Zrcadlové peklo
Edogawa Rampo (p)
https://www.databazeknih.cz/img/books/30_/305745/bmid_zrcadlove-peklo-OQb-305745.jpg
4
63
63
Kniha šesti povídkami a jednou novelou představuje rozmanitou tvorbu Edogawy Rampa (1894–1965), zakladatele japonské varianty detektivního žánru. Inspirace Edgarem Allanem Poem, podle kterého si autor zvolil svůj tvůrčí pseudonym a která ho vedla k psaní příběhů s tajemstvím, je zjevná i v atmosféře jeho textů. V pozdější tvorbě se přiklonil spíše ke groteskním a erotickým tématům – je považován za zakladatele žánru ero guro nansensu („erotický groteskní nonsens“). Často se pohybuje na pomezí žánrů, rád pracuje také s prvky hororu. Mnoho jeho příběhů bylo zfilmováno.... celý text
Přidat komentář
Edogawa Rampo je v českých luzích a hájích docela neznámý a trochu nechápu proč. V Japonsku jsou jeho povídku a novely slavné, byly mnohokrát zfilmovány a animovány. Je jedním ze zakladatelů japonské verze detektivních románů a erotického groteskního nonsens. A je to asi moje krevní skupina. V porovnání s ostatními detektivkami je Edogawa takový japonsky úchylný. Prostě mňam.
Tahle sbírka obsahuje šest povídek a jednu novelu - Slepá bestie. Bohužel novela, která zabírá skoro půlku knihy, je asi nejslabší. Je hrozně roztahaná a končí velmi neuspokojivě. Se zbývajících šesti povídek to jsou dvě, které mě zaujali nejvíc.
Člověk křeslo je velmi skvěle napsaný a gradovaný příběh, který je přesně o tom jak se jmenuje ta povídka. Postupně rostoucí pocit neuvěřitelnosti a znechucenosti vyústí ve skvělý závěr, kdy vlastně ani mi ani hlavní hrdinka netuší jestli se jí někdo doopravdy neschovává někdo pod zadkem.
Další povídka - Housenka byla docela síla. Kombinace znechucení, izolace, týraní a sexuality je prostě skvěle namixovaná. Prostě fuj, ale pětihvězdičkové fuj.
Edogawa mě zaujal a pokusím se najít jeho další (asi anglické) překlady.
Ještě poznámka k doslovu. Jan Levora tam má pěknej překlep, kde vliv na Edogawovu spisovatelskou dráhu připisuje Morganu Freemanovi (předpokládám, že to měl být R. Austin Freeman - autor anglických detektivek a ne slavný herec). Ale alespoň si to nespletl s vrahem Arthurem Phillipem Freemanem.
Dlouho jsem se snažil ke knize dostat. Dostala mne už vazba knihy samotné. Bez klasického hřbětu s barevně vyvedeným jménem autora a vazbou .... Edogawa Rampo.
E.A.Poe je úžasný představitel temna, Edogawa Rampo je zcela jiný level. Nevím jestli je to naprosto jiným světem příběhů (třefně poznamenáno ... zdi z papíru omezují záhadu zamčeného pokoje) nebo pojetím. Pod dojmem Slepé bestie jsem hranici mezi detektivním příběhem a hororem nepoznal. Opačná logika nehledání vraha, ale být vrahem vše nahrazuje děsem, hororem, neskutečným pohledem a zvrácenou fantazií a detailním popisem ....
Nijak zvlášť nezaujalo. Naštěstí povídky nebyly hrůzostrašné, jak inzerovala anotace, spíš detektivní, snad s výjimkou velice odpudivé poslední novely, kterou jsem nakonec musela odložit. Ostatní jsem hodnotila a okomentovala samostatně.
Zajímavé setkání s autorem, který si vzal za pseudonym fonetický přepis jména svého vzoru E. A. Poea. Jinak z povídek nečiší ani japonská kultura či mentalita, ale ani nezanedbatelné stáří bezmála sta let.
