Zpěvy Maldororovy
Comte de Lautréamont
Odvážné básnické dílo s nábojem perverzity, které se později pro svoje sestupy do lidského podvědomí stalo významným inspiračním zdrojem francouzských surrealistů kolem André Bretona.
Literatura světová Poezie
Vydáno: 1967 , Odeon , AcademiaOriginální název:
Les Chants de Maldoror, 1869
více info...
Přidat komentář
Vzor dadaistů i surrealistů (Dalí, Artaud, dokonce i David Bowie), prakticky neznámý Comte de Lautréamont, zemřel ve čtyřiadvaceti letech, stejně jako Wolker, ale jakoby byl jeho protipólem. Absolutně rouhačské, strukturu postrádající dílo, kterému se jednoduše musíte podvolit. Rád bych si to někdy pořídil a řádně přečetl. Je to o takové té opuštěné mladické rebelii, osamocení, hněvu, co svádí k temné straně. S tím se dokážu snadno identifikovat, ten pocit, kdy je celý svět proti vám... na wiki se mi líbila tahle definice, která knihu sdostatek vystihuje: "Romantické zoufalství jedince dovádí do krajního pocitu absurdního a dekadentního nihilismu."
Toto vynikající dílo, ve své době nedoceněné, asi nebude pro většinu čtenářů jednoduché čtivo a myslím, že velká část milovníků knih jej nezkousne ani dnes. Kniha, která se dočkala uznání až s příchodem surrealismu, byla ve své době nadčasová. Dekadentní podobenství, fascinující temná poezie v próze, která koresponduje s tehdy oblíbenou gotickou literaturou. Hlavní postavou tohoto poetického nihilistického románu je Maldoror - zosobnění čistého zla, který k nám promlouvá v ich-formě a není divu, že oslovuje hlavně avantgardu.
Kdo by snad hledal prvoplánovou kontroversi (problémy s vydáním ve Francii, censura ve vydání z dvacátých let v Československu atd.), bude zklamán.
Z jednotlivých částí by se mohlo zdát, že se jedná o spis spíše a jen šokující, ale po přečtení všech zpěvů se ukáže hloubka knihy ve své plné kráse.
Poetická prósa s dokonalým jazykem.
Bezesporu jedna z nejlepších knih, co jsem kdy četl. Ač vlastně řeší pořád dokola jednu věc, je to stále zábavný - tuze silný, psaný se značnou bojovností a zároveň s až dojemnou odevzdaností (myšlenka se vždycky rozjede jako balvan ze srázu a nejde ji zastavit, nabírá setrvačnost a drtí všechno před sebou), a hlavně úchvatným jazykem. Úchvatnej byl i překlad Prokopa Voskovce. Jedna z těch knih, ke kterejm se budu s radostí vracet a náhodně si z nich číst.
Nihilismus tak sugestivní a navíc opodstatněný, že nejde nebýt nihilistou... Autor byl podivín (jak jinak?), který zemřel ve 24 letech. Dospěl velmi brzy, protože času neměl nazbyt. Ano, dospěl - pak až zahořkl.
"Smějte se, zároveň však plačte. Nemůžete-li plakat očima, plačte ústy. Je-li i to nemožné, močte; upozorňuji, že nějaká tekutina je tu nutná ke zmírnění suchosti obsažené v nitru smíchu, který má dozadu otevřené rysy."
Pro zájemce doporučuji esej o Lautréamontovi od Henryho Millera - "Tři čerstvě narozená slůňata nám stačí" - Eseje, 2011.
Oslava násilí a perverznosti ověnčená bohatou básnickou obrazotvorností. Básně v próze připomínající rimbaudovu Sezónu v pekle. Otázkou ale zůstává (vzhledem v tajemství zahalené postavě lautréamontově) co tím chtěl básník říci. Pouhá snaha šokovat, či hlubší životní postoj?
