ještě),
nic pak už nevezmeš z druhé a třetí ruky, ani se nebudeš dívat očima mrtvých,
ani se nebudeš živit přízraky z knih,
ani mýma očima se nebudeš dívat, ani ode mne cokoli převezmeš,
do všech stran budeš naslouchat a všechno procedíš sítem své vlastní duše,“

Whitmanovy nerýmující se verše mají zázračnou moc – dokážou i v lidech pochybovačných (jako jsem například já) probudit jistou životní vášeň. Absolutní láska k životu se prolíná celým autorovým dílem, je všudypřítomná, nezničitelná, nesmrtelná, nepohnutelná. Je zde a nelze ji odstranit, protože ani jejího původce nelze odstranit. Skutečně – Whitman se ve svém díle prezentuje takřka jako bůh, ale věřte, že se samolibostí to nemá nic společného. Vidí sám sebe jako všemocného a dokonale svobodného, jelikož je přesvědčen o tom, že každý moderní člověk musí být takový. Skončil čas útlaku, máme v rukou otěže našich osudů, vstaňme a zúrodněme tuto novou zemi! Whitman byl nadšen a opojen životem, obdivoval na něm vše, zlo i dobro, krásu i hnus a nedělal mezi tím rozdíl, stejně tak jako mezi černochem a bělochem, vše je na stejné úrovni, nic není nadřazeno ničemu. Může se zdát, že šlo o bůhvíjakého naivku, to je však zásadní omyl. Whitman prostě usoudil, že tento způsob žití je nejlepší a v podstatě zamezuje člověku jakkoliv prohrát, protože by prohru nejdřív musel uznat. Prohry zkrátka neexistují, pokud nechceme.
Inu, Whitmanův „robustní duch“ má i po staletích zvučný hlas a láká mladé muže k jeho napodobování. Dají se zlákat? Kdo ví, však jeho filozofie zdá se pro dnešní dobu snad až příliš triviální. A hlavně ji opakuje pořád dokola, jako by snad neznal žádnou jinou(to mě nejspíš odradí číst jeho dílo celé, je to vše příliš jednotvárné), ale pravdou je, že žádná nejistota se k jeho myšlení nehodí. Ale... možná je někdy lepší nemyslet do široka, ale jednoduše, píchnout si do žil koňskou dávku testosteronu a odejít do stepí budovat nový krásný svět a zpívat si přitom písně.

„Dlouho ses ustrašeně brodil a chytal se za prkna u břehu,
chci, aby ses stal nebojácným plavcem,
v hluboké moře skočil, vyplaval, zamával mi a zakřičel
a plný smíchu zatřásl svou kšticí“

Jan Zábrana, Celý život (2), str. 854 – „Ivan Skála si prý dal udělat „podstročniky“ Whitmana a hodlá ho překládat, aby nahradil překlady Jiřího Koláře, které nesmějí vycházet, protože Kolář podepsal Chartu a žije v Paříži.“

Takže ho I. S. opravdu přeložil... Co všechno se člověk díky DK nedozví!