Česká vazba knihy je opravdu překvapivá, nic podobného jsem ještě neviděla a zprvu jsem se lekla, zda je to tak v pořádku. Dle všeho ano - hlavně se dala báječně otevírat, a tudíž číst. Na ilustrace jsem mrkla jednou dvakrát, pak už ale raději ani ne...
Zajímavá sbírka příběhů. Strašidelné? Neřekla bych. Groteskní? Určitě.
Ač nemůžu říct, že bych se do knihy naplno ponořila, bavily mě povídky natolik, aby mi zpříjemnily dlouhé cesty MHD. Nebo je možná lepší slovo pobavily, protože nelze říct, že by pro mě byly příběhy "příjemné". Jsou divné, odporné, ale v nápaditosti originální.
Nemůžu říct, že bych se kdy někde setkala s něčím jako Člověk křeslo, což je asi moje nejoblíbenější povídka ze sbírky. Je to velký bizár a křeslo popsané tak do detailu, že ho člověk úplně vidí před očima. Že by ve mně povídka probudila nový typ paranoi?
Zajímavé, avšak dost předvídatelné byly i psychologizující povídky Vražda na kopci D. a Psychologický test. Ostatní příběhy také ušly, avšak ničím mě nenadchly, nevystupovaly tak moc z řady. Zkrátka mě nenapadá, co o nich říct. Prostě čtivé, trochu zvláštní povídky.
Nejméně mě bavila bohužel nejdelší povídka, Slepá bestie. Koncept by mohl fungovat, pokud by byl příběh mnohem kratší. Po prvním případu už bylo vše velice repetitivní, a ač byly způsoby vypořádávání se s obětmi originální a někdy dost bizarní, nerealističnost způsobila, že povídka nebyla ani trochu strašidelná, ale jen nechutná.
Celkově byla tato kniha za mě průměr. Ukrátí čas, pobaví, ale v paměti nejspíš neutkví. Hvězda navíc za originalitu nápadů a za naprosto nádherné vydání, které by si samotné zasloužilo 5*.
Ilustrace byly zajímavý mix typických japonských grafik a bizarních současných ilustrací, což mi na vibe knihy dokonale sedí. Možná by se o nich dalo říct, že jsou ošklivé, ale to podle mě groteskní povídky Edogawy Ranpa naprosto vystihuje. Také cením krásné barevné vázání, které nejvíc zazářilo na hřbetu. Prosím, víc takových vydání, Argo!
Je to takové... zvláštní. V průběhu čtení, po každé další dočtené povídce, mi hlavou projelo: Taky nic moc. Případně: Tak tohle bylo hnusný. Ale po dočtení celé knihy se dojem ustálil na jakémsi nejasném pocitu, že to bylo vlastně docela zajímavé. Každopádně netradiční. A že si knížku přece jen nechám, aspoň zatím. K tomu hodně napomohlo i to, že knížka je fakt krásně udělaná, se zajímavou vazbou, i chyb uvnitř nebylo moc, prostě knížka pro potěchu oka. Některé povídky byly ryze detektivního charakteru. Jiné byly spíš šokující a vážně vzbuzovaly odpor. Závěrečná novela mohla být kratší, dost se to opakovalo, ale možná to byl vlastně záměr. Jazyk je příjemný, takový klasický a kultivovaný.
Kdyby to byla standardní evropská próza, asi by to (aspoň pro mě) dopadlo hůř, ale jak má literatura japonský původ a tím i získaný charakteristický nádech, vyzní to ve výsledku prostě zajímavěji. Takže... nevím, asi si to budu muset dát s odstupem ještě jednou. Přečtení doporučuji, už jen proto, že to člověka donutí podumat, cože si to vlastně má o tom všem myslet. Ale nesmí vám vadit hnusárny.