ˇ"červená lucerna,prapor neřesti,zavěšená na konci tyče,houpala svou kostrou bičována čtverým větrem nad masívnímí,červotočivými vraty. špinavá chodba páchnoucí lidskýmí stehny,vedla na dvorek,kde hledal potravu kohout a slepice,hubenější než jejich křídla. ve zdi ohrazující dvorek byly\ na západní straně skrblicky proraženy různé otvory.uzavřené zvedacími mřížemi.hlavní budova byla porostopá mechem-býval tu patrně klášter a ted sloužil s pomocnými budovami za bydliště ženám ukazující každý den za trochu zlata mužům,kteří sem přišli, vnitřek asvé pochvy.stál jsem na mostě,jehož pilíře vězely v bahnité vodě hradebního příkopu.z toho zvýšeného stanoviště jsem pozoroval v kraji tu stavbu skolěnou nad svým stářím a nejmenší podrobnosti jejho uspořádání.občas se některá mříž se skřípotem zvedla jako by ji vytáhla ruka znásilnující povahu železa- v napůl otevřeném otvoru se ukázala hlava nějakého muže,po ní ramena,na něž padala loupající se omítka,načež následovalo vysoukání se celého těla,pokrytého pavučinam položil ruce jako korunu na všemožnou nečistotul tížíci půdu svou váhou ,zatímco mu noha ještě vězela ve mříži ,pak se dostal do přirozené polohy,šel si omočit ruce do kulhavého škopku,jehož mýdelnatá voda viděla povstávat a klesat celé generace, a ptom z těch předměstských uliček co nejrychleji odcházel,aby šel dýchat čistý vzduch ve středu města. když zákazník vyšel uplně nahá žena se dostala ven uplně stejnou cestou a zamířila k témuž škopku .tu se kohouti a slepice houfně sběhli z různých
Zpěvy Maldororovy jsou knihou přinejmenším zvláštní. V podstatě nehodlám psát komentář, jednak je kniha podle mého soudu okomentována dostatečně popisně Cambertem a zlovlkem a na druhou stranu patří ke knihám, po jejichž přečtení si kladete otázku, zda byl autor genius nebo totální magor, začnete mimoděk přemítat co ten text vlastně je – je to báseň v próze nebo jakési horečnaté vize schizoidního zatracence nebo snad slovní ekvilibristika šíleného grafomana? Co autora vedlo – snaha ohromit čtenáře či jej zdeptat a zhnusit? Jeto obraz svérázného vidění a vnímání světa nebo jakési zvratky jako následek těžké duševní kocoviny? Ta kniha klade čtenáři víc otázek než poskytuje odpovědí. Navíc se přistihnete v průběhu její konzumace, že se vaše pocity často až extrémně mění. Takže se nedá dost dobře ani doporučit, ani zavrhnout. Každý si ji musí zakusit na vlastní kůži. Proto přidám krátký úryvek ze druhého zpěvu pro ilustraci, pro přibližnou představu, co asi tak čeká čtenáře ( ten vám dá možná víc, než subjektivní komentáře):
„Je čas, abych přitáhl uzdu své inspiraci a zastavil se chvíli na cestě, jako když se díváme na pochvu ženy; je dobré přehlédnout ujetou dráhu a s odpočinutými údy pak zase vyrazit ohnivým skokem. Urazit cestu jedním dechem není snadné; a při vysokém letu bez naděje i bez výčitek svědomí se křídla příliš unaví. Ne... nevoďme už divokou smečku motyk a kopání hloub do výbušných podkopů toho bezbožného zpěvu! Krokodýl nemění ani slovo na dávení vyšlém zpod jeho lebky. Co na tom, jestli nějaký kradmý stín, podnícený chvalitebným úmyslem pomstít lidstvo, které jsem nespravedlivě napadl, zákeřně otevře dveře mého pokoje, zašelestiv o zeď jako racčí křídlo, a vrazí pleniteli nebeských vraků dýku do žeber! Nesejde na tom, rozpadnou-li se atomy hlíny tak či onak.“
Tato kniha byla napsána v letech 1868 až 1869. Zdánlivě nevinná informace, že? Stačí si ale Zpěvy Maldororovy přečíst a porovnat je s tím, co se v jejich době (a před nimi) psalo. Budete kroutit hlavou tak, že si v lepším případě zablokujete krk, v tom horším si hlavu úplně ukroutíte. Avšak pozor: i taková oběť bude stát za to!
