Zprávy o tobě
Catherine O’Flynn
https://www.databazeknih.cz/img/books/96_/96267/zpravy-o-tobe-96267.jpg
4
19
19
Zprávy o tobě jsou zábavným a zároveň dojemným příběhem ze zákulisí regionálních médií. Pod fasádou, kterou vystavuje kamerám, je Frank, novinář z lokální britské televize, pronásledován řadou osobních problémů, ztrát a nevyjasněných záhad. Frank se snaží tyto záhady vyřešit, ale zároveň zápolí s nekonečným proudem tuctových lokálních zpráv a bojuje se svou matkou, která se skálopevně rozhodla, že bude nešťastná. Autorka ve své nové knize používá stejné postupy, jež tak zaujaly v její prvotině - spojuje svižné tempo a dějové zvraty, které obvykle očekáváme spíše v detektivkách či thrillerech, s brilantní psychologií postav a neokázalým patosem všednodenního života intelektuálně náročnějších literárních žánrů. Její nová kniha je nesmírně vtipná, nesentimentálně dojemná a povznášející. Catherine O'Flynnová (1970) se narodila ve Velké Británii. Než prorazila se svým prvním románem Co se ztratilo, pracovala jako manažerka hudebního megastoru, pošťačka, webová editorka, učitelka a tzv. mystery shopper (falešný zákazník ověřující kvalitu zákaznického servisu). Její cesta k vydání prvního románu nebyla nijak jednoduchá. Rukopis Co se ztratilo postupně odmítlo patnáct agentů a pět nakladatelů, neboť nezapadal do žádné žánrové škatulky. Vydali ho nakonec v birminghamském nakladatelství Tindal Street Press a tento risk se jim bohatě vyplatil - kniha byla nominována na všechny významné britské ceny a nakonec vyhrála cenu Costa (dříve Whitbreadovu cenu) za nejlepší beletristický debut.... celý text
Literatura světová Romány
Vydáno: 2011 , Kniha ZlínOriginální název:
The News Where You Are, 2009
více info...
Přidat komentář
K téhle knize jsem se dostala přes výbornou prvotinu autorky Co se ztratilo, a přestože to je vlastně o něčem jiném, styl se nezapře. Zprvu trochu nesourodá změť jednotlivých příběhů, útržků a krátkých nakouknutí do různých životů – a postupně se nám vynořuje životní příběh pár lidí a závěrečná pointa, kterou ale v průběhu čtení tak nějak vytušíme, aspoň částečně.
Zamyšlení o pomíjivosti lidského života, o stárnutí, ztrátách, lásce, smrti, vzpomínkách, ale i tom, jak rozdílný přístup k životu a k životním hodnotám může lidský osud úplně změnit, i o tom, že co je pro někoho břímě a prázdno, může někdo považovat za štěstí. Přitom psáno věcně, bez patosu.
Motiv bourání brutalistních betonových staveb v Birminghamu mi připomněl osud obdobné brutalistní budovy Transgasu ze 70. let v Praze a její zbourání v roce 2019; ať se člověku líbila nebo ne, trošku té lítosti nad pomíjivostí hodnot i jakýsi pocit ztráty tu jsou taky… Některé situace se prostě opakují.
Váhám čtyři – pět, nakonec plný počet, za srdce to chytlo na každý pád.
*
„Třeba z tebe bude taky architekt, jako byl dědeček.“
Mo zavrtěla hlavou. „Já nechci být architekt.“
„Proč?“
„Protože když umřou, bourají jejich domy.“
„To se ale nestane každému architektovi,“ povídá Frank.
„Ovšemže ne, zlato,“ dodala Maureen. „Někteří jsou ještě naživu, když se s bouráním začne.“
*
„Takové je prostě stáří, Mo. Když jsi mladá, celý život je v budoucnosti; když jsi stará, je zase celý v minulosti.“
Melancholie z minulosti. Tahle slova použila jedna z postav a nejlépe vystihují celou knihu i jejího hlavního protagonistu. Je o ztrátách, samotě, vzpomínkách, které se vytrácejí, místech, která se mění a mizí. Je mi blízká nostalgie, s jakou Frank vzpomíná, na místa, ulice, domy, které důvěrně znal a které už neexistují, fotografie i předměty vyvolávají vzpomínky na dětství, probouzejí dávné příběhy. Je mi blízká i jeho touha dozvědět se víc o "ztracených" a zapomenutých lidech. A taky jeho nezlomná naivní víra, že není podstatné, jak člověk vypadá a jak je starý, ale jaký je to člověk a co umí (i když mu to jedna z postav řekla jasně: "Ty to nikdy nepochopíš, co? Vidět je jenom vnějšek, na ničem jiném lidem nesejde, kamaráde.").