Poslední dobou mám s psaním komentářů zde na databázi trochu problém, ale začínám si říkat, že to bude tou literaturou co poslední dobou čtu, protože tak nějak občas nevím co o dané knize napsat..
Četl jsem Poea, HPL, Machena i Doylea, takže jsem obeznámen s tímto žánrem, který nám tu předkládá i Edogawa Rampo. Některé povídky, spíše ty hororové mi přišly opravdu dobré a díky japonskému stylu, který je občas pro nás západní scenáře poměrně nechutný to bylo pro mě zase něco nového.
Bohužel, u těch více detektivních jsem se zas tak nebavil, i když byly pořád kvalitní..
Nejlepší povídkou je tedy pro mě asi Člověk křeslo a zároveň nejnechutnější a nejméně představitelnou pro mě byla Slepá bestie, která je i zároveň povídkou nejdelší.
Jinak knihu chválím i z pohledu zpracování, ilustrace, font, všechno velmi zajímavé:)
Kdyz ja ti nevim, Karle... Mam prodat ty kachle, nebo to uhli?
Prve co ma napadlo ked som zacal uvazovat o hodnoteni tejto knihy. Neviem. Za prve neviem co na tych poviedkach ludia vidia take osobite a vynimocne. Za druhe neviem sam co by som vyzdvihol alebo hanil? Spisovatel vynimocny v ramci svojej kultury, ovplyvneny angloamerickou tradiciou fantastiky. Paralelou by bolo keby som ja alebo ty zacal pisat hororove pribehy z tematikou japonskeho bizaru. Alebo juhoamerickeho magickeho realizmu. Z tohto pohladu stoji za povsimnutie, za precitanie kvoli akemusi vseobecnemu prehladu o zanri. Ale samotne poviedky ma nenadchli. Ako pocta detektivnemu zanru, hororovemu, okeeeej, naozaj s esenciou a prvkami Poeovho narativu. (napr. oblubeny "Rozpravac pri krbe").
Knizna podoba ktoru tu chvalite, ma minula pretoze mam co? Ebook :) Jej vyhotovenie teda fyzicky v ruke nemam. Ilustracie su vskutku originalne, avsak farebna paleta ohavna :) Ale, pokochal som sa.
Naozaj neviem. Po docitani si takto neuvedomujem ani jednu poviedku, ktoru by som nejak vyzdvyhol. Ci uz napaditostou, pointou, stylom, rozpravanim, originalitou. Bohuzial. Jednu hviezdu z troch dostava odo mna Argo za odvahu nosit do nasich luhu a haju aj taketo pokusy.
Tohle mne Karle, nejak minulo.
Předně, graficky strašně krásně zpracovaná kniha. Volba fontu, vazba, ilustrace. Radost pohledět, radost potěžkat, podržet v ruce, jen si prohlížet. Tohle prostě e-kniha ani audiokniha nikdy nedokáže. Knihy nejsou jen souborem slov, alespoň pro mě ne. Obsahově až ukázkový náhled do počátků a ukotvování japonské detektivky, japonského míchání žánrů (kdy jednotlivé příběhy vycházely jednou jako krimi, podruhé jako horror), tzv. Ero Guro Nansensu. Ač mě klasické detektivní krimi příběhy založen na dedukci zrovna nebaví, Zrcadlové peklo je obsahově výbornou záležitostí. Kombinuje již zmíněné krimi, mysteriózní napínavé příběhy i na hraně bizarnosti balancující horrory. Za nejlepší kousky považuji pronikavě bizarní ČLOVĚK KŘESLO a hloubkově psychologický horror ZRCADLOVÉ PEKLO, tohle čtenáři vymaže mozek ještě dlouho po dočtení. Na japonském umění se mi hrozně líbí, že dokáže odhalovat, objevovat, nalézat a až nestranně popisovat krásu na věcech nechutných, odporných a na první pohled fujky. Nutí tak ponořovat se do nejhlubších taj a temnot vlastní mysli a psychiky. Přesně takovým je neuvěřitelně silný příběh HOUSENKA. Až klasickou ukázkou japonského přístupu k body horroru je závěrečná novela SLEPÁ BESTIE, snad zbytečně dlouhá, ale v jednotlivých scénách a popisech neuvěřitelně působivá. Dobré povídky a dobré zpracování knihy doplňuje neméně dobrý doslov, plný zajímavých a kontextových informací a poznámkový aparát. Tahle kniha je prostě radost, hned v mnoha ohledech. Přesně tak, jak to dobře zpracované knihy umí. A přesně takové knihy miluji.