Mnohé moudré hlavy říkají, že Lautréamont předběhl svou dobu přinejmenším o půl století. Jiní tvrdí, že v téměř každé době jsou přítomny všechny umělecké proudy, rozdíl je jen v jejich síle. Přikláním se spíše k druhému názoru - to mi ovšem nebrání, abych necítil k Isidoru Lucienu Ducassovi (čili Lautréamontovi) úctu téměř posvátnou. Musel to být absolutní umělecký duch, když stvořil tak výrazné a svébytné dílo, aniž by čerpal z hromady umělecky podobných předchůdců a současníků.
Zpěvy Maldororovy jsou zpovědí duše ďábelské i božské. Už jen jméno přízračného hrdiny drnká na jakousi skrytou strunu naší niterné loutny, není-liž pravda? Apoteóza poezie, jinak tento opus nazvat nelze. Umělecký počin "krásný jako setkání deštníku a šicího stroje na operačním stole", mám-li použít nejslavnějšího z citátů. Ale Zpěvy jsou víc než to. Každá věta je perla, temná perla, černá perla, perla pohlcující světlo i teplo i duši čtenářovu. Lautréamontovi se podařilo vyjádřit jazykem věci, které do té doby zřejmě nikdo nevyjádřil a nejspíše ani nevyjádří. Proto se sám nebudu pokoušet jeho dílo přiblížit - je nutno ho zkrátka přečíst. Je nutno se zažít úzkost smíšenou s pobavením, které Maldoror vyvolává. Tímto rozkošnýmočistcem si musí projít každý sám.
Chtěl bych se připojit i ke chvále audio verze - podání Igora Bareše dokonale souzní s náladou díla. Stačí se zaposlouchat do slov podbarvených občas znepokojivou hudbou, nechat si před očima defilovat nadreálné obrazy, nechat si potetovat fantazii symboly šílené mysli a pár zrůdně nekonečných okamžiků se přenesete do úplně jiného, pravdivějšího světa. Narozdíl od většiny jiných děl, o kterých se to říká, to Zpěvy Maldororovy opravdu dokážou.
Může být sbírka básnických zpěvů děsivá? Tedy, pardon, může být tak strašná, že vás dožene ke skoku z okna - ať už jste v jakémkoliv smrtnabízejícím patře? Může být báseň ostrá jako břitva (přičemž nemyslíme jen, že se pořežete o listy papíru)? Vážení a tlející, dovolte, abych vám představil sled ropuch jdoucích průvodem na břeh starého oceánu, krvavou historii komodorovu i touhu pana de Lautréamont vyhnout se vám pohledem tím, že vás začne hypnotizovat. Jak řekl autor této neuvěřitelné práce, tohoto jedinečného ne-textu: "...nyní je už čas vrátit se opět k lidem surového vzezření! Proto tě pozdravím již jen jednou - buď pozdraven, starý oceáne!" existuje i jedinečná audio verze (!).
Je to zajímavá výzva autora, která je v knize - Aby čtenář současně plakal i se smál. Autor asi ví, že to nejde současně, ale má smysl pro paradox, a byl by rád, kdyby publikum i bavil.
Štítky knihy
surrealismus rozhlasové zpracování prokletí básníci
Autorovy další knížky
1929 | Maldororovy zpěvy |
2013 | Zpěvy Maldororovy – Poesie – Dopisy |
1967 | Poézia |
1977 | Preklady |
1929 | Comte de Lautréamont |
Mám z toho rozpolcené pocity. Byly tam geniální pasáže. Hlavně ta úvodní, kde mluví o oceánu. Z nějakého důvodu mi to nutně připomínalo texty od H. P. Lovecrafta. Skvělá je taky scéna, kdy se setkává s člověkem s ploutvemi, vůbec ty vodní scény. A pak zhruba uprostřed, kde se mluví o bordelu a prostituci. Je to trochu, jak sám píše, „urazil jsem boha, člověka i přírodu, ale to není ještě všechno“ a vy můžete sledovat, kam vás jeho obrazotvornost zavede. A teď aspoň už vím, odkud pochází ten citát o setkání šicího stroje a deštníku na pitevním stole.