Zrození horského pramene
Vladimír Körner
https://www.databazeknih.cz/img/books/46_/46507/bmid_zrozeni-horskeho-pramene-shP-46507.jpg
5
56
56
Baladicky laděný román ze sklonku okupace a prvních měsíců po osvobození líčí osudy vdovy po partyzánovi, jež opouští s dvěma synky domov na Hané, odchází do severomoravského pohraničí, sžívá se s novým krajem a řeší si základní otázku, jak dál žít. (Resumé Národní knihovna)
Přidat komentář
Tohle je snad jeden z nejvýstižnějších názvů k tak silnému, dramaticky laděnému příběhu, který jsem kdy četla. Neb stejně tak, jak horský pramen, který nám dává v letních, horkých dnech, skrze svou křišťálově čistou vodu naději a sílu - možnost se osvěžit..., stejně tak nás dokáže obratem, skrze svůj ostrý chlad a dravost, nemile překvapit..., jako překvapil i tenhle příběh.
Vladimír Körner zde, na těchto stránkách, napsal vskutku něco mimořádného, co se skrze emoční hloubku, bolest, víru, naději..., jen tak lehce z mysli člověka, nevyplaví.
Komentáře nepíšu ale tady mi to nedá. Začátek knihy se odehrává ještě za války a když si podle těch pár indicii najdete na mapě kde to je. Najdete kříž u mostku a kouknete na to jaké jméno je na něm napsané lehce vás to možná udiví. A pak už na to celé koukáte trochu jinak. Za mě výborná kniha.
Opravdu krásné...to už nikdo nenapíše a nenatočí. Uzasna atmosfera s panem Bartlem..ktery vladne po mape. Nejak nebim ani, jak slovy lze vyjadrit poetika a romamticnost toho filmu. Pusobi to na mne nejak vetsim rozsahem.
Podle mne jeden ze špičkových příběhů od tohoto autora výstižně vystihuje poválečnou situaci v našem pohraničí a stačí mu na to daleko méně stránek než různým historickým studiím týkajících se stejné doby.
Opět jeden bravurně vylíčený příběh z českého pohraniční těsně po válce. Vlastně se jedná o dva hlavní příběhy, které se potkají. Autor musel milovat Jeseníky, píše o nich tak, že bych se hned sebrala a jela tam. Zvlášť teď, kdy tam už nejsou lidští vlci ani miny.
Přečteno asi před třemi lety. Jedna z knih, na kterou se nedá zapomenout. Vlastně šlo o moji první knihu od V. Körnera, kterou jsem přečetla, a nestačila jsem se divit, že i tento skvost se octl mezi vyřazenými v knihovně. Protože je třeba, aby takovéto knihy lidé četli, poslala jsem ji dál, tuším prostřednictvím českobudějovické nádražní knihovny.
Nám, co jsme 2. světovou válku nezažili, může občas připadat, že osvobození mávnutím kouzelného proutku vše změnilo a všechno bylo "v pohodě". Ale opak byl pravdou a nemuselo jít jen o válečná traumata v podobě ztráty nejbližších. Stěhování za prací či ve snaze zapomenout, snaha vytvořit si nový domov, začít někde znovu... nic z toho často není jednoduché ani dnes, a což teprve krátce po válce v pohraničí, kde se dosud střílelo, odsunutí Němci nechali nově příchozím ve svých někdejších domovech nějaký ten "dáreček" v podobě nevybuchlé munice a život byl celkově velice tvrdý. Vdova se dvěma malými chlapci plahočící se po kopcích a za deště i spalujícího žáru sázející stromky na rozsáhlých planinách, které před válkou byly lesem, je toho výmluvným dokladem.
Myslím, že dnes si sotva dovedeme představit, co všechno musela válečná generace v životě překonat. Knihu rozhodně doporučuji k přečtení – různé své každodenní problémy pak člověk vidí v docela jiném světle.
Tohle je snad nejsmutnější knížka jakou jsem kdy četla....
Smutněji na mě působila o to víc, že je psaná hlavně z pohledu malého dítěte, které se tak snaží.... a ta doba, ty těžké osudy a málo soucitu a pochopení i mezi nejbližšími.... Snad tím, že mám sama malé děti to na mě tak zapůsobilo.
Baladická, smutná a velmi tichá knížka. Ti, kdo trpí, v ní mlčí. Vyprázdněná a zpustošená krajina se odráží v podobně zpustošených lidských osudech. Uzdravování přírody pak přináší naději i lidem. Velmi skutečný příběh poválečných dnů.