Musím přiznat, že když jsem si přečetla autorův pseudonym, nebo lépe řečeno fonetický přepis jména mého velmi oblíbeného autora (Edgara Allana Poea), byla jsem značně skeptická. Přece jen kolik děl dnešních autorů se honosí nálepkou typu : "novodobý tenhle a tenhle" (dosaďte si jméno, kteréhokoliv úspěšného autora), "úplně jak z pera tohohle a tohohle", a které většinou ani omylem nedosahují kvality děl, k nimž jsou přirovnávány.
Proto bylo velmi příjemným potěšením zjistit, že informace uvedené na obálce jsou pravdou, ne pouhou autorovou nadutostí: Edogawa Rampo stylizací příběhu i způsobem jakým píše velmi podobný svému "jmenovci". A nejen to, v povídkách Zrcadlového pekla lze nalézt i odkazy na další klasické autory jakými jsou například Lovecraft nebo Doyle.
Samozřejmě je nutné počítat s tím, že autor je japonského původu, takže se barvitých popisů erotiky ani bestiální krutosti, či jiných bizarností (které navíc podtrhují velmi barevné kresby) nevyhnete. Naštěstí je vše zakomponované tak, aby to v nejmenším nerušilo zážitek z detektivní zápletky, ba právě naopak.
Po grafické stránce je kniha též velmi hezky udělaná a zvolený font písma lze jen pochválit. Za mě opravdu velmi povedená kniha.
Strašné ilustrace, ale výborná knížka :D Jedná se o povídky, které vám naženou hrůzu
Doporučeno knihovníkem a musím říct že velmi dobře doporučeno. V Japonsku jsem nějaký čas žil a pracoval a přesto jsem nikdy před tím nečetl žádnou japonskou literaturu až na pár stránek mangy v Jumpu. To co Edogawa Rampo sepsal je však opravdu dobré. Povídky, některé detektivní, jiné morbidní se čtou opravdu velmi lehce. Styl překladu připomíná trochu české překlady Lovecrafta (japonský originál nehodnotím, neb má znalost japonštiny na četbu originálu zdaleka nestačí). Kniha jako taková je opravdu velmi pěkně udělaná a velmi oceňuji vysvětlivky (sám jsem některé z reálií neznal) a doslov o autorovi a jeho díle.
Sbírku zvrhlých nápadů člověk ocení trochu víc při vědomí toho, že je Edogawa Rampo psal zhruba ve stejné době, kdy Karel Čapek tvořil Povídky z jedné kapsy, tedy před rokem 1930. A stejně jako Čapkovi šlo pod záminkou detektivní záhady o něco trochu jiného, tak i „japonskému Poeovi“ jde spíš než o brilantní dedukci o podivné zákruty lidské psychiky (a když jsme u toho, v povídce Psychologický test, kde hrdina je pro změnu japonským Raskolnikovem, včetně odkazování se na Napoleona, hraje roli ve vyšetřování vraždy metoda slovních asociací stejně jako v Čapkově povídce Experiment profesora Rousse).