"Vždyť spousta lidí umře a jako by po nich nezůstala ani stopa - třeba Michael Church. Jenže když se vrátíš zpátky a hrábneš pod povrch, najdeš lidi, co ho znali, pro které něco znamenal, anebo na které měl nějaký vliv. Zanechal stopy. A druhá krajnost jsou zase lidi, jako byl otec, po kterých zůstalo tohle víc než hmatatelné dědictví. Betonový důkaz, že existoval; jenže když všechny jeho domy zmizí, co po něm zůstane za stopy?"
"Když mám pocit, že dělám práci, která je na prd, připadám si bezcenná."
O stárnutí, umírání a vytrácení se. O lidských pokusech tomu všemu uniknout. O vztahu k minulosti a zda je možné něco uchovat.
Jsou to témata mně blízká, však tuhle knihu nečtu poprvé. Dnes působí ještě výrazněji než před pár lety.
"Všechno stárne, začne vypadat unaveně a uboze a nikdo se na to už nechce koukat... i když je to stárnutí laskavé. Podívej se na mě. Jsem vysloveně zachovalý a pohledný hajzlík, ale musím se měnit - musím měnit vzhled, řeč, a udržet tempo je svinsky těžké. Móda se mění a ty musíš vypadat, jako kdybys věděl, která bije. Tyhle předělávky... Ježíši, jasně že jsem jednoznačně pro. A obávám se, že až to přestane zabírat, bude nejvyšší čas na demolici."
Slabina knihy spočívá hlavně v tom, že postrádá silnější dějovou linii. A pak, když už se koncepce vyjasní, přišla mi zápletka hloupě nastavovaná - což je dané tím, že detektivní motiv je tu spíš přidanou hodnotou, než ústředním bodem. To ale nic nemění na tom, že degustace byla vynikající. Sice se tu nedočkáte podobně nostalgicko-komické atmosféry jako v Co se ztratilo, ale to vem čert. Catherine O'Flynnová opět zakomponovala do románu několik skvělých nápadů jak ohledně postav (člověk vymýšlející fóry na objednávku), ohledně děje (bourání budov, které navrhl otec hlavní postavy) i ohledně prostředí (okresní zpravodajská televizní stanice). Díky tomu příběh zavání civilním životem, který možná není tak dobrodružný, jak bychom si někdy přáli, ale o to víc je reálný.
Zprávy o tobě jsou čtivé, o tom žádná, ale - a to je na příbězích ze života nejblbější - taky trochu nijaké. Buď vás za srdce chytnou, nebo ne. A tohle je případ, kdy jsem se pobavil, ale následně rychle zapomněl.
Když se na impresionistický obraz podíváte příliš zblízka, uvidíte jen změť barevných skvrn.
Stejný pocit jsem měl při četbě knihy: před očima vám defilují kusé útržky dějů, promíchané bez zdánlivého ladu a skladu do víru, rotujícího v čase a prostoru.
Pořád jsem nedokázal polapit podstatu příběhu. Někdy se mi zdálo, že už už cítím pod nohama pevnou zem, ale vzápětí jsem byl zase obklopen mlhou.
A navíc jsem pořád srovnával. První kniha Catherine O’Flynn (Co se ztratilo) byla pro mne naprostým zjevením – a teď jsem byl najednou vtažen do příběhu, který jako bych pozoroval přes zapatlané okno a ještě cizími brýlemi.
Styl i jazyk výborný, ale vlastní story připomínala jen blýskavé střípky.
A pak přišel závěr knihy – a najednou se člověku v hlavě všechno spojilo. Všechno do sebe zapadlo. Jako když od onoho výše zmíněného obrazu poodstoupíte o několik kroků zpět – a najednou TO CELÉ VIDÍTE. Postavy, krajinu, slunce…
Hluboký a nádherný příběh o strachu ze stáří.
90%
Vřele doporučuji, líbí se mi, jak nás autorka do poslední chvilky napíná a také že příběh je veselý a melancholický zároveň.
Bohužel mně kniha vůbec nesedla. Dočetla jsem do půlky a dál už jsem neměla sílu. Postavy mi vůbec nepřirostly k srdci, humor jsem nenašla, jenom melancholii....celé to bylo takové nijaké, nudné, nemělo to šťávu....Škoda.