Potrpím si na Körnerova historická díla, ať už novely, romány nebo filmy; ta soudobá nebo z jeho zkušenosti přímé mne nikdy nelákala. A tak je Zrození horského pramene neočekávaným zjevením. Příběh o snaze matky s dvěma syny vybudovat si po násilné smrti otce nový domov v Sudetech a souběžný příběh Němce Bartla, obojí očima dospívajícího Ondry. Sugestivní popisy, až jakési zpřítomňování krajiny, v jejichž proměnách se zrcadlí proměny duše; horský pramen, jehož (ne)čistota je obrazem doby - a také snad metaforou dětství? A celé je to vlastně o vztazích otců a synů... Pro Körnera evidetntně osobní záležitost - pro mne neočekávaně silný zážitek. Film Cukrová bouda musím sehnat...
Podle mého názoru nejlepší dílo Vladimíra Kornera, který zde trochu ubral ze svého trpkého a pesimistického pohledu na dějiny lidstva. O veselé čtení samozřejmě nejde, ale díky dětskému hrdinovi, který dokáže i přes rodinnou tragédii pokračovat dál, dává autor lidem jiskřičku naděje v temném světě plném válek a utrpení. Nezanedbatelnou roli zde hrají také Jeseníky, tajemné útočiště i nebezpečná skrýš, románu dodávají tesknou baladickou atmosféru. Doporučuji i zapomenutý, ale výborný film Karla Kachyni Cukrová bouda, v roli Bartla Miroslav Macháček (citlivý a přesvědčivý výkon), někoho může příjemně překvapit Jana Švandová jako maminka a v hlavní dětské roli Michal Dlouhý.
Zrození horského pramene jsem četla původně jen z toho důvodu, že se nacházelo v jednom svazku s Adelheid, která mě původně zaujala. Když už jsem ale knížku měla, tak jsem se pochopitelně pustila i do Zániku samoty Berhof a Zrození.
Sudetské téma je mým srdcových, snad že pohraničí mám za humny. Četla jsem několik knížek, které Sudety zobrazovaly různým způsobem (dobrodružná Zdivočelá země, nadsazený Poslední promítač ze Sudet či Lesk a bída Čekání, ale i "dokumentární" Sudetské osudy), Körnerovo pojetí mi přišlo působivé.
Popravdě mě název na první pohled moc nezaujal, na Adelheid a Berhof jsem se vrhala s větší chutí do čtení, ale nakonec mi příběh malého Ondry a osamělého a životem zničeného Bartla učaroval. Z perspektivy malého chlapce to bylo mnohem víc emociální, upříměnější i tragičtější. Musím podotknout, že během druhé poloviny knihy, zejména pak od chvíle, kdy do Cukrové boudy přišli werwolfové, jsem byla napjatá jako málokdy.
Přestože je Zrození horského pramene tragické stejně jako Adelheid i Zánik samoty Berhof, má v sobě něco víc... snad jako by nějaký závan naděje. Snad tím dětským pohledem.
Román ukazuje situaci v pohraničí po druhé světové válce. Neodehrávají se zde události hýbající dějinami, ale přesto jsou zcela zásadní pro lidi, které se do kraje právě dostávají. Hlavní hrdinkou je ovdovělá matka dvou chlapců Přibylová, její dva synové, Ondra a Martínek a německý rodák Bartl. Jejich světy se na čas potkávají a přesto jsou úplně jinde. Nespravedlnost války neskončila posledním výstřelem na bojišti. I lidé v zázemí si nesli svoje. Na starousedlíka Bartla se lidé dívají především jako na Němce a to přes to, že sám prošel koncentračním táborem. Osud si s ním zahrál i v tom, že jeho syn, se kterým se na své rodné půdě posléze setká, stál na opačné straně fronty. Něco končí a nový život v pohraničí, který už od počátku dává tušit, že nebude lehký, začíná.
Výborný román, který vykreslí reálnou situaci v pohraničí po válce daleko výstižněji, než sáhodlouhá historická studie. Zcela jistě stojí za přečtení.
Štítky knihy
druhá světová válka (1939–1945) zfilmováno sudetští Němci poválečná doba pohraničí Češi a Němci werwolfovéAutorovy další knížky
| 1967 |  Adelheid |
| 1997 | Údolí včel |
| 1973 | Zánik samoty Berhof |
| 2007 | Písečná kosa |
| 1984 | Lékař umírajícího času |
Poetický příběh o konci války dětskýma očima, film o čase, který se už nevrátí. Knížka je asi ještě smutnější než film, člověk víc vnímá utrpení Bártla, smutek chlapců a maminky po zabitém tátovi a všechny ty útrapy pohraničí, hor a lesa. Líbí se mi jak je ten příběh pomalý a smutný, jak na člověka doléhá tíseň samoty, vztah maminky s oběma chlapci i křivdy minulosti, které v kraji zanechala válka. Krásně se to čte a představuje, v kraji jsou opravdu vlkodlaci, strašidla a raubíři. Moc hezký příběh.