Jsou to vlastně často příběhy lidí s vykolejenou myslí, lidí posedlých něčím, co jediné jim přináší uspokojení. A zajímavou roli hraje v povídkách hmat. Člověk křeslo je nápaditou hříčkou o tom, jak se také dá dosáhnout fyzického kontaktu, zatímco Housenka přibližuje peklo smyslové deprivace, když hmat (a dost omezený) je jediný smysl, která vás pojí s „realitou“. A samozřejmě Slepý vrah, který otevírá celý svět hmatových požitků a s ním spojeného „taktilního umění“. Škoda, že zrovna tenhle příběh je docela zdlouhavý (jinak trochu slabším kouskem je Vražda na kopci D.)
Abych nezapomněl, zpracováním je tahle kniha opravdu artefakt. A její členitý obnažený hřbet se dá při četbě krásně osahávat (zde si představte ďábelský smích).
Dobrý bizár. Člověk křeslo ve mě dosud vzbuzuje různorodé pocity, a to jsem poměrně otrlý čtenář. Vyzdvihuju grafické zpracování knihy, skvěle dokresluje psycho-surrealistický podtón většiny povídek.
Doporučuju všemi dvaceti prstíky! Zaskočí, pobaví šokuje. A ten obal je tak nádhernej a originální, jako kniha samotná.
Ještě štěstí, že mě tato vazba na polici v knihkupectví upoutala. Pro mě, zatím do té doby od neznámého japonského autora, byly příběhy velmi záživné, nevšední, napínavé a některé až (téměř) nechutně šťavnaté (čtenáři pracovala představivost). Kniha se mi velmi líbila a prolínání mysteriózních zápletek s mírně detektivními, či místy erotickými, náměty bylo neotřelé a dokázala jsem cítit atmosféru dané povídky. Nejvíce mě zaujala povídka Člověk křeslo nebo Slepá bestie.
Za mě ne úplně dokonalé, nicméně velmi povedené ztvárnění povídek.Co si budeme povídat, ona je japonská tvorba trochu/hodně/ bizarní. Výborná povídka Člověk křeslo, také Slepá bestie, která byla ovšem příliš natahovaná.Pro všechny milovníky neotřelých hororů doporučuju.
Velmi neotřelá a originální kniha - od obsahu až po vázaný přebal bez hřbetu (ilustrace za mě docela děs, ale to je věc názoru). Každopádně obsah je věru luxusní - velmi příjemné detektivní, někdy až do hororu laděné, povídky s nádechem poťouchlé bizarnosti, z nichž je cítit dotek E.A.Poea ozvláštněný specifickou japonskou mentalitou. Trošku mi kniha svým stylem připomínala také Blázna do Napoleona od Takašiho Atódy. Bavilo mě to opravdu hodně, a to včetně exkurze do ero guro nansensu v podobě Slepé bestie, ale trochu se obávám, že i přes své nesporné kvality asi kniha do širšího povědomí čtenářů úplně nevstoupí. Tak jako tak, rozhodně doporučuji k přečtení, stojí to za to.
Tahle kniha je hodně originální. Najdou se v ní jak bizarní a hororové povídky, tak klidné detektivky. Četla se dobře a většina povídek se mi dost líbila, i když ta, jejíž název dal jméno celé knize, mě zaujala nejméně. Zato závěrečná novela byla perfektní! Doporučuju.
Část díla
Červený pokoj
1925
Člověk křeslo
1925
Housenka
1929
Psychologický test
1925
Slepá bestie
1932
Autorovy další knížky
| 2016 | Zrcadlové peklo |
| 1942 | Démon |
| 2021 | Tajemná žena markýze Ogawary |
E. A. Poe po japonsku s notnou dávkou divnoty. Některé texty jsou sice detektivní, ale setkáváme se tu s klasickým japonským bizárem i kritikou společnosti. Je to takový průřez tvorbou autora, takže se texty dost liší, ale spolu tvoří skvěle napsaný celek autora a slouží tak jako výkladní skříň jeho celé tvorby. Za vůbec nejlepší považuji Slepou bestii, to jsem místy hltal, jak je to geniální a vlastně i jednoduché. Doteď mám některé scény uvízlé v hlavě.